Imposture - neumřít jako kompletní idiot
Ve
Francii se vede boj na život a na smrt mezi rozumem a tím ostatním.
Pojem velké nahrazení (populace) není fantazií, stačí se projít
pařížským metrem, po pařížské ulici, v Beziers jste už přímo v Maroku.
Ovšem kromě televizních seriálů a filmů, průměrný Francouz v žádné
multikulti společnosti, jak by se mohlo zdát, nežije. Komunity, až na
pár výjimek, žijí separovaně a až na pár (politkorektních) výjimek se
vzájemně nenávidí.. Pokud bude pokračovat současný imigrační trend,
africko-islámská populace definitivně převáží a etnický Francouz rychle
zmizí. Jeho kultura a tisíciletá historie se stane málotrpěným okrajovým
jevem.
Odpor
autochtonních Francouzů je legitimní, dokonce opak se dá považovat za
psychickou chorobu. Boj s mocí, která v zemi usurpovala úplně vše, která
delegitimovala jakoukoliv opozici oproti národ zničující politice, není
snadný. Často to znamená společenskou sebevraždu, osočení z rasismu,
islamofobie, extrémních pravicových názorů.
Jean-Michel Vernocher, spisovatel, esejista, geopolitik, kdysi profesor École superieure de journalisme, reportér Figara, autor knih o islámu, terorismu a ideologické občanské válce. Poslední kniha L´Imposture (podvod) měla velký ohlas.
Rozklad Francie je podle esejisty dlouhého data, ale poslední desetiletí akceleroval: neobyčejně laxní politika udělování občanství, regularizace ilegálů, subvence proimigrantským asociacím, zákaz etnických statistik, žádná kontrola na hranicích - finanční oligarchie se ujala vlády.
Vernocher se domnívá, že z vůle Bruselu v zemi vládnou soudy, jejichž hlavním přikázáním jsou universální hodnoty lidských práv a eliminace národní Francie. Je zakázáno říkat, co všechno? Že slunce svítí? Připravuje se zákon o fakenews, který nás definitivně umlčí. Kritické myšlení není politkorektní, stát má monopol na invertování reality. Ty miliony falešných uprchlíků, co se k nám valí přes neexistující hranice, není to barbarství a invaze? Můsíme je živit, pomáhat jim, ubytovat je, pak přijdou jejich děti, musíme dál platit, od mateřských škol až tam kam chtějí. Jako náhodou v tomto případě jsou státní statistiky němé.
Dřív než odsoudit imigraci, odsuďme její autory a iniciátory. Dennodenně se nám opakuje, že je to skoro od boha, všichni jsme stejní, spása je v křížení všemi směry a ve fluiditě pohlaví, v sexuálním polymorfismu. Křížení – metisáž je v tomto ohledu povinností, řekl Sarkozy v 2008 v Palaiseau, a obzvlášť temné hodiny totalitarismu nastaly..
Jean-Michel Vernocher vyčítá i intektuálům, kteří bojují s politkorektní režimem (Renaud Camus, Eric Zemmour, Onfroy atd.), že nejsou schopni a ochotni jít ke kořenům masové imigrace a antinárodní politiky elit. Možná jim chybí odvaha? Jsou to literáti, kteří jsou placeni za to, být opozicí v mezích normy, jsou režimem záměrně hýčkáni. A vlastně jsou brzdou účinné akce proti režimu. Jsou to protirežimní blabla-tér, říká Vernocher.
Nebezpečí? Indonésie je muslimskou zemí, 13% všech muslimů na světě a není nikomu nebezpečnou. Islám může být hrozbou jenom z důvodu naší neschopnosti a lenosti – náboženské, duchovní, politické. Homogenita náboženství, stejně jako homogenita kulturní a etnická je faktorem civilizačního růstu. Naše mentální struktura, naše mozková vlákna, se narodily z řecko-latinské a křesťanské slitiny. Naším primárním ůkolem je udržovat toto dědictví, dát mu prioritu... každý má navíc volnost, myslet jak považuje za vhodné, úmyslně nenarušit naší paměť, naši národní soudržnost, společný spirituální osud. Nechme mluvit náš instinkt zachování, ne soucit! Jeho interview v bretaňském breizh-info.
