pátek 19. října 2018

cina china

Čínský socialismus a mýtus konce historie

Bruno Guigui v LesCrises rozbíjí klišé našeho chápání čínských poměrů, často nepochopení Číny vydáváme za poznání. V roce 1992 americký politolog Fukuyama kázal konec historie, rozkladem SSSR měla vstoupit humanita do nové éry nikdy nekončící prosperity. Liberální demokracie osvětlí svým světlem celou planetu. Komunismus padl, tržní ekonomie se chopila definitivně vlády. Ještě dnes dominantní politkorektní média vtloukají do mozků západní civilizace jednoduchou ideu: centrální plánování v ekonomice je nesmyslné, není udržitelné. Liberální globální kapitalismus už (skoro) dobyl svět.
       Zastánci těchto tezí nevidí hlavní argument pouze v rozkladu SSSR, ale i v čínských reformách od roku 1979. V očích ideologů liberálního globalismu to potvrzuje jejich vidění světa. Aby stimulovali ekonomiku, čínští komunisté přejali hodnoty svobodného podnikání a profitu, opustili maoistické dědictví a rovnostářský ideál? Stejně jako pád sovětského systému, tak i čínská konverze ke kapitalistickým receptům, daly ránu z milosti komunistické zkušenosti.
        Jeden zásadní problém – tato logika je velkou báchorkou. Na západě rádi opakujeme, že Čína se ekonomicky vyvíjí, protože se stala kapitalistickou. Toto zjednodušení protiřečí faktům. Kapitalismus je ekonomický systém založený na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a výměně zboží. V maoistické periodě (1950-1980) vlastnictví výrobních prostředků bylo v Číně eliminováno, ale pomalu se reformami Teng Siao Pinga zavedlo zpět. Masívní dóza kapitalismu byla injektována do ekonomiky – důležitý je fakt, že to bylo dáno státním rozhodnutím. Částečná liberalizace ekonomiky a otevření mezinárodnímu trhu byly neseny politickým rozhodnutím.
     Čínští vůdci otevřely dveře vnějšímu kapitálu, aby zvedli domácí produkci. Tržní ekonomika je prostředkem a ne koncem, reformy se v Číně chápou především z politického úhlu pohledu. Čína je centralizovaný unitární stát a  je pokračováním impéria. Aby si zajistila absolutní kontrolu nad politickým systémem, strana musí přihlížet k zájmu byrokratů a k celkové stabilitě systému, tj. umožnit populaci slušný reálný příjem a lepší životní podmínky. Politické autority musí řídit ekonomiku státu tak, aby plodila efektivní bohatství. Dva důsledky: tržní ekonomika je instrumentem, ne cílem; otevření čínského hospodářství světu, je podmínkou celkové účinnosti systému a je důsledkem politické direktivy: dohnat a překonat západ.
     Otevření Číny mezinárodnímu trhu je masívní, ale kontrolované. Nejlepším příkladem jsou speciální exportní zóny (SEZ). Čínští reformátoři chtěli, aby obchod posílil ekonomický růst, ne ho zničil. V SEZ vládne systém kontraktu, který váže čínský podnik se zahraničním. Čína importuje komponenty průmyslových produktů, čínští zaměstnanci je montují, pak se to prodá na západních trzích. Toto sdílení činností je příčinou dvou fenoménů, které se třicet let prohlubují: hospodářský růst Číny a deindustrializace západu. 
    Čína se poučila z historie: tentokrát liberalizace obchodu a investice se nedotknou státní suverenity a jsou kontrolované státem. Daleko od bývalé situace (19.stol), kdy profitovaly územní enklávy a se západem kooperující kompradoři a stát se rozkládal. Dnešní řízená liberalizace uvolňuje enormní potenciál lidu.  
      Další charakteristikou otevření Číny, která často zůstává bez povšimnutí: podstatná role čínské diaspory. Mezi 1985 a 2005 se diaspora podílela 60% na investicích, oproti 25% západních zemí a 15% Singapuru a jižní Koree. Otevření země cizímu kapitálu bylo především čínskou záležitostí. Mobilizace kapitálu vytvořila podmínky pro asijskou integraci v níž je Čína lokomotivou.
