Ach Taloši
Velký problém pro mladé i staré páprdy v bruselské kantině. Taloši si chtějí vládnout sami, nepotřebují k tomu obstarožní Němku ani bankovního škrabáka z Francie. Jako by Itálie byla bruselskou provincií z níž rvou maso za živa, kdejaký evropskounijní chudák se tváří jako velký školitel italské politiky. Před pár lety se Sarkozy držel za ruku s Merkelovou, měli být soklem nové Evropy, moc dlouho to nevydrželo. V Itálii dosáhli svého, s pomocí komunistického prezidenta Napolitana se jim podařilo podlou intrikou svrhnout Berlusconiho vládu. A další italské vlády jim suverenitu po kouscích odevzdaly.
Dnes se v Itálii rýsuje vláda s národní vizí, příští vládní koalice se netají odporem k evropskounijním parazitům. Poprvé po desetiletích je tu opravdové a iminentní nebezpečí evropskounijní ideologii. Pokud jmenování vlády nebude sabotovat prezident Matarella, Evropská unie se bude muset změnit...k lepšímu, nic horšího už není možné.
Evropskounijní epigoni rozjeli vměšování a nátlak na politické a ústavní struktury nezávislé země ve velkém. Francouzský ministr ekonomie Le Maire je velmi znepokojen, ne ovšem stavem ekonomie své země, ale programem nové italské vlády, který akcentuje italské parametry.
Le Maire je otevřeně brutální: „Všichni v Itálii musí pochopit, že budoucnost Itálie je v Evropě a nikde jinde, a evropská budoucnost je zákonem“. V Itálii pravděpodobně během pár dní nastoupí vláda velmi skeptická k eurokracii a odmítající diktát německo-francouzské osy.
Poselství německé EU je jasné: Italové přestaňte s rétorikou o suverenitě; pravidla už jsou dávno stanovena, stanovili jsme je my Němci; jinak za to zaplatíte. Vyjádřil se tak Weber, kápo lidovcú v evropském parlamentu, Weber zastupuje CSU, která se tváří národně a pravicově, ale je to jenom forma nordické lsti z bavorské pivnice.
Financial Times, Weber, Nowotny z Evropské centrbanky, Le Maire s spousta dalších - regule se nesmí měnit, jinak padne eurozóna, pak celá Evropa a solární systém se nejspíš promění v lunární. Všechno krachne.
EU komisař Moscovici (kdysi málo schopný francouzský ministr financí), možná něčemu rozumí, ale ekonomie to nebude: představa, že se zpochybní 3% hranice deficit/HDP není možná, znamenalo by to otevření maastrichtské dohody. Italové jsou vinni předem, mohlo by je to totiž napadnout, Francouze to nenapadlo předem, a tak 3% hranici každoročně bez problémů překračují.
Od roku 2011 Francie každoročně překračuje povolenou 3% hranici rozpočtového deficitu, Italové ji od roku 2012 striktně dodržují. Ve Francii se zvedl též veřejný dluh, porušili další reguli Maastrichtu. Agregovaný státní dluh (započítávají se podniky, banky, rodiny) je v EU největší ve Francii, překračuje 400% HDP ve Francii, 350% HDP v Itálii, 270% v Německu. Kromě Itálie je to v pořádku.
Co nastane pokud se třetí země eurozóny Itálie nepodvolí německo-francouzskému diktátu. Podle dat Eurostatu, Německo poskytlo dlužní garance svým subjektům ve výši 450 miliard, Francie 116 miliard, Itálie pouze 45 miliard. Neuvěřitelná pravda - pokud se sečte oficiální zadlužení s mimorozpočtovým zadlužením, Italové na tom nejsou hůř než ostatní v eurozóně.
Skutečný strach bruselských byrokratů a německého mocenského klanu nepramení z italského dluhu, ale z představy, že by se italská vláda neřídila jejich diktátem a vládla by k prospěchu své země, jak je všude mimo Evropskou unii normální.
