optimismus debilita eu

Optimistická debilita

Západní politické  mechanismy a politika vsugerovaly lidem, že kategorie, na nichž staví mají věčné trvání, protože jsou artefaktem morálně nadřazeného západního systému. Politická taktika a konkrétní politika mohou být omylné, ale fundament nadřazených kategorií tento výkyv napraví a vrátí do optimální polohy a demokratická volba odstraní i vadné kormidelníky. Tedy politika je občas vadná a mizerná z podstaty, pokud by to tak nebylo, šlo by o totalitní diktaturu. Pochybu o této konstrukci by mohl vyvolat fakt, že z občasných negativních výchylek se staly poslední desetiletí permanentní a téměř už nic jiného v Česku a zdálky viděno i ve Francii, Bulharsku atd., neznáme. Pochyby můžeme mít i o kategoriích, jimiž se tato politika ohání, kategorie jako svoboda, demokracie, svobodné podnikání atd. mají čím dál víc charakter lži kategorií, ale slepá víra v posvátný systém, na němž to všechno stojí, nás udržuje ve vysoké hladině optimismu o kvalitách systému, není jasné, zda-li je prvotní slepá optimistická víra a média ji jenom osvěžují nebo je to naopak a prvotní je mediální totalita. Západní člověk se nachází ve vysokém stupni infantilní optimistické debility. Když srovnáme podíl z průměrného německého platu za bagetu v Hofu na nádraží s podílem českého platu za bagetu v Chebu, vychází z toho velmi vysoký stupeň české optimistické debility, dokonce se za posledních deset let tento poměr posunul v český neprospěch.  

              Světový geopolitický scénář nemá pro západní svět povzbuzující zprávy. Svět se očividně rychle mění, ale západní člověk na to nahlíží jako na  hollywoodský film, který je jednou víc, jindy méně krvavý. Učilo se, že geostrategická stabilita je to jediné, co garantuje aspoň dočasnou stabilitu lidskému životu. Emil Ludwig v Bismarckovi ukazuje, že usilování o stabilitu bylo hlavním mementem politiky velkého kancléře, jen z důvodů vnitřní německé stability se půl roku čekalo ve Versailles než se bavorský Ludvík uvolil vsadit pruskému Vilémovi císařskou korunu na hlavu. Poválečná politická hra velkých hráčů protikladných bloků vždy cílila na geostrategickou stabilitu, která se nesměla narušit ani v posledním koutě planety. Po rozpadu východního bloku americká politika pravděpodobně z důvodu slabé kvality svých kádrů se dopustila tohoto zločinu a zbortila přirozenou rovnováhu ve světě a nastolila svou hegemonii, třicet let si západní svět udržuje iluzi, že je to věčné.
          V případě Evropy se zdá, že jde přímo o slepotu, USA zvrátily ve svůj prospěch i rovnováhu uvnitř atlantického spojenectví, které dostalo podobu koloniální závislosti Evropské unie na USA. Z amerických ekonomických a vojenských zájmů se stal nejvyšší imperativ atlantického spojenectví. O tom, že by mohlo jít o obranu demokracie a svobody nemůže být řeči. Americká finanční a vojenská centra diktují celému Západu své cíle, které nejsou evropskými zájmy. Evropské země s okleštěnou suverenitou, bez vitality, bez vůdců a bez perspektivy, bruselské centrum slepě sklání pod americký diktát. Z kdysi dynamického atlantického společenství dnes zbývá jen americký diktát a unifikované myšlení.
           Válka na Ukrajině trvá dvacet měsíců, evropská civilizace dík politice svých elit ztratila Karabach, africký kontinent se politicky a ekonomicky vzdaluje od Evropy, ale obohacuje ji milionovou imigrací. Brutální výbuch násilí na Blízkém východě v posledních dnech, ale Evropan se domnívá, že se nic neděje. Útok Hamasu ukázal, že sebelepší zbraně nic neznamenají, americké letadlové lodě ve Středozemí jsou Hamasu tak akorát k smíchu. Před očima Evropana se odehrává něco, co nemá nic společného nejen s jeho národním zájmem, ale ani s širším evropským zájmem. Levnou a přirozenou evropskou surovinovou základnu, Rusko, deklarovala evropskounijní politika za civilizačního nepřítele. V  čí prospěch? Kvůli jaké svobodě? Před dvěma lety po dvaceti letech žvanění o svobodě a demokracii Západ bez problémů obětoval obskurní středověké náboženské diktatuře několik desítek milionů Afghánců. Evropská unie znásilnila národní vůle členských zemí, jejichž politika měla směr a energii vést své země, dnes Unie působí dojmem Bludného Holanďana, který na rozbouřeném geopolitickém moři kamsi pluje, ale kam, o tom v Evropě nikdo nic neví. Dík masové imigraci vysoký stupeň destabilizace v samotných evropských zemích, neschopnost předvídat i ty nejtriviálnější trendy, politická demagogie a blokování demokratické debaty, ekonomická volatilita atd. dokazují, že evropskounijní monstrum se nachází v křeči a ve velkém úpadku a evropské národy čelí velkým bezprostředním nebezpečím. Je docela dobře možné, že hlavním  nepřítelem geostrategické stability a evropského lidu jsou jeho vlastní elity.