Kardinál Newman Doktorem církve
Nezdá se reálným, že by evropskounijní lidstvo dokázalo něco kloudného vymyslet, unijní ideologové a političtí satrapové téměř úplně rozložili to kvalitní čím Evropa vynikala. Ve srovnání s tímto evropskounijním bahnem, které na nás den za dnem dští čeští evropskounijní trabanti, byli komunističtí politruci přímo ortodoxními strážci zbytků minulosti, možná právě proto je současný režim staví mimo zákon. Obrodné vlny doby pořád nejsou dost silné, aby vymetly evropskounijní špínu i s jejími trabanty. Klíčovým evropským fundamentem bylo bezesporu křesťanství a návrat k tomuto fundamentu by vynesl Evropu zpátky na orbit, ale tato obrodná vlna aspoň prozatím nemá dost energie.
Papežský stolec oplývá nějakou magickou silou, za dvě tisíciletí existence ho Duch svatý vždycky dokázal zkorigovat ke svému obrazu. Marozija Senatrix kdysi nominovala na papežský stolec jednoho potomka nebo milence za druhým, ale musela je rychle nechat zabít, protože se jí vymkli z ruky a vrátili se k Učení. Po mediálních typech papežství máme najednou papeže víry a meditace, který si prozatím nezadá s nejlepšími papežskými zjevy. Před pár dny potvrdil papež Lev XIV. proklamaci kardinála John Henry Newmana (1801-1890) Doktorem církve. Být Doktorem církve je velmi významné postavení v historii katolického světa. Doktor církve není žádným akademickým nebo čestným titulem, tímto titulem církev uznává duchovní autoritu muže nebo ženy, kteří vynikají svatostí a vynikající doktrínou. Je jí např. Teresa Avilská, Kateřina Sienská atd., církev zná pouze 38 Doktorů. Benedikt XVI., který Newmana v roce 2010 blahořečil, choval k anglickému kardinálovi velký obdiv. Kardinál Newman pochopil skutečný smysl naší inteligence, která obývá sféru manifestace a jevů: celou svou bytostí musí toužit po jistotě legitimizované pravdou a hledat ji. Newman pochopil podmínky pro tuto jistotu a zaostřil její podstatu. Původně anglikánský kněz ve 44 letech konvertoval ke katolicismu a po studiích a duchovním zrání v Římě se stal knězem a posléze ho Lev XIII. proklamoval kardinálem. V konverzi viděl Newman ukotvení v bezpečném přístavu po dlouhé cestě po rozbouřeném moři. Jeho spisy a pastorální působení ovlivnily celé generace, Newman je považován za velký přínos Anglie katolickému myšlení.
Newman dobře znal svody moderní doby, ve své trůnní řeči definoval náboženský liberalismus jako negaci pozitivní pravdy, liberalismus považoval za doktrínu, která všechno relativizuje, aby nakonec zredukovala víru na názor. Proklamaci Newmana Doktorem církve komentovala řada konzervativních médií, dávají ji do protikladu k řeči papeže Františka v Singapuru v roce 2024, kde tvrdil, že všechna náboženství vedou k Bohu, jednoduše jde jen "odlišné jazyky." Takové líbivé vyhlášení má všechny znaky apologie subjektivismu. Papež Lev XIV. staví do popředí objektivnější dimenze katolické církve, která není žádným jedním jazykem z mnoha, ale něčím zcela výjimečným. Newman psal, že katolická víra není jazykem jako každý jiný, ale přijetí Kristem zjevené pravdy. Jeho reflexe o katolické doktríně jsou dodnes vodítkem, speciálně pro ty, kteří chtějí zůstat věrni kulturní a politické tradici.
V "Essay on the Development of Christian Doctrine" Newman stanovil kritéria zachování původního modelu křesťanství: věrnost principům, integrování nového aniž se změní původní identita, akceptování dědictví bez jakéhokoliv zlomu, a být stále plodným. Podobná disciplína mysli je obranou teologie i jakékoliv cenného lidského dědictví. V Eseji Newman připomíná, že vývoj není výsledkem lidské vůle, která si může říkat, co chce a co je v jejím zájmu, ale stanovuje principy, které stojí vysoko nad dobovými rozmary. Platí to pro víru i pro jakékoliv konzistentní politické přesvědčení, které má vyšší aspiraci než být pouhou abstraktní ideologickou konstrukcí.
Papežova proklamace kardinála Newmana Doktorem církve staví do popředí katolického světa postavu, která je schopná mluvit k intelektuálům i k prostým věřícím. Varuje před redukcí vědomí na abstraktní subjektivitu a ukazuje, že živá tradice musí stále růst a ne odumírat. Kvůli jeho pestré duchovní cestě by v něm mnozí rádi viděli předchůdce ekumenismu a internáboženského dialogu, ale byl to především muž hluboké náboženské kontemplace. Katolická církev po letech doktrinálních experimentů urgentně potřebuje znovuobjevit duchovní hloubku své víry. Kardinál nás varuje před svody liberalismu a subjektivismu obzvlášť v náboženství.
Newman dobře znal svody moderní doby, ve své trůnní řeči definoval náboženský liberalismus jako negaci pozitivní pravdy, liberalismus považoval za doktrínu, která všechno relativizuje, aby nakonec zredukovala víru na názor. Proklamaci Newmana Doktorem církve komentovala řada konzervativních médií, dávají ji do protikladu k řeči papeže Františka v Singapuru v roce 2024, kde tvrdil, že všechna náboženství vedou k Bohu, jednoduše jde jen "odlišné jazyky." Takové líbivé vyhlášení má všechny znaky apologie subjektivismu. Papež Lev XIV. staví do popředí objektivnější dimenze katolické církve, která není žádným jedním jazykem z mnoha, ale něčím zcela výjimečným. Newman psal, že katolická víra není jazykem jako každý jiný, ale přijetí Kristem zjevené pravdy. Jeho reflexe o katolické doktríně jsou dodnes vodítkem, speciálně pro ty, kteří chtějí zůstat věrni kulturní a politické tradici.
V "Essay on the Development of Christian Doctrine" Newman stanovil kritéria zachování původního modelu křesťanství: věrnost principům, integrování nového aniž se změní původní identita, akceptování dědictví bez jakéhokoliv zlomu, a být stále plodným. Podobná disciplína mysli je obranou teologie i jakékoliv cenného lidského dědictví. V Eseji Newman připomíná, že vývoj není výsledkem lidské vůle, která si může říkat, co chce a co je v jejím zájmu, ale stanovuje principy, které stojí vysoko nad dobovými rozmary. Platí to pro víru i pro jakékoliv konzistentní politické přesvědčení, které má vyšší aspiraci než být pouhou abstraktní ideologickou konstrukcí.
Papežova proklamace kardinála Newmana Doktorem církve staví do popředí katolického světa postavu, která je schopná mluvit k intelektuálům i k prostým věřícím. Varuje před redukcí vědomí na abstraktní subjektivitu a ukazuje, že živá tradice musí stále růst a ne odumírat. Kvůli jeho pestré duchovní cestě by v něm mnozí rádi viděli předchůdce ekumenismu a internáboženského dialogu, ale byl to především muž hluboké náboženské kontemplace. Katolická církev po letech doktrinálních experimentů urgentně potřebuje znovuobjevit duchovní hloubku své víry. Kardinál nás varuje před svody liberalismu a subjektivismu obzvlášť v náboženství.
Žádné komentáře:
Okomentovat