mesias

Popis jednoho procesu

   Proces možná nejdůležitější v historii lidstva. O nesrovnalostech toho procesu píše Rini Cammilleri v il Giornale.
 Že tento proces před Sanhedrinem  byl fraškou, není výmyslem evangelia. Josephus Flavius píše o podobné frašce v případě Zachariase v r. 67. Dva židovští historici v r. 1877 po hlubokých studiích dostupných materiálů, objevili 27 velkých nesrovnalostí, každá z nich by byla dostatečným důvodem pro anulování celého procesu s Kristem. 
 Židovské zákony zakazovaly noční procesy a soudní procesy v předvečer velkých svátků. Mezi jednotlivými zasedáními byla předepsána minimálně jednodenní přestávka. Kristus byl souzen v noci, nejdřív bývalým veleknězem Annášem, pak zrána veleknězem Kaifášem, a to v předvečer velkých židovských svátků. Kaifáš odsoudil Krista k smrti, ale takové ortely nesměly být pronášeny v Kaifášově sídle (Gazith) za chrámem. Každý svědek musel být vyslechnut zvlášť a jeho svědectví zaznamenáno. V případě Krista svědčily hromadné výkřiky přítomných.  Členové Sanhedrinu (61 osob) museli v případě trestu smrti hlasovat jednotlivě, v případě Krista rozhodlo jejich hromadné „na smrt“. Řádný proces by musel být zahájen čtením obvinění z úst veřejného žalobce. Kaifáš se stavěl do role žalobce i soudce, dotazoval se Krista na body jeho učení. Nutil Krista, aby obvinil sám sebe. Kristus mu naznačil, že podle procesních pravidel, by se měl obrátit na ty, kteří naslouchali jeho veřejným vystoupením. Každou Kristovu odpověď následoval úder do obličeje (rozbitý nos Krista na turínském plátně). Kristus dobře věděl, že Sanhedrin mu ve skutečnosti nemůže nic vytknout, proto ho nutili, aby doznal vinu. V žádném procesu nemůže být nikdo nucen, aby svědčil sám proti sobě.  A právě proto od jistého okamžiku Kristus mlčel. Pouze nepopřel, že je Mesiášem, ale to nebyl zločin.  Kaifáš ho okamžitě prohlásil za rouhače a na dotvrzení si roztrhl šat (něco takového bylo též nezákonné).
  Kristus je odsouzen na smrt. Procesní postupy ignorovány a obvinění groteskní. Pokud někdo tvrdí, že je Mesiáš, jak se mělo postupovat v rámci zákona? Dotyčný se měl konfrontovat s Písmem (a Kristus odpovídal popisu Písma do posledního detailu). Pokud by neodpovídal sebeproklamovaný Mesiáš  biblické definici, nahlíželo by se na něj jako na megalomana a fanfaróna. Ale to nebyly zločiny, obzvlášť v případě, že dotyčný nikomu neublížil. Kristus věděl, že tento zfalšovaný proces slouží jenom proto, aby se přinutil Pilát k hanebnému závěru. Sanhedrin Pilátovi navíc hrozil císařem Tibériem, pokud mu nevyhoví. Tibérius se právě zbavil svého hlavního ministra Seiana a mířil dál na vysoké úředníky ve státě. Pilát věděl, že císař čeká na jeho zaváhání a Sanhedrin o některých  zaváháních věděl. Kristus mlčel i před Pilátem. Odpověděl pouze tehdy, když otázka mířila na jeho proklamaci králem. Pilát chtěl vědět, do jaké míry se Kristus považuje za politického vůdce, jak obvinění Pilátovi předestřel Sanhedrin. Jsem králem, ale ne tohoto světa. A pak už mlčel. Viděl, že Piláta skutečná pravda nezajímá. 
  Židovští historici, kteří se tím zabývali, byli dvojčata,  Augustin a Joseph Lémann z Lyonu. Během svých rabínských studií dospěli k poznání, že Kristus je Mesiáš. A nechali se pokřtít. Stali se z nich kněží. V r. 1877 publikovali knihu o procesu,  dnes  jedno florentské nakladatelství tuto knihu vydává. „Historie zasedání, které vyneslo ortel“. Z Nového zákona jsou známá jména těch členů Sanhedrinu, kteří chtěli prosadit řádný proces, podle všech pravidel: Gamaliel, Nikodém, Josef z Arimatie (ne náhodou skončili jako křesťané). Bratři Lémannovy si dali práci a našli jména všech členů tehdejšího Sanhedrinu. Kristus nemohl být Mesiášem, neboť prý nerespektoval sobotu a rituální očistu, ale především nerespektoval je samotné.
A dedukce na okraji.
   Kristus byl žid, navíc se považoval za rabína. A  jeho smrt nepadá na hlavu židů, jak dlouhá staletí římská církev vsugerovávala a některé církve tak činí dodnes. Krista odsoudil Pilát a římští vojáci ukřižovali. Sanhedrin k tomu dal popud, ale do té míry se bál židovského lidu, že se proces musel konat v noci a urychleným způsobem. Ratziger píše, že vzápětí po Kristově smrti a zmrtvýchvstání se nechalo v Jeruzalémě pokřtít 3000 židů.