italie ekonomie

Italské hospodaření a některé zapomenuté pravdy

    Heiner Flassbeck, německý ekonom se nad tím zamýšlí. Minulý týden jsem se zúčastnil konference o globální a evropské ekonomii v severní Itálii.
  Je velmi působivé slyšet a vidět na vlastní oči plejádu nesmyslů o evropské ekonomické krizi – ekonomických i politických – pozorovat, jak je obtížné najít směr, který míří z krizového stavu.  Pokusím se ukázat na podstatu těch nesmyslů a neporozumění v případě Itálie. Minulé týdny se její ekonomická situace v Německu hodně diskutovala, i na konferenci jsem pozoroval pokusy o nalezení jednoduchých řešení s nepředvídatelnými důsledky.
 Některé krizové země jsou přece úspěšné
   Stále se to vrací – přání je otcem myšlenky – krizové země došly k poznání, že strukturální reformy mají pozitivní dopad, musí se chtíc nechtíc prosazovat politickými prostředky.  Toto je v případě jižní Evropy zcela falešné tvrzení, stačí analyzovat statistické údaje. Často se citují (i na konferencích) statistiky národních statistických úřadů – hrubý produkt narostl o 0.5% nebo o 0.8%, mají to být důkazy o cestě z krize. Skrývá se za tím neporozumění základním ekonomickým jevům, takovými údaji se ve skutečnosti nedá dokázat vůbec nic. Slepé naslouchání statistickým úřadům, které usilovně lepí všechno dohromady, aby to dobře vyznělo.
Irsko uspělo
   Na každé takové konferenci se nutně dostane na irského zástupce, který musí obšírně rozkládat, jak to všechno bylo. Jak úspěšné Irsko bylo v boji s krizovými jevy a nutně se musí probudit optimismus, zde se přece můžeme všichni poučit. Obvykle se zapomene zmínit fakt, že Irsko se nedá srovnat s jižními zeměmi, země má zcela specifickou hospodářskou strukturu, podíl exportu na hrubém produktu je enormní. Pokud poukážete, jak jsem to taky udělal, na to, že u Itálie a jiných jihoevropských  zemí podíl exportu na produktu nepřesahuje 25%,  je diskuze ukončena. Vsadím se, že na 90% konferencí ve světě se tento argument vůbec nezmíní. Pokud by se tam sešli vědci, musel by se tento argument zohledňovat a nakonec by se prosadil jako zcela směrodatný v ekonomickém bádání.  Ukazuje se, že ekonomie a věda nejsou moc slučitelné.   
Všechny evropské země musí být konkurenceschopné
  Moc se tomu nevěří, ale tento argument se objevuje. Evropa je velká, téměř uzavřená ekonomika s volným kurzem své měny vůči zbytku světa – základní národně hospodářská pravda, ale dnes se na konferencích nezohledňuje. Kurz měny  diferencuje mezi národními ekonomikami a tedy pokus o konkurenční boj mezi národy v případě eura postrádá smysl. Když se budou všichni Evropané  snažit být víc konkurenceschopní, pozvedne to evropskou ekonomii - to je politický a ne ekonomický argumentem politiků.
Italská snaha jde správným směrem
   Často i ti, kteří se orientují v evropské měnové unii se domnívají, že malé, ale permanentní strukturální reformy povedou z krizového stavu. Velkým italským problémem je konkurenční odstup od německé ekonomiky –  mzdové náklady od vzniku měnové unie narostly o 30% víc než v Německu.
  Itálie je hrdá na své reformní kroky v politickém systému a na trhu práce. V případě pracovní síly jde především o větší flexibilitu při pracovní výpovědi a větší mzdovou flexibilitu. První otázka každého italského žurnalisty: reforma trhu práce jde správným směrem? V italské politice, což konečně není jenom její případ, se domnívají, že pokud se kráčí správným směrem, že již to správné bylo vykonáno. To je zcela falešná představa.
   Předpokládejme např., že italské mzdy a mzdové náklady v důsledku těchto opatření  klesnou každý rok o procento (italská produktivita práce  jako taková neroste, a tak pokles nominální mzdy o procento zvedne produktivitu). Tímto způsobem se italská konkurenceschopnost přiblíží za dvacet let německé. Znamenalo by to také, že italský vnitřní ekonomický prostor se zúží, deflační tlaky zesílí – a to potrvá dvacet let. Zlepšování konkurenceschopnosti nebude mít žádné pozitivní důsledky, odstup od Německa poroste, žádné nové trhy se nezískají. A v Itálii po 5 letech recese, dalších patnáct, dvacet let něčeho podobného, vysoká nezaměstnanost a zoufalství obyvatelstva. Přesně to jde proti smyslu demokracie.  
   Na konferenci jsem přišel se dvěma formulemi. Na italské publikum to zapůsobilo. Itálie, pokud chce setrvat v eurozóně, se může rozhodnout pro pomalou nebo rychlou ekonomickou smrt. Pomalá smrt – pomalé nebo žádné reformní kroky; rychlá smrt – jako v Řecku, Španělsku nebo Portugalsku, 30% mzdový řez v krátkém čase. Tradiční ekonomické chápání nedovede národního ekonoma k něčemu takovému: přece není možné mzdovou úroveň v jedné zemi jako Itálie (nebo Francie) snížit najednou o dvacet nebo třicet procent, aniž by došlo k hospodářské katastrofě.