       Pokud se v západních zemích tvrdí, že Čína se stala kapitalistickou poté, co byla komunistickou, je to velmi naivní vize historického procesu. Fakt, že v Číně existují kapitalisté, z ní neudělá kapitalistickou zemi, kde držitelé kapitálu kontrolují národní ekonomiku a politiku. V Číně naopak, komunistická strana s 90 miliony členy, řídí společnost a má v rukou politickou moc. Blíž k realitě odpovídá mluvit o smíšeném systému. Ale ani to není dostačující. Západní liberálové vyčítají Číně, že je stále komunistickou, druzí se radují, že se stala kapitalistickou.
      Někteří západní pozorovatelé se snaží o subtilnější chápání. Např.  Jean-Louis Beffa v jednom liberálním ekonomickém měsíčníku píše, že Čína reprezentuje jedinou možnou alternativu k západnímu kapitalismu. „Po třiceti letech vývoje, nedozrál čas konstatovat, že Čína nalezla účinný alternativní model západnímu kapitalismu?“ Čínský model kombinuje dvě dimenze vycházející z protikladných zdrojů. První ve stopě marx-leninismu; vyznačuje se silnou rolí strany a systémem plánování, který je tvrdě aplikován. Druhý zdroj se odvolává na západní praktiky, na individuální iniciativu a podnikatelského ducha. Kohabitace plus kontrola  strany, píše Beffa.
      Čínský stát je silný. Má pod kontrolou národní měnu, stimuluje export, téměř stoprocentně kontroluje bankovní systém. Finanční trhy zdaleka nehrají tak excesívní roli jako na západě. Otevření země západnímu kapitálu podléhá drakonickým podmínkám stanovenými čínskou vládou. Krátce, řízení čínské ekonomiky se nachází v železné ruce suverénního státu, nikoliv v neviditelné ruce trhu, tak drahé liberálům.
       Někteří liberálové říkají, že čínská ekonomika není ani tržní, ani kapitalistická. Dominantní myšlení na západě má problém s pojmenováním čínské situace, západ dlouho žije v iluzích: Čína opustila komunistická dogmata a tedy vstoupila do úžasného světa kapitálu. Konvertovala k liberalismu! Národ se reintegroval do všeobecných práv! Teleologie homo occidentalis se prokázala.  
     Slova Teng Siao Pinga nebyla na západě dobře pochopena: „Co na tom záleží, že kočka je bílá nebo černá, hlavně ať chytá myši“. Silná dóza kapitalismu se aplikovala v čínské ekonomice, vše pod kontrolou státu, aby se stimulovaly produktivní síly. V Číně stát má centrální roli a diktuje zákony finančním trhům, ne opačně.
     Čínské elity jsou patriotistické. I když část ekonomické moci předal čínský stát „národním“ kapitalistům, nikdy ne globalizované finanční oligarchii. Adepti socialismu a la Čína jsou formování konfuciánskou etikou, která stojí v centru státu, jehož legitimita vyplývá z faktu, že zajistí prosperitu miliardě a 400 milionům Číňanů. 
       Je třeba konstatovat fakta, která jsou na západě zkreslována, ekonomická orientace zahájená v roce 1979 by nebyla možná bez úsilí, které tomu předcházelo. Číňané, na rozdíl od západních verzí moderní historie, zdůrazňují kontinuitu mezi maoismem a post-maoismem. Většina Číňanů se ztotožňuje s výrokem Teng Siao Pinga, který prohlásil, že Mao Cetung udělal 70% dobrého a 30% špatného.
