popper soros

Nebezpečí otevřené společnosti

Kulturní marxismus nebo popperismus, v Il Manifiesto Robert Steuckers. Popperismem se rozumí kulturní strategie vycházející z Popperova nejdůležitějšího spisu „Otevřená společnost“. Termín „kulturní marxismus“, jak chápou Američané, přestává být adekvátní. Evoluce popperismu je mnohem nebezpečnější. Titul jeho nejvýznamnějšího spisu „Otevřená společnost“ si vybral i Soros.
   Kultovní kniha anglosaského liberalismu v rozšířeném termínu zahrne levičáctví i neoliberální kapitalismus. Jak  zvláštní: křesťanský demokrat Rompuy i liberál Thatcher-provenience Guy Vehofstadt  jsou kontaminováni ideologií, která odvrhne jakoukoliv formu spolupatřičnosti, etnikum atd., a cílí na jejich destrukci pomocí manipulací a různých strategií. Soros pečlivě Poppera četl a je jeho virulentním stoupencem.
     Sorosova nadace má Popperovu knihu ve štítu: „Open Society Foundation“. Rozpuštění organických limit v etnických společenstvích a národech financováním nesčíslných projektů jako je Femen, práva LGTB, Istanbul Pride, didaktické programy typu „Globish (globální angličtina)“, reklama nelimitované imigraci a boj s islamofobií.  Toto všechno nelze považovat za kulturní marxismus extrahovaný z guruů frankfurtské školy, především z Marcuse, který též otevřel spoustu iniciativ ruinujících západní svět. Je to však především liberalismus, který nastoluje totální otevření a vede k civilizační explozi.
      Zvolení Macrona je bezpochyby efektem Sorosovy popperiánské strategie. Macron byl bez strany, podle taktiky Sorosovy organizace úspěšně aplikované jinde ve světě, rychle vytvořené EnMarche bylo motorem jeho zvolení prezidentem. Soros pravděpodobně financoval Macronovo hnutí. Macron, Merkelová  a ostatní údajní evropští „vůdci“ se tvrdě drží Popper-Sorosovy logiky, rozpuštění národních států podstatně radikálnějším způsobem než zastávali osmašedesátníci inspirovaní frankfurtskou školou. Domnívali se totiž, že něco podobného by mohlo vyvolat nežádoucí efekty. Popper-Sorosova logika dokonce kontaminovala některá etnická hnutí, která se domnívají, že není nutná prioritní koordinovaná akce, která by skoncovala s kohezním prolnutím politiky a ideologie. Jsou součástí politické pasivity přesně podle Popper-Sorosovy taktiky.
     Korozivní kapacita popperismu je mnohem účinější než kulturní marxismus osmašedesátníků. Někteří z nich (Cohn-Bendit)  už splynuli s popperismem, levičáci a liberalismus Popperova typu byly úhlavními nepřáteli ještě v sedmdesátých letech, dvě dekády poté fúzovali. Síla popperismu je založená na Sorosově úspěchu.
      Pravice i levice populistického typu by měly imperativně hledat společnou strategii, hledat ideologický arzenál, aby mohly bojovat s touto opresívní a dominující ideologií. Zahájit ideologickou reconquistu, která zvrátí liberální marasmus.