atomova puma

Atomová puma Evropskému parlamentu

Macron je inkarnovaným zoufalstvím doby, vypadá sice líp a aranžmá má lepší úroveň než úplně inferiorní Černochová a Fiala. Kdyby šlo o příběh z operety, mohl by mít jistou zajímavost, podobné preference při nominování vlády se naposledy registrovaly u Nerona. Macron uprchl na pár dní před nevolí občanů na státní návštěvu do Švédska, musel být v nepříčetném stavu, když prohlásil, že Francie je ochotná předat Evropské unii do společných pravomocí své jaderné zbraně. Rozhodování o nasazení atomové zbraně je výlučnou prerogativou francouzského prezidenta, puma v Macronových rukách vyvolává velké obavy. V RiposteLaique píše šéfredaktor Jacques Guillemain: "Tento uchýlený člověk je bez cti, je nevídaným koktejlem despotismu, diktatury, autokracie a narcismu, který nerespektuje žádné hodnoty, ani lid, ani parlament. Jeho šílenství nemá limit, devastoval francouzskou ekonomiku, navýšil státní dluh o 3 biliony. V jaderné síle Francie vidí jednu z běžných obchodních afér. Sdílet francouzskou jadernou sílu s Leyenovou, aby se vyděsil Putin, vzdal válku a konečně povolil rozkutání své země nadnárodním společnostem všeho druhu?"

           Otec francouzské jaderné doktríny generál de Gaulle se musí v hrobě obracet. De Gaulle podepsal mezinárodní konvenci o nešíření jaderných zbraní, která v povědomí vznešenější Evropy měla status politické svatyně, a nyní jeho trapný následník se o zbraně hodlá dělit s havarujícím konglomerátem bez perspektivy. Generál snil o velikosti, netušil, jak ubozí následníci ho vystřídají. Francouzské jaderné zbraně garantují zemí členství v Radě Bezpečnosti a zcela ojedinělé právo v rodině národů, právo veta. Francii toto právo vyzvedává mezi garanty suverenity národů světa. Dělit se s někým o jaderné zbraně je v rozporu s vyšším mezinárodním právem, které nemohou měnit Západem ovládané nadnárodní organizace, má status nadčasového zákona a navíc je to jeden z vyšších mravních imperativů moderní doby. Absurdně dějiny odsoudily Francii být navždy suverénním státem, pokud chce poskvrnit svoji suverenitu v mesalianci s Evropskou unií, musí zlikvidovat svůj vojenský jaderný potenciál. Evropská unie tak zrelativizovala a zhanobila nejvznešenější zákony, že dnes i studentům české politologie se imperativ nešíření atomových zbraní v případě EU jeví cárem papíru.  
            V roce 2010 se ve francouzském tisku psalo, že mladý bankéř od Rothschildů Macron trapně vypovídal v parlamentní komisi (tzv. Attaliho), prohlásil, že není komplikované najít 4 miliardy, může se zrušit francouzská nukleární síla, která k ničemu není, ani Němci ji nemají. V ten okamžik Jacques Attali zbrunátněl způsobem, který se u něho nikdy nepozoroval: "Žvaníš jako málo kdo." A tento člověk se dožvanil k nejvyššímu státnímu úřadu.      
            Může se bruselská byrokracie zmocnit francouzských jaderných zbraní? Mohou mít lidé jako Černochová přístup k rozhodování o jaderných zbraních, to severokorejský prezident je daleko racionálnějším státníkem než tato ženština. Pokud Macron předá Bruselu nukleární zbraně, kde je důvod ruské zdrženlivosti v předání jaderných hlavic Íránu nebo ještě líp na Kubu? Atomové zbraně v rukách poloanonymní duchovně prázdné kasty by byly zárukou konečné evropské euthanasie. Fakt, že s podobnou možností se v Bruselu tu a tam operuje, ukazuje na kvalitu doby.