Pro čtenáře, kdo vlastně jste?
Nezávislý mozek, v 1968 mi bylo dvacet a poté rychle pohlcen existenciální stopou. Pohlcen v čase jsem se snažil mít vždy otevřené oči..., odtud diskursívní charakter mé produkce. Ve své knize vám ukáži události 68, které byly vstupní ouverturou ďáblovy seance postmodernity. Kdo chce číst moji knihu, jde o pozorování a meditaci nad sociálními fakty a politikou. Snad bych doporučil četbu těm, kteří nechtějí umřít jako kompletní idioti. Text otvírá jisté pohledy na poslední půl století.
Kniha L’Imposture, o níž hovoříme, poodkrývá národni aspekty. Analyzuji přítomnost v koncentraci na fakta v jejich základní pravdě. Věci a bytosti se nemohou v jednom okamžiku nacházet na dvou místech, objektivní realita konsekventně existuje taková, jaká je. K nevoli adeptů post-pravdy, kteří by nás rádi přesvědčili, že neexistuje rozdíl kromě názorového rozdílu, jenom jiný pohled na věci a všechny názory se podobají. Ovšem kromě těch, které jsou zakázány. Něco o tom víme, ideje, které se dotknou konsensuální diktatury odsuzují jejich nositele k nevyhnutné sociální smrti. Relativisté, kteří drží moc v médiích, pracují v tomto případě až freneticky a s úspěchem a lucerny pro nás jsou připraveny. Ideje, které jsou morem, musí být eradikovány. Konstatuji, že cesta je tvrdá pro ty, kteří volili stranu kritického rozumu. Renaud Camus neplodí zrovna mentální zmatek, ale jeho ticho a stud (k režimu) považuji za irelevantní.
V úvodu knihy zahajujete útokem na „velké nehrazení“, termín uvedený Renaud Camusem, z jakého důvodu? Vaše a jeho závěry přece splývají?
Renaud Camus není evidentně terčem pro mé zbraně. Je to čistý literát, který jak se zdá, zapomněl hledět přímo na věci. Není úplně nevinný. Nemohu uvěřit, že by neviděl nedostatečnost svých návrhů. Vysvětlím... Jsou dvě velká nahrazení. Viditelné, to které bije okamžitě do očí, na každém rohu, kam se postavíme. Renaud Camus je zasažen odlišným strabismem. To druhé, z kterého jde hrůza a studený pot, není to jednoduše důsledek toho prvního, které je diskrétnější a zarputilejší. Dnes všichni jino-fobové by nás chtěli přesvědčit, že to nevidí. Skryjte to, ať to nevidím. První velké nahrazení, bez kterého by to druhé nemohlo existovat. Je třeba ukázat na ty, kteří kašlou na důsledky příčin, které jsou jim drahé. Jinak řečeno, a la Bossuet: Bůh se směje lidem, kteří litují důsledků příčin, které jsou jim milé.
Krátce, uveďme věci do pořádku, pluhy po volech.…Imigranti, údajní uprchlíci a/nebo migranti, nepřišli samotní do Francie a Evropy. Kdo jim otevřel bránu? Kdo připravoval desetiletí ideologický a politický terén? Kdo hlasoval pro zákony a dekrety, aby se vykoply brány města Ys (legenda)?. Každý si musí na tuto otázku sám odpovědět, pochopíme proč a jak bojovníci typu Renaud Camuse nás svádí z cesty a ukazují směrem do intelektuálního depa.
Odpovídám na to ve své knize. Ještě něco, zdůvodnění otevření hranic podle marxistické fazóny (a tedy mataterialistické), tlak na mzdy a import servilní pracovní síly, není ani absurdní, ani vadné, ale evidentně velmi nedostačující. Je to ko-faktor, nutné je hledat zdroje a determinující příčiny daleko v historii, bez toho se vystavujeme nebezpečí, že nic nepochopíme.
