udiv euro

 Údiv málokdy

V Česku málo co překvapí v pozitivním smyslu, a když tak velmi dočasně, jako např. štítky pod některým zbožím v Lídlu o snížení cen, bohužel nejsou v tom čokolády kromě podezřelé položky za šestnáct korun. Negativní zvěsti v Česku též žádný údiv nevyprovokují, protože jsou každodenní, ale přesto šokovala mediálně politická vakcína proti viru české koruny nebo taky kognitivní válka, kterou vedou suspektní konfidenti zahraničních centrál s českou státností. To že Pavel považoval za nutné tím obtěžovat národ v novoročním projevu je neomalené, dotyčný navrhuje nahradit měnu státu politickým dogmatem.  Jeden americký expert na internet napsal, že větší bombou než jaderná puma je dobře vyprávěná báchorka, ještě trefnější popis českých blábolů o euru podal Ciceron: společnost končí a je před občanskou válkou když se poměřují nesrovnatelné záležitosti. V Čechách se srovnává ekonomicky nejsilnější nástroj v rukách státu, bez kterého stát přestává být státem, s turistickým pohodlím, které společná měna nabízí. Že je to směšné, to v Čechách není důležité, proč asi pro společnou měnu neoptuje Singapur s Malajsiií nebo proč do eurozóny nevstoupí Švýcarsko? Kde je důvod existence kanadského dolaru, Kanada tvoří s USA jednu bezcelní zónu a jsou s USA daleko víc ekonomicky propojeni než Česko s EU ? Odpověď je jednoduchá, na rozdíl od Pavel a spol. jim to ekonomicky racionálně myslí a prioritou je jim blaho vlastního státu.  

          Devalvace měny v ekonomické stagnaci je největší zbraní národní banky, proč se toho dobrovolně vzdávat? Když se zavádělo euro, jedním ze silných argumentů typu báchorka bylo tvrzení, že si spotřebitelé eurozóny vynutí snížení cen na tu nejnižší, kde k tomu došlo? Euro mělo být konkurencí dolaru, i kdyby k tomu došlo, bylo by to velmi rizikové, vedlo by to ke ztrátě kontroly evropské banky nad měnou. Zavedením eura měl nastoupit tzv. dynamic gain effect, tj. euro mělo potencovat ekonomický růst, opak je pravdou, ekonomický růst se zpomalil a v některých zemích téměř úplně zabrzdil. Velcí němečtí ekonomové argumentovali proti euru nesynchronními ekonomickými cykly, každá ekonomika potřebuje jiný úrok, aby zabrzdila inflační spirálu, různé země odpovídají různě na stejnou ekonomickou politiku. Potvrdilo se tvrzení, že prosperita z jedné země do druhé není přenositelná, inflace může být nějakou dobu tolerována, ale dlouhodobá recese nikdy. Tvrdilo se, že úroková míra zůstane velmi nízká a vládám to ušetří peníze za obslužnost dluhů, některé země se dík levným a snadným půjčkám ekonomicky téměř zbortily. Pozitivním faktorem měl být společný přístup k subvencím v průmyslu, nyní je jasné, že rozumná politika národních subvencí a měnových intervencí by byla nejlepší bariérou deindustrializace a odumírání průmyslových odvětví.      
            V Evropě se kromě politických propagandistů už  téměř nikdo nenajde, kdo by se nedomníval, že společná měna není fatálním omylem. V ekonomických přílohách italského tisku jsou články na toto téma téměř každodenní, velmi časté ve Francii, kde se někteří ekonomové jako Sapir a Todd domnívají, že euro je důvodem až patnáctiprocentního konkurenčního diferenciálu v neprospěch Francie oproti Německu. V Německu operují tím, že tzv. Target 2 money, což vlastně znamená zadlužení ostatních zemi eurozóny generované běžným fungováním měny oproti Německu, dnes dosahuje už 1,3 bilionu eur a co to udělá s ekonomikou věřitele, ale i dlužníků se neví. Informační dominance v Česku se snaží vnutit nadřazený ideový model eura českému názorovému prostoru, na konci těchto masáží můžeme očekávat rozhodnutí českých politických orgánů, které podlehnou dominantní informační demagogii nebo jsou přímo placenými konfidenty nadřazeného modelu.