shakespeare villacanas

Šekspír

Poezie a psychologie kráčí společnou cestou, píše v El Manifiesto básnířka a literární kritička Beatriz Villacanas. Shakespeare ve své úžasné tvořivosti psal komedie, tragedie i historická dramata. Shakespearovská tragedie nám odkrývá mocným způsobem světla i stíny lidského srdce. Poezie a psychologie se protínají v tragických hrdinech, kteří zvnějšňují tragickou podstatu sebe sama, aby se nastolila jejich velikost a zranitelnost současně.
     Životní  období, kdy se Shakespeare soustředil na tragedie, kromě Romea a Julie, které patří k prvnímu období jeho tvoření, většinou napsal v tzv. „temném období". Zlo, které spí i ve vznešených charakterech, je vždy připraveno, a pokud si otevře cestu, zmocní se všeho a všech, padají nevinné oběti i kati, přes vznešenost aktérů, anebo právě proto, rozehrají se hrůzné omyly s ještě hrůznějšími důsledky - oběti jiných i svých vlastních charakterů, obětují samy sebe i nevinné.
    Shakespeare není jenom dramatikem a výjimečným psychologem, je současně velkým básníkem, jako ve Venus a Adonis, v Lucrecii a v Sonetech. Efemérní jsou slova Hamletova, krále Leara, v Bouři, a konečně podobně ve všech dramatech. Shakespeare je básníkem v každém svém díle. Mocná, vibrující a neúprosná jsou slova dramat a Sonetů.
      Existuje diference: v tragediích se Shakespeare vnoří do hlubin zla, do bolesti, do lidské chyby, všechno je to nevratné. Pohnuté, znepokojující panorama.  V Sonetech, a je nutné to zdůraznit, Shakespeare ukazuje absolutní víru v lásku, moc lásky nad časem. Obzvlášť v čase zhouby, v čase, kdy se líčí vrásky a slábnou těla.  „Láska není list ve větru“, říká v sonetu 126, „i když pomine svěží ret a tvář/ dny týdny se jí netknou/i konec světa přežije/“   
    Kromě mimořádné síly a krásy tragedií, Shakespeare ukazuje prosvětlenou tvář své víry, jako Dante: „Láska je hybatelkou sluneční soustavy a hvězdami vesmíru“.