Osvobození Evropy
Že je Evropu nutné osvobodit z knuty Evropské unie a její antidemokratické ideologie je jasné. Zbavit se demagogických autoritativních politruků typu Merkel, Juncker,
Gabriel a jim podobných. Jak toto téma nazírá ruský
filozof Jurii Tjurmin v Izvestijích?
S miliony do Evropy se valících imigrantů se politické názory Evropanů mění přímo před očima. Pasívní reakce vládnoucích liberálních stran, ať už si říkají jakkoliv a k tomu směšné reakce médií, které halasně přejí co největší imigraci, vzbuzují u obyvatelstva šok z bezmoci. Mezi Švédskem a Dánskem se po desetiletích zavedl dávno zapomenutý režim pasové kontroly. Skandinávské deníky píší o nejhorších sousedských vztazích za půlstoletí. Dánsko se hranicí separuje i od Spolkové republiky. Podobně i jinde v Evropě.
Evropané přivykli k blahobytu a dlouhou dobu zavírali oči nad svými liberálními vládami. Spíš to vypadalo na „vnější řízení státu“ než na funkční vlády. Minimální vlády různě se maskujících liberálů, měly menší reálnou moc než nikým nevolené nadnárodní korporace. Pokud se v Evropě nic nedělo, všichni byli spokojeni.
Liberální autoritativní systémy vládnutí v duchu devadesátých let, zhmotňující vítěznou myšlenku globalizace, se v Evropě zmocnily prakticky všeho. Materiální nasycenost a prosperita doslovně nahradily Evropanům svobodu a důstojnost. Ale daň za dobrovolné pohrdnutí svobodou – jak to obyčejně bývá – se ukázala nejen vysokou, ale nezměrně vysokou. Místo demokracie, výměnou za materiální blaho, všemi akceptovaná levicově liberální Evropa to po letech dovedla ke katastrofě. Pod dojmem konzervativního a přímého diskurzu Donalda Trumpa ve Spojených Státech se Evropané cítí ohroženi. Až ponižujícím způsobem neochvějně setrvávají na politickokorektních lžích, přitom životní standardy jim klesají a ohrožení imigrační vlnou je čím dál tím větší. Přívrženci nadnárodních korporací již nemluví o suverénní východní Evropě, ale jejich diskurs už voliči neoceňují. Evropané chtějí návrat k demokracii a je jasné, že tato demokracie může mít pouze konzervativní charakter.
Ve čtvrt století spící východní Evropě vyrostlo nově pokolení mladých lidí, kteří se nasytili liberální ideologie západních sousedů a začínají svoji vlastní konzervativní revoluci. Ale i západní Evropa - Švédsko, Německo, Francie – rychle následují východoevropské konzervativní probuzení. Evropané postřehli i to, že první homosexuální prezident v USA – tak nazval Obamu Newsweek – je nucen podat vstřícnou ruku konzervativnímu Íránu. Stejně tak nelze nevnímat, že velké části západoevropské populace obrací oči právě do Ruska. Snad nejen proto, že Rusko je tradičně Evropou považováno přímo za etalon politického konzervativismu. Hovory o nedemokratickém Rusku jsou minulostí. Konečně o jakou demokracii v Evropě jde, když v Německu bez jakéhokoliv referenda nebo aspoň dotázání se obyvatelstva, vláda země během pár měsíců přijala milion imigrantů – potenciálních občanů. Německý politolog Alexandr Rahr: „Putin nám podává ruku, obnovit spolupráci s NATO, vyřešit syrský problém, zastavit sankce. V Německu se někteří děsí. Pochopili, že jejich studenoválečné kalkulace a snaha eliminovat Rusko z Evropy ztroskotají“.
Evropa stojí na prahu nového politického probuzení. Nebude to ani politická levice, která se zabývá pseudoprávy nějakých menšin, nebudou to liberálové, kteří zradili demokratické ideály ani jejich národní spojenci, všichni tito jsou slabí a komičtí v dnešní situaci. Ztratili důvěru lidu a nejsou na výši doby.
V Evropě se rýsuje nový trend. Návrat k historickým a národním kořenům a hodnotám. Odpor k politickokorektní lži a deformaci – boj za politickou svobodu každého Evropana, boj za obnovení evropské demokracie. Konzervativní demokracie se stane i v západní Evropě klíčovým oponentem dnešního liberálního autoritativního režimu. Buď se Evropa promění v konzervativně demokratickou a podá vstřícnou ruku Rusku - pak bude mít sílu překonat současné krize, nebo se nezmění a krize ji pohltí.