Kdo je lučištníkem, stojícím za šípem? Kde jsou viníci velkého nahrazení?
Jednoduchá odpověď. Otevřte televizor a odpověď vás udeří do očí. Je ovšem nevyhnutelné v tomto případě použít vlastní mozek. I když masa betonu, která vězní naše mozky (a naši vizi světa) v obruči veřejného prostranství, mytů a iniciačních lží současného světa, se jeví absolutně hermetickou, nicméně se tu a tam drolí a dovolí nám pár světelných paprsků. Všechno proto, aby se utopila dobrá četba (např. Youssef Hindi) v moři politicky korektního, které se vydává za disidentské. Místo toho, abyste přispívali k bohatství Zemmoura, který praktikuje extenzívní příčné mimikry, podpořte ty mezi nonkonformními autory, kteří jsou odsouzeni k exilu nebo do vězení, za tíživého a věčného mediálního mlčení. Tato čtvrtá velmoc (ve skutečnosti první), která má neuvěřitelné privilegium udělat z vás neexistujícího. Účinnější a mnohem efektnější než psychiatrická zařízení v bývalém SSSR.
Píšete, že Macron inkarnuje konec politiky ve Francii. Proč?
Macron není politik, je to vykonavač. Aféra Benalla byla spuštěna jeho chlebodárci, aby ho usměrnili. Byl vyvolen, nominován a kooptován (ne zvolen, to je iluze), aby se stal francouzskou Merkelovou. Človíček vyformován od A až do Z, produkt syntézy médií a velkých financí. Aby sekundoval Velké Americe ve válkách, obzvlášť v Sýrii, proti konkurentům, Rusku a Číně. S Macronem jsme svědky, že globalistický projekt akceleruje: zničení národů a konec národního státu. Zesnulý baron Rothschild to předvídal v 1970. Nejdřív planetární megakolaps, ekonomický a finanční, který se na obzoru začíná rýsovat. Macrona jmenovali pouze proto, aby udělal ve Francii totéž, co Merkelová v Německu s 8 miliony imigranty od roku 2011 – a ne pouze 1.5 milionu v 2015 – kteří se nevyhnutně potichu rozšíří po Evropě. V této situaci, kde zůstal národní stát?
Jestliže média dominují jako první velmoc, jaké perspektivy pro zítřek?
Ústava z 24. června 1793 proklamuje lidovou revoltu za nejposvátnější právo, první povinnost tváří v tvář perverzi moci, která se stala nelegitímní. ,
Jean-Michel Vernocher, spisovatel, esejista, geopolitik, kdysi profesor École superieure de journalisme, reportér Figara, autor knih o islámu, terorismu a ideologické občanské válce. Poslední kniha L´Imposture (podvod) měla velký ohlas.
Rozklad Francie je podle esejisty dlouhého data, ale poslední desetiletí akceleroval: neobyčejně laxní politika udělování občanství, regularizace ilegálů, subvence proimigrantským asociacím, zákaz etnických statistik, žádná kontrola na hranicích - finanční oligarchie se ujala vlády.
Vernocher se domnívá, že z vůle Bruselu v zemi vládnou soudy, jejichž hlavním přikázáním jsou universální hodnoty lidských práv a eliminace národní Francie. Je zakázáno říkat, co všechno? Že slunce svítí? Připravuje se zákon o fakenews, který nás definitivně umlčí. Kritické myšlení není politkorektní, stát má monopol na invertování reality. Ty miliony falešných uprchlíků, co se k nám valí přes neexistující hranice, není to barbarství a invaze? Můsíme je živit, pomáhat jim, ubytovat je, pak přijdou jejich děti, musíme dál platit, od mateřských škol až tam kam chtějí. Jako náhodou v tomto případě jsou státní statistiky němé.
