francie demise

Země lahodného kómatu

Po pondělním hlasování o důvěře francouzské vládě se v mainstreamových médiích po celé Evropě okamžitě rozezněly lehce předvídatelné nápady evropskounijního chóru o prezidentském demiurgovi, kterého brzdí parlament. Redaktorka SkyRadio si na dokreslení politické situace pozvala řeckého profesora, který padesát let působí v Paříži. Očekávala potvrzení svých o frází o Macronově rychlém řešení politické krize. Profesor ji nečekaným způsobem uvedl na pravou míru: politická krize není ničím zajímavá ani významná, protože Francie čelí hluboké existenciální krizí, která se objeví jednou za sto let. Redaktorka nechtěla slyšet na něco takového, stále vracela hovor do obvyklých kolejí o nebezpečí populismu a extrémní pravice, profesor ji ignoroval a pokračoval o totálním rozkladu francouzské společnosti. Ani turistovi nemůže uniknout stav zrychlujícího se hroucení země, i v malých městech cizokrajná etnika, která Macron a jeho předchůdci pozvali do země a etničtí Francouzi se očividně nepotkávají. Vzájemně se dotýkají krunýřem nenávistné lhostejnosti. Paříž působí dojmem města zkázy, kde se na ruinách bývalé Francie staví cosi nového, což vypadá na chánovský klon. 

       Ve velkolepé kulise Bourbonského paláce 394 poslanců oproti 194 donutilo vládu rezignovat. Je to už šestý ministerský předseda Macronova vládnutí a třetí za poslední rok. Tentokrát si rezignaci vynutila zuřivost lidu, který byl oklamán machiavelistickým a tupým prezidentem, kterému je lhostejný osud Francie. Macronova neoblíbenost dosahuje rekordní úrovně. Bayrou během svého devítiměsíčního vládnutí nebyl schopen vůbec ničeho a jen bezmocně sledoval, jak se situace propadá, zejména finanční a imigrační. Bayrou měl drzost požadovat od francouzského lidu odříkání a víc práce, přitom celou svou politickou kariéru podporoval ty nejšílenější politiky a jejich projekty, detailně to nedávno dokladoval bývalý prezident Sarkozy. Bayrou celý život podporoval masovou imigraci do země a sabotoval rozpočtovou racionalitu a dnes se tváří, že chce něco jiného. Desetiletí byl významným aktérem protinárodního systému. 
                     Důvody francouzské krize se přičítají padesátileté akumulaci státního dluhu  (bez přerušení od 1973 je rozpočet deficitní) a nebývalému stupni nedůvěry francouzského občana ke státním institucím. V minulosti nastala situace, že prezident byl nucen kohabitovat s premiérem z opozice, ale dnes kvůli dvou silným opozičním proudům to není možné. Bayrou spojil hlasování o rozpočtu s hlasováním o důvěře vládě, navrhoval rozpočtové škrty ve výši 44 miliard eur. Státní zadlužení s 112 % HDP téměř dvojnásobně převyšuje kritéria Maastrichtu, loni rozpočtový deficit překročil 6 %. Pád vlády a politická krize - v racionální politice by se očekávalo, že Bayrou, který neměl v parlamentu většinovou podporu, bude jednat se všemi hlavními silami v parlamentu a snažit se o rozpočtový kompromis. Marine Le Penová mu poslala dopis, kde popsala představy své strany o vybilancování rozpočtu a oživení ekonomiky. Bayrou odjel na dovolenou a vůbec se neobtěžoval vůdkyni opozice odpovědět, jak pak mohl očekávat podporu od poslanců RN. Marine Le Penová požaduje okamžité rozpuštění sněmovny a nové volby. Proč se Francie zadlužuje jako opilec u sudu vína a přestane až komisaři MMF a ECB  provedou rekvizici? V jednom komentáři se píše, že Francie je zaslíbenou zemí ekonomické imbecility. Kdysi dobře prosperovala, má univerzity, manažery atd. ale ekonomické programy nejsou než ideologické tlachy. Ve francouzském katechismu jsou na prvních stránkách větrné turbíny, jedinými akceptovanými tvůrci dotovaní umělci, jedinými tolerovanými podnikateli dervišové cirkulární ekonomiky - utrácení je vynikající věc, zplošťuje a uklidňuje. Vrhá do lahodného kómatu. Ukončuje starodávnou vertikálu, která tvrdila, že chytří vydělávají víc než idioti. Skvělá budoucnost zde patří byrokratům, kteří nic netvoří.  
      Ivan Rioufol v Causeur píše, že politika nemůže přežít fiktivní svět, desetiletí naviguje ve virtuálním a své sny chápe jako realitu. Vláda není jediná, která se potácí v uměle vytvořeném mentálním světě, ultramenšinová socialistická strana, klíčový hráč v kolabujícím progresivismu, si představuje, že si s Macronem domluví vládnutí. S Macronem vládnoucí republikáni magnetizování zkrachovalým centrismem jsou přesvědčeni o své užitečnosti v umírajícím režimu. Bojí se spravedlivějšího poměrného zastoupení, protože by mohla vyhrát Le Penová. Tento falešný svět magického myšlení prožívá své poslední okamžiky.