chile constitution

Otec dobré ústavy (Pinochet)

V moderním světě chápeme ústavu jako neutrální fundament funkční společnosti, který by neměl v žádném smyslu blokovat její rozvoj. Charta Magna bývalého režimu by se bez pár článků o vedoucí roli strany dala docela dobře použít i dnes, kdybychom ovšem vůbec v Čechách považovali ze nutné mít ústavu. Něco jako ústava tu existuje, ale je to systém ustanovení podřízený a omezovaný normami vyšší platnosti z EU, pokud ústava není nejsilnějším a neměnným společenským dokumentem, nejde o ústavu, ale o hru na ústavu. Pokud se s ústavou ztotožní lid, zaručuje to stabilitu státu, ovšem s tzv. evropskou ústavou se lid nikdy neztotožní, protože nestaví ani na nějakém kvalitním typu mravnosti, ani na zkušenosti historického rozumu, je to technický a vykalkulovaný pamflet. Lid je schopen chápat a pozorně sledovat i peripetie nejhlubších ústavních problémů, jak víme z diskuzí kolem federalizace státu v šedesátém osmém. Něco není s ústavou a politikou v pořádku, když se o ústavu často otírají televizní wipky a stádo jejich ústavních pseudoznalců.

         I v ústavách normálních zemí, kam ČR nepatří, lze vždy něco vylepšit, ale pokud má vylepšování formu zuřivého politického boje, je tu nebezpečí, že utrpí ústavní principy a místo vylepšení to končí opakem. V Chile, které v 2019 nezažívalo žádné velké ekonomické problémy, část levice začala v politickém boji argumentovat některými principy ústavy, které měly být důvodem slabší sociální situace neúspěšných společenských sektorů a touto argumentací se svedla většina populace. Nebylo to tak nepochopitelné, protože stále platná ústava z roku 1980 je až na malé korekce dílem člověka, kterého většina světa považuje za vraha, Augusta Pinocheta. Tuto pověst z neznámých důvodů živí i americké těžařské koncerny, které se dík liberální Pinochetově politice zmocnily části chilského nerostného bohatství. Nahradit základní dokument není tak snadné, určitě na všech možných univerzitách existuje spousta psavců, kteří nástin ústavy mají na flešce, ale ani neutrální ústava nemůže být vytržena s kontextu historie státu. Jak napsal Gasset zákony musí tryskat z podstaty národa a jeho minulosti, v hlubině vlastní existence odkrýt podstatné, tím se ovšem problém velmi komplikuje. A to je důvod toho, že muži (o ženách se to neví), kteří dali státům ústavu, vstoupili do hlavního panteonu historie světa, Lykurgos, Kleisthenes, Jefferson, Madison, Bismarck... a najednou by to měl být i Pinochet.
              O Pinochetově ústavě se kromě jiného říkalo, že je moc liberální, moc hetero a patriarchální, což se nehodí pro momentálně pokrokově probuzený chilský národ. V roce 2019 byl prezidentem málo populární pravicový Sebastián Pinera, který v politickém tahu, který se podobal spíš zoufalství politika, když stát zablokovaly levičácké protesty a hořely veřejné budovy, dojednal s levicovou opozicí dohodu o sociálním smíru a nové ústavě. Asi sám netušil, že všechno dobře dopadne, ale chce to čas. Vypsalo se referendum s otázkou, zdali si většina Chilanů přeje novou ústavu, a v dané politické atmosféře 78% souhlasilo a v referendu se stejné procento vyslovilo pro svolání ústavodárného shromáždění. Následoval dlouhý proces, na jehož konci byl elaborát návrhu nové ústavy v obrysech ortodoxních levičáckých představ, říkalo se, že vzorem sloužila sovětská ústava z dvacátých let. Levice vyhrála prezidentské volby a očekávala potvrzení ústavního návrhu, ovšem Chilané přišli k rozumu, nebo nakonec intuice přímé demokracie si vždy najde optimální cestu, v referendu 62% Chilanů odmítlo levičácký pamflet.
        Nicméně politické strany pravicové i levicové se snažily najít cestu z krize a shodly se na nové ústavní předloze, která zohlednila moderní pohledy a přirozený vývoj principů zakotvených v Pinochetově ústavě. Nicméně část vládnoucího mainstreamu prezentovala veřejnosti ústavní návrh jako dílo extrémní pravice. 17. prosince 55,7% Chilanů odmítlo v referendu i tento návrh, přitom část levicového i pravicového spektra návrh podporovala a část argumentovala proti návrhu. Ústavní proces stál dost peněz a usurpoval několik let politickou pozornost země a na konci procesu je potvrzení Pinochetovy ústavy. Lid pochopil, že ústavní procesy prospívají politickým elitám všech barev, zatímco země stagnuje a ekonomicky upadá a koroduje bezpečnost občanů. Pinochetova ústava s pár doplňky z roku 2005 byla dobrým neutrálním základem kvalitního vládnutí a ekonomického rozvoje, je to dokument absolutně neutrální k politické barvě vládnoucích. Pro mladého levicového prezidenta Borice byl ústavní proces velkou lekcí, zdá se, že pochopil, že zemi s velkou tradicí demokracie a ekonomickou stabilitou se musí vládnou tradičním způsobem, ať je politik z pravice nebo levice, problematickou není ústava, ale víc nebo méně schopné politické elity.