      Číňané považuji za absolutně normální, že Maovy portréty figurují na bankovkách a jinde. Neobyčejně oceňují, co udělal Mao Cetung pro povýšení národní hrdosti a důstojnost. Mao Cetung učinil konec stopadesátiletému chaosu v Číně - rozdrobený stát devastovaný japonskou invazí a občanskou válkou. Mao Čínu sjednotil. V roce 1949 to byla nejchudší země na světě. HDP na hlavu byl poloviční než byl africký průměr a tři čtvrtiny indického. Od roku 1950 do 1980 HDP rostl, země se industrializovala, populace narostla z 550 milionů na miliardu. Spektakulární pokrok ve zdravotnictví, epidemie eradikovány. Průměrný věk narostl z 44let v 1950 na 68let v 1980. Jsou to neoddiskutovatelná fakta. Navzdor neúspěchu „Velkého skoku vpřed“, navzdor západnímu embargu – populace získala 24 let života navíc právě za Maovy vlády. Masívní pokrok ve vzdělávání, počet analfabetů v 1950 80% klesl na 16% v 1980.
      Čínská žena – nese polovinu nebe, prohlásil Mao – dostala stejné vzdělání jako muž a osvobodila se z patriarchátu. V roce 1980 Čína byla respektovaným suverénním státem, průmyslovou velmocí, s dobrým zdravotnictvím a vzdělávacím systémem. Nikdy předtím v 19. a 20. století. V sedmdesátých letech tichá zelená revoluce, výzkumy čínské akademie věd aplikovány v praxi. Rýže velkých výnosů v 1964 byl první velký úspěch čínských akademiků. Kolosální pokrok státu by nebyl možný bez plánované ekonomiky. Investice tohoto typu nejsou možné v individualistickém podnikání.
     Oproštění se od pověr v chápání maoismu je nezbytné pro pochopení současné Číny. V západním liberálním tisku se dnes objevují články, které se podivují indiferenci Číňanů k západním ideovým konstrukcím. V Les Echos čteme, že západní svět chyboval, když se domníval, že státní kapitalismus bude nahrazen tržním kapitalismem. A  jaký důvod vymyslel francouzský liberální deník: „Čína nezná stejné chápání času jako Evropa a Amerika. Nikdy nebude západní podnik financovat projekt, který není rentabilní. Čína vidí daleko do budoucnosti. Mohutnost jejích veřejných financí, které roky akumuluje, ji umožňuje nemít krátkodobé priority, pokud to dlouhodobější strategie vyžaduje“. Žurnalista Les Echos dovozuje: „V Číně je to snadné, stát má tvrdě v rukou národní ekonomiku. Něco takového není myslitelné na západě.“ Adekvátnější je jiné konstatování: „Není to možné na západě v typu kapitalismu, který tam momentálně vládne.“
      Západní dominantní politickokorektní média mají kuriózní obraz o čínské realitě. Odporná diktatura, korupce ji zbortí, ekonomika se potácí, kolosální zadlužení, růst vázne. Domnívají se, že Číně rozumí, když ji vtěsnají do svých úzkých kategorií tak drahých jejich mediálnímu mikrosvětu. Těžko pochopí, že stát, kde vládne komunistická strana, během třiceti let zvedl HDP na hlavu 17krát. V západním globálním liberalismu nikdy nic takového. Fakta jako obvykle mají tvrdou hlavu.
      Po restrukturalizaci v 1990, veřejný sektor je dnes páteří čínské ekonomiky: reprezentuje 40% aktiv a 50% zisku generovaných průmyslem. V strategickém sektoru podíl státu 80-90 %: ocelářství, energie, atom, infrastruktura, transport, armáda. Podniky důležité pro rozvoj země a mezinárodní reputaci jsou pod kontrolou státu. Ve Francii nabídl Macron národní šperk  Alstom americkému General Electric téměř zadarmo.    
     Čína se brzy stane, pokud tomu již tak není, první ekonomikou planety, Fukujamův konec historie se neprokázal úplným koncem a konec možná čeká někoho úplně jiného. Amerika druhá, deindustrializovaná, kolosálně zadlužená a společensky v rozkladu. Na rozdíl od USA, Čína je impérium bez imperialismu. Nikomu nevnucuje „Nemáte chuť žít jako Číňané?“ Nikoho nekonvertuje k žádnému náboženství, jak se dnes děje v Evropské unii.  
 

Žádné komentáře: