berlusconi addio

Addio Berlusconi

Zítra v 15 hodin začne v milánském Duomo státní pohřeb senátora Sylvia Berlusconiho. V úvodníku v Il Girnale se píše, že s Berlusconim odchází celá epocha, Cavaliere charakterizoval dlouhé období moderní Itálie. Itálie tradičně rozdělená na guelfy a ghibelliny, na komunisty a fašisty, na Berlusconiho stoupence a anti. Šéfredaktor Il Giornale Augusto Minzolini, který byl s Berlusconim ve styku poslední období jeho života, cituje z jednoho posledního rozhovoru: "Musím ještě žít, musím zvrátit falešnou představu o sobě, kterou šíří mí nepřátelé. Jsem podnikatel, stavěl jsem města, budoval fotbalový klub, zabránil jsem, aby Itálie skončila v komunistických rukách, snažil jsem se všemi způsoby zemi modernizovat a pacifikovat nenávist. Založil jsem stranu liberální a křesťanské vize. Půl života mě pronásledují soudci a nejen oni." Berlusconiho liberální strana Forza Italia pravděpodobně dlouho svého zakladatele nepřežije, politicky artikulovaná forma tradičního liberalismu už neodpovídá duchu doby a v politickém boji se neprosadí.  

          Berlusconi se přátelil s Putinem, neúnavně se snažil otevřít cestu konsensu mezi Západem a Ruskem, bohužel ostatní evropští lídři ho nenásledovali, měli větší zájem o Čínu. Znal se velmi dobře s Erdoganem a dokázal moderovat evropské vztahy s Tureckem. Berlusconi chápal zahraniční  politiku jako vztahy mezi rovnými, jeho vize stavěla na osobních vazbách mezi protagonisty, kromě Putina se přátelil i s Bushem, Blairem, Aznarem, domníval se, že jenom tak se mohou urovnat geopolitické střety a nastolí se harmonie. Berlusconiho zásluhou se ustavila Rada Nato-Rusko, pokus o sladění zájmů Ruska a Nato. Berlusconi si do posledního dechu uchoval přátelský vztah k Putinovi a domníval se, že je nejlepším politickým vůdcem v planetárním měřítku.         
              Počátkem devadesátých let, když vstoupil tycoon Berlusconi do politiky, Itálie byla připravená na muže jeho formátu, vnesl do politiky svůj velký talent, zcela unikátní v západní politické historii, styl velkého podnikatele a inovátora v před-digitálním mediálním světě. Politicky a morálně rozklížená Itálie černým obdobím, kterému říkali Tangentopoli, kdy zkorumpovaný soudní systém si vzal za záminku politickou korupci a zlikvidoval mimo komunistickou oligarchii politické strany a nejlepší politiky doby. Zdálo se, že  cesta je otevřená reformované komunistické straně, tj. podobné mainstreamové bídě, která dnes vládne ve většině EU zemí, ale objevil se liberál minulých dob Sylvio Berlusconi, založil stranu a v březnu 1994 vyhrál volby. Posledních třicet let, pokud mu evropskounijní systém povolil vládnutí, bylo to vždycky to lepší italské období. Třicet let ho neúnavně pronásledoval soudní systém, především italský, ale občas bruselské centrum na politika poštvalo i zahraniční soudce, zákonitě jeho nejbližšími museli být advokáti. Soudní systém na Berlusconiho vyčerpal víc prostředků než na mafii, invence justičního aparátu od Milána po Palermo neznala hranic. Evropským soudům v případě Berlusconiho trvalo deset let než reagovaly na jeho odvolání. Na špinění Berlusconiho se v Itálii dělala soudní kariéra.
          Bývalý předseda vlády levicový Matteo Renzi velmi dobře charakterizoval velkého Itala: "Berlusconi je pilířem v italské historii. Inovoval politiku, fotbal, TV, vydavatelské domy, podnikání. Výjimečný, mimořádný a unikátní." Renzi popisuje, jak se jako mladý levicový starosta Florencie potkal v Miláně s předsedou vlády Berlusconim, který byl plný optimismu z vládnutí, ptal se proč ho komunisté nemají rádi, nabídl mladému politikovi tykání. Berlusconi kloubil inovativní fantazii s mírou. Podle Renziho byl Berlusconi tak mimořádný, že nemůže mít následníky, pouze slabší klony.