guilluy christophe francie

Staré komedie vrací

Kritik západního neoliberalismu, demograf a spisovatel Christophe Guilluy ve Figaru analyzuje pozadí návrhu vládní důchodové reformy. Střední třída už nevěří a ani neposlouchá ty, kteří ji likvidují. Existenciální úzkost straší velkou většinu lidí ve Francii, zoufale hledají vůbec nějakou elitu, která by je reprezentovala. Tato idea dnes dobře charakterizuje celou Evropskou unii. Staré komedie se vrací: vláda reformuje, odbory protestují a média školí. Ve Francii jako obvykle na tuto x-tou reformu, následuje x-té odmítnutí a obzvlášť v malých městech a v periferní Francii velká mobilizace proti. Proč? Důvodem je absence smyslu vládního návrhu, důchodová reforma nemá žádnou politickou barvu, ale jedná se o jeden z mechanických technokratických projektů. Zdá se, že jediným cílem vlády je vyjít vstříc normám globální ekonomiky, podle kterých je střední třída moc dobře placená. Důchodová reforma organizovaná technostrukturou, která nemá veřejné blaho ve svých genech, ukazuje její vůli zreformovat stát až do úplné nicoty. Dnešní sociální a politický střet není remakem "Bídníků", nejde o povstání chudých a necílí na žádná sociální práva. Neaspiruje na nový svět, ale naopak, jde o boj o uchování starého, kdy ordinární většina stála v centru: v centru ekonomiky a zájmu politické třídy, v centru kulturní reprezentace.

         Dnešní revolta je vedena přesvědčením, že dochází k vyvlastňování a likvidaci práv střední třídy, která je pomalu vytlačována na periferii světa. Spíš než o materiální důvody se boj vede o existenciální přežití střední třídy. Toto vyvlastňování je doprovázeno ztrátou politického a kulturního statusu. Existenciální úzkost zesiluje odmítání elit uznat neúspěch liberální globalizace, vadnou gesci masové imigrace a pomalé odumírání periferní Francie. Před našima očima se odpařuje to, co se nazývá západní střední třída. Neoliberálové, kteří iniciovali globalistický model a redukci země na pár metropolitních center, spolu s neokeynesiány, kteří modelu umožnili, aby přežil, postupují ruku v ruce. Nestydí se tuto likvidaci přirozeného maskovat distribuováním dotačních šeků, smysl pro zodpovědnost a veřejné blaho je vládnoucí progresívní buržoazii absolutně cizí.
       Opačně než se běžně soudí, systémová satanizace nemíří prioritně na extrémní pravici, to je jenom mediální divadlo. Cílem satanizace je delegitimovat kritické a racionální myšlení normálního člověka, které protiřečí zájmu superiorní třídy. Tato satanizace dává superiorní kastě možnost, aby se bez perspektivních projektů udržela u moci, pokud to není přímo tato kasta, která plodí chaos. Dnešní mainstreamová narativa uspokojí pouze příslušníky vládnoucí kasty a důchodce. Pouze lidová většina je ve svém celku sociokulturně koherentní, je jedinou bází, na které je možné rekonstruovat společný politický design, lid samotný, bez odborů a bez partají se dal do existenciálního pohybu. Stačí jiskra, aby se odpor zhmotnil v ulicích nebo u volebních uren, je to jen otázka času. Pro horní sociální kategorie odříznuté od reality je typická domněnka, že lidové masy ztratily smysl pro práci, že aspirují pouze na zábavu, avšak podle statistik si polovina Francouzů vůbec nebere dovolenou. Dlouhá dovolená a zábava jsou typické pro horní třídy a zaměstnanecké kategorie, 60 % kádrů pracuje v příjemném online pracovním režimu. Velká většina lidových vrstev preferuje práci před podporou v nezaměstnanosti.
          Lidové vrstvy jsou vydávány za masu, jejíž hlavní vizí je konzum. Podle státní statistiky interval rodinného rozpočtu se 58% francouzských rodin velmi zúžil, koncem měsíce vysoké procento populace dobíhá na 10 eurech, což je velmi problematický konzum. Dnešní politická reprezentace, která vzešla z městských vrstev a která plave v metropolitním nadkonzumu, by jako taková byla směšná, pokud by nemaskovala podstatné. Pokud se změnil poměr k práci, tak je to hlavně kvůli "inteligentním" lidem horních tříd, kteří dlouhá desetiletí vedli zemi k de-industrializaci, celé vrstvy obyvatel a regiony uvrhli do nezaměstnanosti a učinili závislé na sociálních dávkách. Jednoduše, ti kteří zničili průmysl, školí o konci práce, nechápou, že důstojná práce je aspirací lidových vrstev. Vizí této "elitní" reprezentace je nihilismus typu Netflix: společnost redukovaná na marketingové bloky. V tomto schematu stát a společnost neexistují, trh diktuje zákony. Čistým produktem francouzského elitismu byl poválečný gaullo-komunismus, který se ztotožňoval s velkou poválečnou industriální a sociální politikou.