partido popular casado

Pravicová změna

Marianismus padl, stal se rezavým strojem a mlel z posledního, náhlý odchod  z mocenského trůnu, následovaný zabitím šéfa, akceleroval jeho zhroucení. (Skutečná) pravicová média tak nějak hodnotí změnu ve vedení španělské Partido Popular (PP). Mariano Rajoy nebyl nikdy moc populární ani mezi svými. Aby mohl vládnout, musel usilovat o kompromis s Merkelovou a... zradit principy strany, PP proměnil v odvar CDU v doslovné hrůze. A pak už byl ve všem úspěšný. Je zvláštní, že  PP našla sílu a velmi rychle se vrátila ke kořenům. 
    Mariano Rajoy si nevšiml, že přišel Pablo Casado stejně jako neregistroval Podemos a Ciudadanos, do posledního okamžiku neregistroval, že Sánchez sahá po moci. Všechna jeho rozhodnutí posledních let připomínají stoickou inspiraci unaveného starce, napsal konzervativní ABC.
    Nikdo nepočítal s tím, a na prvním místě Rajoy, že tradiční katolický konzervativec Casado zvítězí ve stranickém klání. Ve straně bylo již delší dobu patrné jisté nonkonformní klima, Casado se obklopil mladými konzervativci, měsíc objížděl Španělsko a strana mu dala přednost před Rajoyem podporovanou místopředsedkyni PP Sáenz de Santamaría. PP je výrazně nepopulární stranou mezi mladými, kteří ve velké většině jsou víc nebo ještě víc levicoví. Rajoy viděl nejdůležitější prioritu v ekonomickém růstu, a zde uspěl, Španělsko vybředlo z nejhoršího a růst se dostavil, ale paradoxně se PP stalo ještě méně populárním ve společnosti. Společenský diskurz usurpovaly ty nejbigotnější global levičácké tendence.
      Zkrocení liberálové se vždy domnívali, že stačí ekonomická prosperita, aby se udržela stabilita země a vlády, píše v ABC spisovatel Juan Manuel de Prada. Cituje španělského katolického myslitele 19. století Donoso Cortéze, který v období vrcholu liberálních a socialistických idejí hlásal, že ekonomická otázka je sice důležitá, ale musí být subalterní v hierarchii politických hodnost. Donoso první prioritu vlády viděl v úsilí o „sjednocení inteligentních lidí v hledání pravdy, ve spojení vůlí v tom co je čestné a ve spojení duchů v hledání spravedlivého“. Rajoyova chyba spočívala právě v tom. Ekonomická obsese ho vedla k tomu, že konzervoval shnilé zákony socialistických vlád, zklamal tím voliče a dovedl je k frustraci. Otevřel tím prostor jiným politickým formacím (Podemos, Ciudadanos), stejně neschopným bránit to, co je pravdivé, čestné a spravedlivé, ale schopných svést pravicového zklamaného voliče.
     Frustrovaný pravicový volič našel určitě útěchu ve volbě Pabla Casada, který dává naději, že se začne dělat opravdová politika, na rozdíl od jeho soupeřky Sáenz de Santamaría, která slibovala dovést španělskou pravici do úplné euthanasie. Aby nedošlo k tomuto nepříjemnému překvapení, delegáti Partido Popular zvolili tohoto muže, jeho CV (katolicko konzervatívní) bude nepochybně několik měsíců živit mediální kostry.
     Pablo Casado byl v poslední době často doprovázen Adolfem Suarezem Illanou (syn prvního ministerského předsedy po Francovi) spustilo to devastující mediální zvěsti, že se chce zmocnit Suarezova odkazu. Iracionální levici nenapadne nic jiného než známkovat Pabla Casada termínem ultrapravičák jenom proto, že připomíná konsensuální dohody z přechodového období, dovolil si oponovat historické pravdě socialistických politických komisařů a gender ideologii.
      Svojí odpornou hysterií levičáci ukazují jaký mají strach ze skutečné pravice, která se nezabývá pouze omezeným ekonomismem, ale otvírá kulturní paradigmata. Aby došlo na slova Donoso Cortéze, ke sjednocení duchů hledajících spravedlivé, bude potřeba něco víc než společenský konsensus. Konsensus tzv. centra, to je jenom odporná návnada po níž obvykle skočí pravicoví vůdci, aby jim byl odpuštěn prvotní hřích, totiž být pravicový.