S miliony do Evropy se valících imigrantů se politické názory Evropanů mění přímo před očima. Pasívní reakce vládnoucích liberálních stran, ať už si říkají jakkoliv a k tomu směšné reakce médií, které halasně přejí co největší imigraci, vzbuzují u obyvatelstva šok z bezmoci. Mezi Švédskem a Dánskem se po desetiletích zavedl dávno zapomenutý režim pasové kontroly. Skandinávské deníky píší o nejhorších sousedských vztazích za půlstoletí. Dánsko se hranicí separuje i od Spolkové republiky. Podobně i jinde v Evropě.
Evropané přivykli k blahobytu a dlouhou dobu zavírali oči nad svými liberálními vládami. Spíš to vypadalo na „vnější řízení státu“ než na funkční vlády. Minimální vlády různě se maskujících liberálů, měly menší reálnou moc než nikým nevolené nadnárodní korporace. Pokud se v Evropě nic nedělo, všichni byli spokojeni.
Liberální autoritativní systémy vládnutí v duchu devadesátých let, zhmotňující vítěznou myšlenku globalizace, se v Evropě zmocnily prakticky všeho. Materiální nasycenost a prosperita doslovně nahradily Evropanům svobodu a důstojnost. Ale daň za dobrovolné pohrdnutí svobodou – jak to obyčejně bývá – se ukázala nejen vysokou, ale nezměrně vysokou. Místo demokracie, výměnou za materiální blaho, všemi akceptovaná levicově liberální Evropa to po letech dovedla ke katastrofě. Pod dojmem konzervativního a přímého diskurzu Donalda Trumpa ve Spojených Státech se Evropané cítí ohroženi. Až ponižujícím způsobem neochvějně setrvávají na politickokorektních lžích, přitom životní standardy jim klesají a ohrožení imigrační vlnou je čím dál tím větší. Přívrženci nadnárodních korporací již nemluví o suverénní východní Evropě, ale jejich diskurs už voliči neoceňují. Evropané chtějí návrat k demokracii a je jasné, že tato demokracie může mít pouze konzervativní charakter.
Ve čtvrt století spící východní Evropě vyrostlo nově pokolení mladých lidí, kteří se nasytili liberální ideologie západních sousedů a začínají svoji vlastní konzervativní revoluci. Ale i západní Evropa - Švédsko, Německo, Francie – rychle následují východoevropské konzervativní probuzení. Evropané postřehli i to, že první homosexuální prezident v USA – tak nazval Obamu Newsweek – je nucen podat vstřícnou ruku konzervativnímu Íránu. Stejně tak nelze nevnímat, že velké části západoevropské populace obrací oči právě do Ruska. Snad nejen proto, že Rusko je tradičně Evropou považováno přímo za etalon politického konzervativismu. Hovory o nedemokratickém Rusku jsou minulostí. Konečně o jakou demokracii v Evropě jde, když v Německu bez jakéhokoliv referenda nebo aspoň dotázání se obyvatelstva, vláda země během pár měsíců přijala milion imigrantů – potenciálních občanů. Německý politolog Alexandr Rahr: „Putin nám podává ruku, obnovit spolupráci s NATO, vyřešit syrský problém, zastavit sankce. V Německu se někteří děsí. Pochopili, že jejich studenoválečné kalkulace a snaha eliminovat Rusko z Evropy ztroskotají“.
Evropa stojí na prahu nového politického probuzení. Nebude to ani politická levice, která se zabývá pseudoprávy nějakých menšin, nebudou to liberálové, kteří zradili demokratické ideály ani jejich národní spojenci, všichni tito jsou slabí a komičtí v dnešní situaci. Ztratili důvěru lidu a nejsou na výši doby.
V Evropě se rýsuje nový trend. Návrat k historickým a národním kořenům a hodnotám. Odpor k politickokorektní lži a deformaci – boj za politickou svobodu každého Evropana, boj za obnovení evropské demokracie. Konzervativní demokracie se stane i v západní Evropě klíčovým oponentem dnešního liberálního autoritativního režimu. Buď se Evropa promění v konzervativně demokratickou a podá vstřícnou ruku Rusku - pak bude mít sílu překonat současné krize, nebo se nezmění a krize ji pohltí.
Žádné komentáře:
Okomentovat