euthanasie

Ve Francii euthanasie zákonem 

Západní společnost se nedokáže podívat na dno žádné propasti, aby ji nejdřív totálně nebanalizovala a nezamaskovala byrokratickým oknem. Francouzské zákony umožňovaly od roku 2005 omezení nebo přerušení léčby terminálně nemocných a připouštělo se nepřetržité utlumení nemocného až do smrti. Doktor mohl přestat bránit příchodu smrti, ale záměrně ji nesměl vyprovokovat. Přesto francouzské Národní shromáždění schválilo v noci 15. července zákon o euthanasii. Lékaři, který nikdy neměl jiné poslání než léčit, dává zákon další funkci  - účastnit se zabíjení. To co se v zákonu prezentuje jako výjimečné a rezervované pár nemocným, se rychle stane pravidlem a banální normou. Svoboda umřít se promění v povinnost neobtěžovat ostatní. Francouzská legislativa tradičně dokáže vybrousit každý zákon do verbálně i logicky vrcholné podoby, ovšem excelentně formulovaný zákon za zákonem, ale společnost jede z kopce a téměř ztratila schopnost orientovat se v moderní době. Formálně k žádné libovůli při aplikaci zákona nemůže dojít, ovšem odpůrci zákona dokázali najít nekonečnou řadu vad v logicky bezrozporném textu zákona. Někteří velcí glosátoři mluví o zákonu libovůle a arogance.  

             Problémem není pomoc trpícím, jejichž utrpení prolamuje brány zoufalství. Ne všechna utrpení šlechtí člověka, existují nemoci, které znamenají dlouhé utrpení, rakoviny požírající tělo, postupující paralýzy apod., požadovat po trpícím, který nevěří v žádný metafyzický přesah své pozemské existence, aby  snášel nelidské utrpení, není moc humánní. Absolutní odmítnutí udělit smrt může být stejně kruté jako její byrokratická administrace. Sebevražda vždy byla fascinujícím a neodvolatelným právem člověka, nebyl to akt slabochů. Ve stoickém Římě byla dobrovolná smrt přípustná, pokud okolnosti bránily životu v souladu s rozumem, svobodou a ctí. Ale např. Pythagorejci považovali tělo za výtvor bohů a nikdo je nemohl z vlastní vůle opustit. Podobně Platón a Aristoteles odsuzovali dobrovolnou smrt, pokud byl její důvod ve zbabělosti nebo touze uniknout bolesti. Sv. Augustinovi se přičítá idea, že biblický příkaz "Nezabiješ" se vztahuje i na sebevraždu. Euthanasie západních společností nemá nic společného se silným gestem dobrovolné smrti Catóna, Seneky, Mishimy nebo Vennera. Jejich sebevraždy byly teatrálním a aristokratickým gestem, rozhodnutí zemřít plynulo z podřízení nadřazené ideji. Skutečným problémem není to, že by si někteří umírající přáli zkrátit poslední cestu, ale to, že celá evropská civilizace krok za krokem ztrácí touhu  žít. Živá společnost chce plodit děti, budovat domov, národ, stát, ale stejně živoucí a do budoucnosti nasměrovanou kvalitou takové společnosti je pomoc trpícím, kteří se blíží ke smrti. Evropská společnost nasadila euthanasii na všechny tyto kvality.             
              Ve Figaru je řada článků na dané téma, noviny jsou k zákonu vcelku skeptické, ale spravedlivě publikují názory z obou táborů. Euthanasie je hranicí rozdělující vize tradiční společnosti od poslední fáze západní liberální ideologie. V patetickém článku Asociace ošetřovatelů paliativní péče ve Figaru se píše, že ráno po hlasování se v jednotkách paliativní péče zdánlivě nic nezměnilo, ale v podstatě se všechno změnilo. Změnila se závažnost slov, význam ticha a obsah důvěry. Když ošetřovatel otvíral dveře pokoje, nikdy nenesl smrt, a to se změnilo. Nemocný mohl stokrát říkat "chci umřít", ale nic neriskoval. Byl to výkřik jeho duše, ale ne formulář a ošetřovatel se mohl jen dohadovat, co to znamená. Od zítřka bude mít tento výkřik jiný význam. Vzdechy nemocného budou  mít jinou váhu. "Opravdu mi pomůže tato injekce?"  Důvěra pacienta k ošetřovateli dostává jiný rozměr, o který se povede boj. Kdo bude zkoumat pacientovo rozhodnutí, tlak rodiny a pravdu zdravotní prognózy, když lékař je čtyřicet kilometrů daleko a zahlcen povinnostmi? Dát smrt je zdaleka levnější než financovat paliativní péči. V roce 1999 schválil parlament zákon, kterým se garantuje paliativní péče všem potřebným, dřív než se našlo financování zákona, rozjedou se harmonogramy asistovaného umírání. "Nechte mě umřít" - ošetřovatelé se naučili naslouchat tomu, co tato fráze znamená. Bezesná noc, bolest a pacientův strach, že bude přítěží. Když bolest odezní a spojení se obnoví, téměř vždy tato věta odezní. Právě proto opakují ošetřovatelé, že prioritu musí mít péče o člověka. Zákonodárci dosáhli svého, ošetřovatel bude muset dělat kompromisy. 
         Systém paliativní péče, jak předpokládal zákon z 1999, se z finančních důvodů nepodařilo realizovat po celém území Francie. S rychle rostoucím podílem stárnoucí populace, rostly i finanční náklady na paliativní péči a toto byl hlavní argument stoupenců euthanasie. Argumentuje se, že stát trpí chronickým rozpočtovým deficitem, potřebuje financovat školství, bydlení, justici, zdravotnictví apod. a paliativní péče v optice těchto "rozvojových potřeb" znamená velkou finanční zátěž.  Tedy ne utrpení nemocných lidí, kteří nutně potřebují umřít, ale finanční potřeby konzumního státu vedly k uzákonění euthanasie. Ovšem i systém paliativní péče lze proměnit ve vrcholně rozvojovou společenskou oblast. Je to jediná z funkcí moderního státu, která potřebuje něco víc než konzumní přístup a vyžaduje velkou morálku ošetřujícího personálu. Ve společnosti bez Boha neexistuje moc morálních pilířů společnosti jako je ošetřovatel, který má tak blízko k utrpení bližních a podává jim pomocnou ruku.