technologie

Uchovat si paměť

Po pětatřiceti letech života v postkomunistické době vidíme, že v podstatě mezi dnešním a minulým režimem nebyl až tak velký rozdíl, jak se původně zdálo, v některých civilizačních aspektech mohl být včerejší režim i kvalitnější než dnešní degradující společnost. Minulá epocha vzývala práci, což nikdy nikomu neuškodilo, dokonce otec Stuarta Milla k tomu přidával tvrdá a jeho syn ve čtrnácti už neměl co studovat, protože znal všechno. Na oltáři dnešní západní epochy visí mamon nebo přesněji osvobozený kapitál, doba práci k smrti nenávidí, nemusí to moc dobře dopadnout. Kapitál západního člověka ovládl, člověk je tak posedlý konzumem, že nemá zájem se podílet na formování vlastního osudu, protože mimo konzum osud nemá smysl. Objevují se předzvěsti nedobré budoucnosti, mocní ovládající západní společnosti, cílí na ovládnutí  biologických charakteristik člověka.

           Nastupující umělá inteligence nebo algoritmizace většiny aspektů lidského života nemají kapacitu nadřadit se nad lidský rozum, ale mohou člověka ujařmit dík jeho pasivitě a lenosti, tj. člověk se ujařmí sám svým nástrojem, když přestane rozvíjet a používat svůj přirozený biologický potenciál. Je velmi pravděpodobně, že západní vládnoucí elita silou moci zneužije umělé inteligence k definitivnímu ujařmení člověka. V obou dvou případech to vymaže prozřetelností danou výlučnou polohu člověka tvůrce vlastního osudu, promění ho v článek v potravinovém konzumním řetězci.
         Technologie v kombinaci s vládnoucí mocí člověka tlačí do inferiorní polohy, ideologie věčného pokroku nuluje jeho tradiční etické principy, které ztratily tradiční opory a zdůvodnění v schematech rodiny a národa. V situaci, kdy jsou oslabeny  přirozené opory přetrvání člověka, algoritmizace běžného života ohrožuje i samotnou autenticita člověka.
          Technologická infantilizace člověka má antihumánní prvky, je bariérou proti životním rytmům, které plodí bohatství a variabilitu života. Technologie v jisté fázi zredukuje emoční a etickou inteligenci člověka která se neobejde bez každodenního tlaku přirozeného života. Ze zařízení pro přestárlé víme, že člověk ztrácí autonomii a stává se závislým hlavně proto, že se narušuje struktura jeho paměti, technologie a umělá inteligence působí jako silný destruktor individuální a kolektivní paměti člověka. Humanita ztrácí v západních společnostech příběh své historie, v tomto aspektu je postliberální ideologie velmi efektivní, každá jiná ideologie včetně bigotních náboženství by se proti tomu musela vzepřít a tento směr jako škodlivý biologické podstatě zablokovat. I v obskurních náboženstvích nebo stalinských systémech je koncept člověka postaven na přirozených prvcích. Žádný minulý systém nechtěl přetvořit člověka v pasívní automat, do kterého ho přetváří západní epocha. V minulých systémech měl člověk vždy možnost volit, mohl se rozhodnout být proti, v náboženstvích se to chápalo jako hřích, v socialismu se tento anti prvek léčil inferiorní manuální prací.
         Paměť je tou nejsilnější zbraní, kterou člověk má, k jaké zuřivosti dovedou pražskou vládnoucí elitu fakta o maršálu Koněvovi a o Minských dohodách, nebo připomenutí slibů z devadesátých let, které dali západní lídři sovětským vůdcům. Jenom z historických fakt se dedukuje konec západního impéria a někteří velmi dobří znalci dějin tvrdí, že tento konec je neodvratný. Ať dojde k rozpadu systému kdykoliv, člověk by si měl uchovat svou přirozenou podstatu a tím i možnosti do nové epochy, neměl by dovolit černým strukturám politického systému a jím zneužité technologie, aby destruovaly jeho autenticitu. Člověk by si měl uchovat paměť, historickou, každodenní, emoční, praktickou atd., pokud si uchováme paměť, sebevtítravější technologické pomůcky zůstanou tím, čím jsou, více nebo méně zbytečnými gadgety a fantazie pseudoelit utopií.