Velký problém pro mladé i staré páprdy v bruselské kantině. Taloši si chtějí vládnout sami, nepotřebují k tomu obstarožní Němku ani bankovního škrabáka z Francie. Jako by Itálie byla bruselskou provincií z níž rvou maso za živa, kdejaký evropskounijní chudák se tváří jako velký školitel italské politiky. Před pár lety se Sarkozy držel za ruku s Merkelovou, měli být soklem nové Evropy, moc dlouho to nevydrželo. V Itálii dosáhli svého, s pomocí komunistického prezidenta Napolitana se jim podařilo podlou intrikou svrhnout Berlusconiho vládu. A další italské vlády jim suverenitu po kouscích odevzdaly.
Dnes se v Itálii rýsuje vláda s národní vizí, příští vládní koalice se netají odporem k evropskounijním parazitům. Poprvé po desetiletích je tu opravdové a iminentní nebezpečí evropskounijní ideologii. Pokud jmenování vlády nebude sabotovat prezident Matarella, Evropská unie se bude muset změnit...k lepšímu, nic horšího už není možné.
Evropskounijní epigoni rozjeli vměšování a nátlak na politické a ústavní struktury nezávislé země ve velkém. Francouzský ministr ekonomie Le Maire je velmi znepokojen, ne ovšem stavem ekonomie své země, ale programem nové italské vlády, který akcentuje italské parametry.
Le Maire je otevřeně brutální: „Všichni v Itálii musí pochopit, že budoucnost Itálie je v Evropě a nikde jinde, a evropská budoucnost je zákonem“. V Itálii pravděpodobně během pár dní nastoupí vláda velmi skeptická k eurokracii a odmítající diktát německo-francouzské osy.
Poselství německé EU je jasné: Italové přestaňte s rétorikou o suverenitě; pravidla už jsou dávno stanovena, stanovili jsme je my Němci; jinak za to zaplatíte. Vyjádřil se tak Weber, kápo lidovcú v evropském parlamentu, Weber zastupuje CSU, která se tváří národně a pravicově, ale je to jenom forma nordické lsti z bavorské pivnice.
Financial Times, Weber, Nowotny z Evropské centrbanky, Le Maire s spousta dalších - regule se nesmí měnit, jinak padne eurozóna, pak celá Evropa a solární systém se nejspíš promění v lunární. Všechno krachne.
EU komisař Moscovici (kdysi málo schopný francouzský ministr financí), možná něčemu rozumí, ale ekonomie to nebude: představa, že se zpochybní 3% hranice deficit/HDP není možná, znamenalo by to otevření maastrichtské dohody. Italové jsou vinni předem, mohlo by je to totiž napadnout, Francouze to nenapadlo předem, a tak 3% hranici každoročně bez problémů překračují.
Od roku 2011 Francie každoročně překračuje povolenou 3% hranici rozpočtového deficitu, Italové ji od roku 2012 striktně dodržují. Ve Francii se zvedl též veřejný dluh, porušili další reguli Maastrichtu. Agregovaný státní dluh (započítávají se podniky, banky, rodiny) je v EU největší ve Francii, překračuje 400% HDP ve Francii, 350% HDP v Itálii, 270% v Německu. Kromě Itálie je to v pořádku.
Co nastane pokud se třetí země eurozóny Itálie nepodvolí německo-francouzskému diktátu. Podle dat Eurostatu, Německo poskytlo dlužní garance svým subjektům ve výši 450 miliard, Francie 116 miliard, Itálie pouze 45 miliard. Neuvěřitelná pravda - pokud se sečte oficiální zadlužení s mimorozpočtovým zadlužením, Italové na tom nejsou hůř než ostatní v eurozóně.
Skutečný strach bruselských byrokratů a německého mocenského klanu nepramení z italského dluhu, ale z představy, že by se italská vláda neřídila jejich diktátem a vládla by k prospěchu své země, jak je všude mimo Evropskou unii normální.
Žádné komentáře:
Okomentovat