mohamedV karelIII

Zradil přísahu a poslání

Evropské monarchie zažívají pomalý úpadek jako všechno v Evropě, ale proč se nepošlou do muzea, když by se daly nehradit efektivnějšími institucemi? V Evropě je konstitučním voleným monarchou např. italský prezident, který jako instituce funguje velmi dobře. Evropské monarchie se nezruší, protože jsou bez výjimky úžasným nástrojem nejperverznější mainstreamové propagandy. Od zelené demagogie až po woke ideologii nebo absurdně projevují velkou lásku k islámu. Jediným aspektem, který by mohl oprávnit jejich existenci, je uchovávání tradic té či oné země. Místo toho se za kulisou trapných kostýmů skrývají průměrní lidé a mainstreamová ideologie. Jsou výjimky jako dánská nebo anglická  královna. Thomas Mann věnoval poslání konstitučního panovníka celý román, který by měl být biblí vzdělávání evropských monarchů. Pouze jediný monarcha v Evropě je adekvátní definici pojmu - Jan-Adam II., který v Česku z pochopitelných důvodů nemá sympatie. Kníže má silné pravomoci a jako jediný monarcha v Evropě se spolupodílí na vládnutí a nedá se zpochybnit fakt, že knížata vedou zemi velmi dobře. Proč se monarchii daří zrovna v této malé zemi a všude jinde v Evropě jsou informace o monarchiích vhodné akorát pro nejbahnitější bulvár? Protože člověka formuje jeho poslání a osudová povinnost a má vrozené předpoklady se na to adaptovat. Evropské monarchie se adaptovaly na mainstreamovou propagandu a knížata v Lichtensteinu na osudovou roli v historii své země. 

             Požehnáním pro Maroko je král Mohamed VI. z alavitské dynastie. Žádná trapná kulisa místo skutečné tradice, v které tak dobře statuje anglický Charles III. Při nejvýznamnějších státních obřadech král se špičatou kápí v bílém oděvu není k rozlišení od ostatních. Má to připomínat, že král není jen hlavou státu, ale i Velitelem věřících (Amír al-Mu´minín) a symbolizuje to spojení dávné tradice s moderní polohou panovníka. Král je nezastupitelným prvkem stability dynamické a velmi rozporné společnosti. Korunní princ 23letý Moulay Hassan je snad zázrak, absolvoval s vyznamenáním řadu učilišť s tvrdou koncentrací na praktickou ekonomiku, státní správu a sociální vědy. Studoval i mezinárodní vztahy, dobře ovládá šest jazyků a nyní studuje čínštinu. I přes své mládí se pomalu adaptuje na svou příští roli. V dynastické tradici země není představitelné, že by korunní princ dělal něco jiného, než pořád tvrdě dělal. Osudové poslání povznese adepty na trůn. Nesmí se ovšem jednat o Evropu, kde propad elity překvapivě nikdy nenajde dno.  
          Anglický král měl od obnovení monarchie v roce 1660 dvě hlavní funkce, které se obvykle uvádí v následujícím pořadí: Obránce víry a hlava státu. Počátkem července si Charles III. bez jakéhokoliv oprávnění revidoval první královskou funkci a nahradil "Obránce víry" za "Obránce prostoru víry (Protector of the space for faith)." Přitom není to tak dávno, kdy Charles při korunovaci  přísahal, že bude "Obráncem víry. " Královská přísaha z roku 1701 formulovaná parlamentem v tzv. Act od Settlement zavazuje krále bránit protestantská náboženství. Charlesova revize této formulace narušuje spojení mezi církví a státem a redukuje církev na abstraktní pojem. Rozpuštění jednoty církve a státu podkope samotný králův vliv na společnost. Neexistuje žádná ústavní evidence, že si král může něco takového dovolit. A evidentně se jedná o křivou přísahu. Charles zradil poslání krále právě v okamžiku, kdy agresívní islám zaplavuje zemi a křesťanství potřebuje ochranu. Křesťané mají v Anglii problém se svobodou projevu. Pokud konvertovali od islámu, čelí nebezpečí nejen od muslimů, ale útočí na ně i britský mainstream.  Může být král ochráncem náboženství, které křesťanství potlačuje? 
           Charles už v roce 1994 prohlásil, že se spíš chápe jako obránce všech náboženství než obránce (anglikánské) víry. Debata na toto téma se nekonala, protože královna nesdílela Charlesův názor. Bývalý kaplan královny Alžběty Gavin Ashenden vidí v Charlesově počínání křivopřísežnictví. 
               Profesor David Berger píše ve Philosophia-perennis, že Charlesův krok plyne z jeho sympatií k islamizaci společnosti. Obránce křesťanské víry se stává garantem náboženského relativismu. Náboženský relativismus v kombinaci a agnosticismem vytvoří prostor, který rychle zaplní islám. Monarcha není povolán, aby podporoval všechna náboženství, když z titulu své funkce je hlavou anglikánské církve. Může chovat respekt k jiným, ale nezrazovat vlastní identitu. Z křesťanské pravdy udělal Charles běžnou tržní nabídku srovnatelnou s jinými nabídkami. Relativismus se stal v Británii státním náboženstvím. Jak velký rozdíl mezi Charlesem a královnou Alžbětou, kde ona povyšovala rozměr přítomnosti a vsazovala ji do historie, Charles ji proměňuje v banální kulturní folklór, není pravým králem, ale jeho šaškem.