konec hry

U konce s dechem

Demokracie v ČR se po slibných devadesátých letech překvapivě rychle vyčerpala a je u konce s dechem. Hypercentralizovaný stát, kde pražské kulturní a politické nic zardousilo život periferie a nakonec dovedlo do stop stavu celý stát. Politika a ekonomika bez fantazie a bez kreativity. Když koncem roku publikovala Nomura katastrofickou prognózu české ekonomiky a propad měny, odpovědí českých režimních ekonomů byly zábavné konstrukce typu ještě nevíme co udělá Fed, co když vedení centrální banky zvedne nebo nezvedne úrok, koruna bude posilovat nebo oslabovat, ceny energií nevíme, koruna pod tlakem nebo pod podtlakem atd. Jako kdyby ekonomika a blahobyt člověka závisel na kabinetních hrách pár vyvolených, kteří se úspěšně vyšplhali v totálně zkorumpovaném systému nahoru. Pražská bez nadsázky kolaborantská politika a její kádry připomínají jedno Schelerovo přirovnání, starý kořala po kapkách vychutnává pálenku, v tomto případě napálenou americkými generály a bůhvíkým v Bruselu.

         Česká politika je stará, protože se dobrovolně odřezala od národní vitality, malý český stát si dlouhodobě nemůže dovolit neoptimální a suicidální politiku, v malém české prostoru to způsobí zredukování možností politiky samotné a nakonec i paralýzu politické akce, což eliminuje demokratickou volbu. Stát přestal mít možnosti. Z mravních důvodů může být sice velmi tristním fakt, že možnosti volby se v politické sféře přestaly nabízet a stali jsme se poslušným pěšákem v rotách skomírajícího neperspektivního západního tábora, ale citlivějším důsledkem bude ekonomický pád, který se už pomalu zhmotňuje. S fiktivní falešnou politikou a její ekonomickou odvozeninou nás nemůže čekat nic dobrého.  
          Myriády evropskounijních regulací přivedly evropské ekonomiky k fatálnímu patu, obzvlášť ty fanaticky věřící mezi nimiž má ČR čestné místo. Regulace, standardy, ušlechtilá přání atd., všechno je dobře nastavené, aby se vládnoucí kasta mohla dál vydávat za nepostradatelnou elitu, bez níž se všechno zbortí, ovšem to podstatné, ekonomiku, tato kasta jaksi mimoděk už zbortila. S koncem globalizačního mýtu přijde ČR o podstatnou část své aktivní ekonomiky, ekonomika státu prosperovala z nesčíslných montoven na našem území, z polohy středoevropského skladiště a dopravního kamionového koridoru, popř. z investičně zajímavých nemovitostí v pár městech nebo z role silážní jámy pro bavorské sedláky. Dnes i globalizátoři v Davosu mluví o návratu státní průmyslové politiky, výzvy, které s toho plynou pro ČR, nejsou s dnešními politickými vládci a režimními ekonomy řešitelné. Český průmysl, jak se všeobecně ví, má charakter montoven, dík totální závislosti na bruselském centru se vyčerpala politická a ekonomická kreativita, což garantuje příští hrůzy. Stát může finančně potencovat některá průmyslová odvětví, ale ta musí na prvním místě existovat. Stát chtíc nechtíc bude muset projít velkou transformací, musí se vrátit o dvě desetiletí zpátky a přes znárodněné nebo nově založené státní banky rozdmýchat průmyslovou aktivitu na zbývajícím chatrném materiále, musí regenerovat a vychovat třídu podnikatel, která už téměř neexistuje. Po zkušenostech z posledních třiceti let je evidentní, že mytická podnikatelská třída grinderských zakladatelů velkých průmyslových gigantů je snem minulosti, s bídou tak malý podnikatel, ale toho lehce přetrumfne Vietnamec v maloobchodě nebo Arab ve směnárnách na Václaváku. Velké procento české podnikatelské aktivity spolu s aktivitou státních úředníků se vyčerpává administrováním bruselské almužny a podnikáním v průmyslu výběrových řízení, dalším produkčním bodem v tomto řetězci jsou subdodávky.