Kristus mrtev, islám žije
Obvykle máme tendenci soudit, že nejdřív přijdou na svět velké ideje a pak se jim přizpůsobí běžná lidská realita a otevře se cesta pokroku, ale je to tak ve skutečnosti? Nejdřív zabil Kypselos Bakchiovce a otevřel dveře korintskému vzestupu, Solón reformoval stát a velký Kleisthenes dokončil jeho reformy a athénský vzestup nastal. Velcí filozofové přišli až poté, podobných příkladů najdeme spousty v historii. Ale beze sporu, Pierre Manent je brilantní myslitel, ale bez velkých praktických implikací jak by si žádala doba.
O Pierre Manentovi píše italské il Sfoglio, že je jednou z posledním myslících hlav v Evropě. Katolický liberál z komunistické rodiny, autor významných studií o liberalismu, Machiavellim atd. O své nedávno publikované knize "Situation de la France" diskutoval filozof s žurnalistou il Foglia. Filozof kritizuje morální únavu Evropanů a jejich laxismus tváří v tvář islámskému státu. Filozof evokuje aristotelskou obezřetností a hloubkou polohu člověka, který je přesvědčen o právech svého materiálního blahobytu, který začíná pohlcovat i jeho individualitu a navíc čelí tlaku světa, který věří v boží zákon.
Islámské komunity nemohou rozpustit své konstitutivní principy v triviálních individuálních právech, jak se domnívá demokratická ideologie. Třicet let jsme ve Francii žili v zajetí mylných představ, že muslimové jsou částí francouzské společnosti a ipso facto z toho pro ně vyplývají práva, jako např. víra v Mohamedovo náboženství. Ale muslimové se ve skutečnosti nemají zájem proměnit v atomizovaná individua, islám má kolektivní konstituci, ta se nedá rozpustit ve společnosti individuálních práv. Ani Evropa není zahradou individuálních práv, kde nějací agenti garantují individuální práva. Problémem není zajištění práv pro všechny, ale začlenit nenásilným způsobem islámskou formu života, samozřejmě při vyloučení některých aspektů, do sociálního prostoru, který je již lidsky a morálně zaplněn.
Diskutuje se o nekompatibilitě islámu a Evropy, politický islám nás má konfrontovat s radikální dimenzí náboženství, ale vede to spíš k pochybě o sekularismu a limitách ideje smrti Boha, na což jsme se od osvícenectví navykli. Filozof pochybuje o idei, že křesťanství znamená konec náboženství. Dlouhá období sociáldemokratismu, který chápe náboženství jako sociální fenomen, náboženská komunita byla podle sociálních demokratů odsouzena k vymizení. Idea pokrokového ateismu zvítězila, stala se inherentní i v křesťanském světě (i v křesťanech).
Katolíci druhého vatikánského koncilu se vlastně rozhodli založit nový druh církve - postkřesťanské, měla to být sebereflektující humanita. Křesťanství se rozpustilo v náboženství humanity. Nyní je tato pěkná pohádka zpochybněna. Pozorujeme, že i hebrejský svět ve Francii se rekonstituoval, ani judaismus není v sociálnědemokratickém světě rozpustitelný. Judaismus je bohatý spirituální silou, která má vůli přetrvat.
A islám? Jiným způsobem, často chaotickým vývojem též islám prokázal, že se nehodlá rozpustit v unifikující humanitě. Pro islám je unifikující humanitou - komunita věřících, nemají potřebu naší humanity bez náboženství. Umma - komunita věřících, staví západ do extrémně prekérní situace. Filozof hovoří o defenzívní pozici západu. Politicko korektní jestřábi ho obviňují z islamofobie. Pozice západu je defenzivní, protože západ neví, jak se stavět ke světu, který má jiné normy, odlišné od našich. Nestačí atheismus nebo laický, neutrální postoj. Nábožensky neutrální postoj nepovede k integraci muslimů. Islám se nerozpustí v atheistickém světě individuálních práv, protože tento svět vznikl jako syntéza republikánských a radikálních idejí v prostoru národa, státu, jazyka a vzdělávání. Tyto termíny jsou již dnes všem směšné.
Oddělení státu a církve předpokládalo nejdřív jejich propojení. Katolíkům i republikánům bylo jasné, že rozdělují Francii a dohodli se na kompromisu. To zdaleka neodpovídá dnešní situaci. Islám přichází odjinud a zůstává cizím elementem.
V teoretické rovině se zdá, že integrace islámu do Evropy není možná, ale v praktické rovině se dají aplikovat některé kroky. Lidská práva, osvícenství nepomáhají. Musí se vymyslet nové přístupy, ponechat v platnosti velké individualistické principy a sladit to s asociativní polohou islámu. Islám je konstituován asociativním principem a ten nejde rozpustit v společnosti lidských práv. Francie má ve svých základech lidská práva, rovnost, svobodu, ale je též křesťanským národem, kde důležité slovo mají i židé. Muslimové se neintegrují do prázdného prostoru, vláda by si měla uvědomit, že ještě předtím než za lidská práva zodpovídá za společnost, za formu života v ní, kde křesťanství a katolicismus hrál důležitou roli. V současnosti stojí většina muslimů stranou národního života, ale též národ jako takový rezignoval na část své podstaty, přestal být svatým společenstvím, které vidělo hlavní smysl své existence v národním společenství.
Francouzi si stanovili jiné mety - stát se Evropany. Projekt integrace s muslimy ve francouzském společenství se stal kontradiktorním. Jsme svědky pomalého rozpouštění : chceme integrovat muslimy ve Francii, která se rozpouští v Evropě, která dál se chce integrovat ve světě bez hranic. Abychom mohli začlenit islámskou komunitu do francouzského prostoru, nesmíme se utíkat k abstraktním a neefektivním návrhům.
Filozof připomíná, že separace politických principů od křesťanství spočívá v idei křesťanství, Kristova slova : " Co je císařovo - císaři, co je božího - Bohu..". Aristotelova a tomistická idea, podle níž má člověk sociální a politický rozměr, nám otvírá dveře k uznání kolektivních norem, kolektivní artikulace světa nás dovádí k pohledu na muslimy jako na společenství věřících a ne jako na skupinu individuí. Obsah jejich víry není politicky relevantní, jsou to jejich zvyky. Tento zvykový islám musíme integrovat. Muslimové by měli vstoupit do francouzského společenství za podmínky jistého kompromisu. Společnost se musí stát vstřícnějším jejich zvykům a muslimové se musí vzdát násilí ve vnitřních konfrontacích v islámských společenstvích.
Co si myslí filozof o pokrývce hlavy, rozdělených plážích, školních kantýnách se stravou halal atd.? Filozof se domnívá, že tyto požadavky může evropská společnost akceptovat jako svůj podíl na kompromisu. Filozof věří v přátelskou tvář, pokud navážeme přátelské svazky, bude to pro mnohé muslimy cesta, aby se stali nezávislejšími a svobodnějšími. Doporučuje vstřícnost, pokud se muslimové aktivně účastní společenského života, zabrání to jejich radikalizaci.
Brilantní filozofova analýza nedává až tak brilantní návody, podle filozofa Evropa může doufat, že tolerance ji zachrání, ale jenom doufat.
Žádné komentáře:
Okomentovat