Dřív než odsoudit imigraci, odsuďme její autory a iniciátory. Dennodenně se nám opakuje, že je to skoro od boha, všichni jsme stejní, spása je v křížení všemi směry a ve fluiditě pohlaví, v sexuálním polymorfismu. Křížení – metisáž je v tomto ohledu povinností, řekl Sarkozy v 2008 v Palaiseau, a obzvlášť temné hodiny totalitarismu nastaly..
Jean-Michel Vernocher vyčítá i intektuálům, kteří bojují s politkorektní režimem (Renaud Camus, Eric Zemmour, Onfroy atd.), že nejsou schopni a ochotni jít ke kořenům masové imigrace a antinárodní politiky elit. Možná jim chybí odvaha? Jsou to literáti, kteří jsou placeni za to, být opozicí v mezích normy, jsou režimem záměrně hýčkáni. A vlastně jsou brzdou účinné akce proti režimu. Jsou to protirežimní blabla-tér, říká Vernocher.
Nebezpečí? Indonésie je muslimskou zemí, 13% všech muslimů na světě a není nikomu nebezpečnou. Islám může být hrozbou jenom z důvodu naší neschopnosti a lenosti – náboženské, duchovní, politické. Homogenita náboženství, stejně jako homogenita kulturní a etnická je faktorem civilizačního růstu. Naše mentální struktura, naše mozková vlákna, se narodily z řecko-latinské a křesťanské slitiny. Naším primárním ůkolem je udržovat toto dědictví, dát mu prioritu... každý má navíc volnost, myslet jak považuje za vhodné, úmyslně nenarušit naší paměť, naši národní soudržnost, společný spirituální osud. Nechme mluvit náš instinkt zachování, ne soucit! Jeho interview v bretaňském breizh-info.
Pro čtenáře, kdo vlastně jste?
Nezávislý mozek, v 1968 mi bylo dvacet a poté rychle pohlcen existenciální stopou. Pohlcen v čase jsem se snažil mít vždy otevřené oči..., odtud diskursívní charakter mé produkce. Ve své knize vám ukáži události 68, které byly vstupní ouverturou ďáblovy seance postmodernity. Kdo chce číst moji knihu, jde o pozorování a meditaci nad sociálními fakty a politikou. Snad bych doporučil četbu těm, kteří nechtějí umřít jako kompletní idioti. Text otvírá jisté pohledy na poslední půl století.
Kniha L’Imposture, o níž hovoříme, poodkrývá národni aspekty. Analyzuji přítomnost v koncentraci na fakta v jejich základní pravdě. Věci a bytosti se nemohou v jednom okamžiku nacházet na dvou místech, objektivní realita konsekventně existuje taková, jaká je. K nevoli adeptů post-pravdy, kteří by nás rádi přesvědčili, že neexistuje rozdíl kromě názorového rozdílu, jenom jiný pohled na věci a všechny názory se podobají. Ovšem kromě těch, které jsou zakázány. Něco o tom víme, ideje, které se dotknou konsensuální diktatury odsuzují jejich nositele k nevyhnutné sociální smrti. Relativisté, kteří drží moc v médiích, pracují v tomto případě až freneticky a s úspěchem a lucerny pro nás jsou připraveny. Ideje, které jsou morem, musí být eradikovány. Konstatuji, že cesta je tvrdá pro ty, kteří volili stranu kritického rozumu. Renaud Camus neplodí zrovna mentální zmatek, ale jeho ticho a stud (k režimu) považuji za irelevantní.
V úvodu knihy zahajujete útokem na „velké nehrazení“, termín uvedený Renaud Camusem, z jakého důvodu? Vaše a jeho závěry přece splývají?
