homogenizace

Zachraňme androidy aneb generalizovaná homogenizace mozku

Profesor Alessandro Bertirotti v Il Giornale. Nové video hry nesou nové antropologické otázky, ve videohře „Detroit: staň se člověkem“, protagonisty jsou androidi zotročeni lidskou rasou. V jistém okamžiku své existence se u nich probudí vědomí sebe sama, začnou pociťovat strach ze smrti a probouzí se škála lidských pocitů. Hráč je vtažen do hry rytmem, zvukovými a optickými efekty, překvapením, zvědavostí z neznámého a odkrývá krásu kontaktu mezi individuem a strojem. Člověk a stroj sdílí stejnou zkušenost, žijí totiž jednu hru.
    Z technologického pohledu to není nic překvapujícího, zvykli jsme si na interaktivní hry. Novým aspektem „Detroitu“ je skutečnost, že nebojují různé rasy a ve hře chybí násilí. Hra nenabízí dilema mezi dobrým a zlým a chybí efekt odměny za roli spravedlivého. 
    „Detroit“ je cesta hlubinami lidské mentality, je spojená s očekáváním a s obavami. Silná je touha stát se člověkem a zvolit si možný osud. Téměř jako by to bylo něco přirozeného. Napadla mě otázka: z jakého důvodu chtěl někdo (autor hry) předložit publiku proces odkrývání lidské emoční geneze a pocitů, proč oděl  hráče do podoby androida?
     Odpověď je současně banální i odzbrojující. Komunikativní globalizace nás dovedla na kolej plíživé emoční homologace. Řekl bych, že se jedná o generalizovanou homogenizaci mozku – ve všech těch empatických manifestacích skupinové solidarity. Každodenně a metodicky jsme vystavováni obrazům a zprávám, které se dotýkají násilí a vykořisťování, netýká se to jenom živých tvorů, ale už to má být inherentní i přírodě.
    Den za dnem je naše vizuální mohutnost napájena lží, podvody a lhostejností, které se skrývají ve všech koutech planety. Jsme závislí a zřídka kdy se nám podaří odhalit abnormalitu reality, která nyní vykolejila. Pomalu jsme ztratili ten pocit identifikace, který museli mít naši rodiče, když poprvé v televizní historii viděli zemětřesení v Belize, se všemi těmi emocionálními vjemy spojenými s ničením a smrtí. Zde je smysl antropologické potřeby vstoupit do bot androidovi. Porozumění – podporováno rytmem děje a vizuálním vnímáním – emocionálně ateistickému světu a jeho identifikaci, nastolí empatický šok, když hráč-android začíná pociťovat emoci, chápat sám sebe jako bytost, která může rozvíjet vědomí sebe sama.
     Říká se: ve válce a v lásce je všechno povoleno. Určitě nejde o válku, ale o znovuobjevení významných hlubin naší existence. Každá sebereflexe a pochopení antropologických funkcí jsou nutné, obzvlášť v této divné době, kdy nevíme kam vůbec jdeme.