Kolektivní manifest: Guy BERGER, Hélène CLÉMENT-PITIOT a další..
Žijeme v podivně rozdvojeném evropskounijiním světě. Na jedné straně ráj, který na nás prská česká televize a podobná média, na druhé straně žluté vesty, které tvrdí, že žijí v sociální mizérii. V hantecu české televize se používá v politických komentech velmi často slůvko my. Např.: my nejsme (až tak uvědomělí jako) v Dánsku, (mají moderní energetickou politiku); my přispíváme do humanitárního fondu (ale málo); my v Evropském parlamentu (nejsme v podvýboru moc aktivní); my už brzo budeme mít stejně kvalitní futr jako Němci, Jourová to potvrdila. Je pouze otázkou, jestli ona a její tele kámoši se počítají mezi my, jestli v jejich rétorice my vlastně neznamená vy odporný póvle, asi ani ona a její tele amanti nekonzumují z marketu, kde najít sušenku bez palm oil je nemožné, stejně tak českou čokoládu, kam západní vlastníci lijí tuto surovinu bez zápachu, ale chuti odporné. Tradiční kofilku proměnili v sajrajt.
Vlastně čokoláda je jediný nezkorumpovatelný svědek pravdy, chuť se nedá obelhat. U fajnšmekrů ovšem. Evropskounijní ideologie je perverzní tím nesprostším aspektem, programově eliminuje fajnšmekry, nalže dětem od jeslí, jak chutná nová čokoláda. Českotelevizní my je něco jako jedovatý olej, kterým nás dnes a denně otravují. Už ani neznáme, jak chutná pravda, v banálním prostoru permanentního tlaku evropskounijní ideologie, v prostoru každodenního televizního my nemůže žádný fajnšmekr dlouhodobě přežít.
Skupina významných francouzských ekonomů se podepsala pod manifest vysvětlující příčiny francouzské krize. Pravda úplně mimo dosah českotelevizního my, kde a la repetition: my už bychom měli euro přijmout, i když průzkumy mínění to nefavorizují, měli bychom se aspoň zavázat, že za dva tři roky vstoupíme, aby nám to neuteklo, Slovákům to tak dobře fachčí.
Manifest francouzských ekonomů. Po dvaceti letech od zavedení eura, situace kolem společné měny je paradoxní. Na jedné straně neúspěch této měny rozpoznala většina kompetentních ekonomů, mnoho laureátů Nobelovy ceny. Na druhé straně je toto téma tabu, ve Francii i jinde. Žádný politický představitel se neodváží otevřít bránu. Jak to vysvětlit? Nikdo nespojuje hnutí žlutých vest s neúspěchem eura. Narůstající sociální mizérie, která to dokazuje, je důsledek všech předchozích politik, které se euro snažily za každou cenu zachránit. Už ani nejde o politiku Evropské centrální banky kvantitativního navýšení, která jak se ukázalo, není moc účinná, aby potencovala produkci, ale jde o tlak bruselské Komise na národní rozpočtovou politiku, na růst daní a snižování veřejných investic. Určitě to dovedlo některé deficitní země k vylepšení vnější bilance. Na druhé straně to vedlo k vnitřní devalvaci, tj. k drastickému snížení příjmů spojeného s poklesem spotřeby. Ve většině jihoevropských zemí to dramaticky zadusilo produkci a narostla nezaměstnanost, navzdor exodu pracovní síly z těchto zemí.
Eurozóna má nejmenší ekonomický růst na světě. Rozdíly mezi jednotlivými zeměmi nejen, že se neredukovaly, ale narostly. Namísto toho, aby vznikl evropský kapitálový trh, je společná měna ve většině zemí doprovázena obrovským zadlužením, jak privátním, tak veřejného sektoru. Existence společné měny, o níž se kdysi mohlo diskutovat, se stala tabu. I když je jasná vazba mezi euro a sociálním výbuchem, stoupenci eura budou stále opakovat iluzorní výhody, kromě snadného cestování, žádné opravdové neexistují. Francouzům se líčí apokalyptická budoucnost bez eura, s cílem je zastrašit.
Francouzům se musí ukázat, co všechno s eurem ztratili, ekonomický růst, světové a evropské trhy, dramatické oslabení francouzského průmyslu. Francouzi dnes čelí poklesu kupní síly, nezaměstnanosti, malým důchodům, mizerné kvalitě veřejných služeb atd. Politika vnitřní devalvace, která je absolutně nezbytná, aby euro mohlo existovat, ve Francii na rozdíl od jiných jižních zemí nebyla úplně praktikována, ale již nyní vyvolala sociální revoltu.
Je nezbytné vysvětlit Francouzům všechny nevýhody eura, vysoký směnný kurs, ztrátu konkurenceschopnosti, euro zvedá ve Francii výrobní náklady. Nezabývejme se myšlenkou zavedení franku za přítomnosti eura, mělo by to smysl pouze tehdy, pokud by euro mělo atributy jednoduché účtovací jednotky, jako bylo ECU. Co se týče ztráty suverenity vyplývající z eura, je to v dnešní situaci spíš předmět teoretického zájmu, vzdáleného od každodenních starostí Francouzů.
Z důvodu nedostatečného pochopení, mnozí Francouzi mají obavy z narušení status quo, zatímco stoupenci eura vehementně křičí, když je jejich fetiš ohrožen. Tváří v tvář sociální revoltě je evidentní, že žádná adekvátní politika bez zavedení národní měny jejíž kurs bude odpovídat potenciálu země, není možná. Stejně tak je jasné, že něco takového je průchozí, pokud to podporuje a akceptuje většina Francouzů.
První podmínkou je příprava harmonického přechodu a období post-euro, organizaci kroku je nutné diskutovat s partnery, unilaterální iniciativa až po zavedení vhodných konzervačních opatření. V této fázi musí Francouzi pochopit výhodu celé měnové separace, výhodu nového franku doprovázeného koherentní ekonomickou politikou, která zamezí inflaci, jako to v 1958 udělal de Gaulle a v 1969 Pompidou. Inflace z důvodu slabého využití produkčních kapacit dnes není obávaným jevem. Pokles kupní síly po zavedení franku, v důsledku dražších importů, bude krátkodobý a umírněný, kompenzovaný vzestupem národní produkce. Národní dluh nenaroste, neboť se automaticky konvertuje do národní měny (podle pravidla lex monetae, které používají mezinárodní finance). Francie znovu nalezne perspektivu a brilantnost, dnes ji euro dusí.
Kolektivní manifest
Guy BERGER, Hélène CLÉMENT-PITIOT, Daniel FEDOU, Jean-Pierre GERARD, Christian GOMEZ, Jean-Luc GREAU, Laurent HERBLAY, Jean HERNANDEZ, Roland HUREAUX, Gérard LAFAY, Jean-Louis MASSON, Philippe MURER, Pascal PECQUET, Claude ROCHET, Jean-Jacques ROSA, Jacques SAPIR, Henri TEMPLE, Jean-Claude WERREBROUCK, Emmanuel TODD
08-12-2018
Žádné komentáře:
Okomentovat