Renaud Camus není evidentně terčem pro mé zbraně. Je to čistý literát, který jak se zdá, zapomněl hledět přímo na věci. Není úplně nevinný. Nemohu uvěřit, že by neviděl nedostatečnost svých návrhů. Vysvětlím... Jsou dvě velká nahrazení. Viditelné, to které bije okamžitě do očí, na každém rohu, kam se postavíme. Renaud Camus je zasažen odlišným strabismem. To druhé, z kterého jde hrůza a studený pot, není to jednoduše důsledek toho prvního, které je diskrétnější a zarputilejší. Dnes všichni jino-fobové by nás chtěli přesvědčit, že to nevidí. Skryjte to, ať to nevidím. První velké nahrazení, bez kterého by to druhé nemohlo existovat. Je třeba ukázat na ty, kteří kašlou na důsledky příčin, které jsou jim drahé. Jinak řečeno, a la Bossuet: Bůh se směje lidem, kteří litují důsledků příčin, které jsou jim milé.
Krátce, uveďme věci do pořádku, pluhy po volech.…Imigranti, údajní uprchlíci a/nebo migranti, nepřišli samotní do Francie a Evropy. Kdo jim otevřel bránu? Kdo připravoval desetiletí ideologický a politický terén? Kdo hlasoval pro zákony a dekrety, aby se vykoply brány města Ys (legenda)?. Každý si musí na tuto otázku sám odpovědět, pochopíme proč a jak bojovníci typu Renaud Camuse nás svádí z cesty a ukazují směrem do intelektuálního depa.
Odpovídám na to ve své knize. Ještě něco, zdůvodnění otevření hranic podle marxistické fazóny (a tedy mataterialistické), tlak na mzdy a import servilní pracovní síly, není ani absurdní, ani vadné, ale evidentně velmi nedostačující. Je to ko-faktor, nutné je hledat zdroje a determinující příčiny daleko v historii, bez toho se vystavujeme nebezpečí, že nic nepochopíme.
Kdo je lučištníkem, stojícím za šípem? Kde jsou viníci velkého nahrazení?
Jednoduchá odpověď. Otevřte televizor a odpověď vás udeří do očí. Je ovšem nevyhnutelné v tomto případě použít vlastní mozek. I když masa betonu, která vězní naše mozky (a naši vizi světa) v obruči veřejného prostranství, mytů a iniciačních lží současného světa, se jeví absolutně hermetickou, nicméně se tu a tam drolí a dovolí nám pár světelných paprsků. Všechno proto, aby se utopila dobrá četba (např. Youssef Hindi) v moři politicky korektního, které se vydává za disidentské. Místo toho, abyste přispívali k bohatství Zemmoura, který praktikuje extenzívní příčné mimikry, podpořte ty mezi nonkonformními autory, kteří jsou odsouzeni k exilu nebo do vězení, za tíživého a věčného mediálního mlčení. Tato čtvrtá velmoc (ve skutečnosti první), která má neuvěřitelné privilegium udělat z vás neexistujícího. Účinnější a mnohem efektnější než psychiatrická zařízení v bývalém SSSR.
Píšete, že Macron inkarnuje konec politiky ve Francii. Proč?
Macron není politik, je to vykonavač. Aféra Benalla byla spuštěna jeho chlebodárci, aby ho usměrnili. Byl vyvolen, nominován a kooptován (ne zvolen, to je iluze), aby se stal francouzskou Merkelovou. Človíček vyformován od A až do Z, produkt syntézy médií a velkých financí. Aby sekundoval Velké Americe ve válkách, obzvlášť v Sýrii, proti konkurentům, Rusku a Číně. S Macronem jsme svědky, že globalistický projekt akceleruje: zničení národů a konec národního státu. Zesnulý baron Rothschild to předvídal v 1970. Nejdřív planetární megakolaps, ekonomický a finanční, který se na obzoru začíná rýsovat. Macrona jmenovali pouze proto, aby udělal ve Francii totéž, co Merkelová v Německu s 8 miliony imigranty od roku 2011 – a ne pouze 1.5 milionu v 2015 – kteří se nevyhnutně potichu rozšíří po Evropě. V této situaci, kde zůstal národní stát?
Jestliže média dominují jako první velmoc, jaké perspektivy pro zítřek?
Ústava z 24. června 1793 proklamuje lidovou revoltu za nejposvátnější právo, první povinnost tváří v tvář perverzi moci, která se stala nelegitímní. ,
Žádné komentáře:
Okomentovat