Německo je největším evropským problémem
Neexistuje žádný uprchlický problém, Evropa má pouze problém s bigotní levičáckou politikou, která vládne v Berlíně, která konvertovala přirozenou racionalitu v nesmyslnou utopii. Ať je to touha po sebezničení nebo po levné pracovní síle, německé důvody mají daleko k vznešenému, jejich uni profesoři je mohou sice halit, jak je u nich zvykem, do humanistické terminologie, ale jak se zdá, jde už jenom o setrvačnou komedii. Pravděpodobnější jsou jiné důvody, principy německého humanismu zcela jasně a přesvědčivě vysvětluje v interview v La Verita profesor Sergio Cesaratto, interview převzala spousta italských novin. Profesor je jedním z nejznámějších italských ekonomů, zabývá se monetární a fiskální politikou a postkeynesiánskou ekonomií na uni v Sieně.
Profesore, kdo nerespektuje evropskounijní pravidla?
Nedomnívám se, že je to Itálie. Itálie začala praktikovat politiku fiskálního ozdravění již v devadesátých letech, ještě před zavedením eura. Ozdravování jsme draze zaplatili: spadla vnitřní poptávka, produktivita stagnovala, pokud přímo neklesala. Itálie vyvinula obrovské úsilí, zaplatila řezem ve veřejných výdajích a negativním efektem na vnitřní poptávku.
Německo na druhé straně s eurem získalo, pokračovala tradiční německá politika nízké inflace extrapolovaná do celé Unie. Společnou měnou ostatní země rezignovaly na možnost devalvovat, aby získaly na konkurenceschopnosti. Německo vyhrálo krizi v 2008: euro se oslabilo a s tím narostl německý export.
Německo přispělo k propuknutí krize?
Určitě. Krize byla způsobena zadlužením periferních evropských zemí: Španělska, Řecka, Portugalska, Irska. Tyto země dostávaly od Německa velké úvěry, aby mohly kupovat německou produkci. Berlínská merkantilistická politika: nízké mzdy ve vlastní zemi, bude větší profit a malá spotřeba, produkce se prodá v zahraničí. Ovšem tato politika má krátké nohy: v periferních zemích dluh roste, stejně tak jako nedůvěra v jejich kapacitu splácet a vybuchne krize. Německý model není kompatibilní s monetární unií. Problémem Evropy je Německo, nikoliv Itálie.
Jak by se Evropa měla proměnit?
Německo musí expandovat svůj vnitřní trh, zvednout mzdy, ale je pravdou, že Němci nechtějí být ekonomickou lokomotivou. Lokomotivou světové ekonomiky jsou USA, svojí vnitřní poptávkou potencují ekonomiku planety. USA vždycky požadovaly, aby Německo, Japonsko a Čína se chovaly jinak. V 2008, 2009 a 2010 Čína vyšla vstříc, Německo nikoliv. Německo si říká o americká cla, chtějí jenom vyvážet a nekupovat, ostatní na to musí reagovat.
Napsal jste, že Německo, aby zamaskovalo svoji pozici hegemona, se snaží vzbudit dojem, že Francie má též váhu při rozhodování?
Francie je německá loutka. Německo potřebuje fikci o dvojí vládě v Evropě, ale je to přece jasně vidět: Macronovy návrhy na unijní reformy jsou velmi opatrné, ale i tak je Německo vždy odmítlo. Někdy předstíralo souhlas, jako minulý týden, kdy souhlasilo s evropským rozpočtem, jedná se o pouhých 20 miliard. Je to spíš výsměch.
Německo chce změnit evropské regule, co má podle vás v plánu?
To není tak jasné, ale určitě vlastní zájmy. Itálie se tím nemusí zabývat. Všechny ty řeči o evropské solidaritě vymizí, když přijde čas. Itálie už Německo moc nezajímá. Určitě kupují nějaké zajímavé italské produkty, jako Ducati, ale zbytek pro ně není významný. Německo chce, jak se jasně vyjádřilo, aby finanční trhy sankcionovaly Itálii. Stalo se, Evropská centrální banka (ECB) neintervenovala, aby podpořila italské obligace. Jeden stát je vydán na milost a nemilost hrám finančních trhů, s Evropskou komisí, která tomu přeje: to je situace v níž se nacházíme. Jsou nepochybně „velmi silní, velmi dobří“, nejen oni, ale i Francouzi. My potřebujeme větší flexibilitu, větší vnitřní poptávku a centrální banku, která nás podpoří.
A co quantitative easing, který tak chtěl Draghi?
Quantitative easing přišel s šestiletým zpožděním ve srovnání s americkým. Šest let zpoždění jsme zaplatili nárůstem dluhu ze 100% v 2007 na dnešních 130% (HDP). Nekonání Evropské centrální banky plus politika totálního šetření na veřejných výdajích nás stálo 30% ve zlomku dluh/HDP. Quantitative easing, ECB kupovala obligace všech zemí eurozóny, ale úrok na desetileté německé obligace činil 0.3% a na italské 3.5%. Je jasné, že pro Němce je snadné udržet zdravé veřejné finance, ale není to snadné pro Itálii s tak absurdním úrokem. Japonsko má nulový úrok a dluh je 250%. Veřejný dluh je enormní, ale jejich centrální banka drží úrokovou míru dole a tedy problém neexistuje.
Jak si má ECB počínat?
Pokud by chtěla, mohla by selektivně reagovat na italské obligace. Měla by být povinna tak činit, protože vysoký úrok na obligacích se přeloží do ceny nových hypoték, do ceny kreditů pro podniky i rodiny. ECB musí garantovat stejnou cenu úvěru pro všechny evropské země, měla by intervenovat na trhu veřejných obligací. V 2010/12 tak částečně reagovala. Měla by tak činit i dnes, aby garantovala, že úrok pro podniky a rodiny jsou všude v Evropě stejné.
Co soudíte o střetu mezi italskou vládou a Evropskou komisí?
Italská vláda nenarušuje žádné regule. Ze strany Komise jde o politický útok.
Žádné komentáře:
Okomentovat