Hlavně se uskromnit
Důchodci jsou v ráji západní svobody se skřípěním zubů trpěným haraburdím, stavitelům české dálnice, atomových elektráren nebo ještědské věže budou televizní slepice impotentní a netvořivé doby vysvětlovat, že se musí uskromnit. Proč? Aby dobře placený televizní puch mohl do nekonečna svobodně bobtnat dál. Včera ve vrcholném televizním trapnu televizní loutka plus televizní kandidát sugerovali, že se musíme uskromnit, aby ukrajinská svoboda mohla prosperovat. Odporná televizní fantazie: "pošle prezident vojáky do Estonska...", přitom na pořádnou detektivku nebo nedejbože natočit jednou za čas televizní hru, fantazii nemají. ČT a jejich kandidát Pavel budou tvrdit, že Babiš je špatný ekonom, v tomto případě se musí opravdu jednat o vtip, který zakládá na podezření, že celý včerejší pořad byl zamýšlen jako pořad televizní redakce zábavy a satiry.
Problém důchodů je především ekonomickým problémem a s ekonomikou a politikou, jak ji (ne)rozumí ČT a jejich kandidát Pavel se kromě vyvolených budou muset ostatní až moc uskromňovat. V Paříži se minulý týden podařilo odborům zorganizovat milionovou demonstraci proti vládnímu návrhu zákona o důchodové reformě, která by pouze přiblížila francouzské důchodové normy k českým. Apriori jsou protesty proti evropskounijmu režimu dobré, ať už mají jakýkoliv důvod. Macronova vláda nedisponuje parlamentní většinou, ale za pomoci republikánů důchodovou reformu, která navíc není nic revolučního, nejspíš prosadí. Francouzský stát dává na důchody 14 % HDP (Itálie 16,6 %, Německo a Španělsko 11 %, Česká republika 9.4 %), malý nebo nulový růst HDP je větším problémem pro důchodové systémy než věková pyramida. Uvědomělý Čech odvádí do sociálního systému poměrně zhruba tolik co Francouz, ale důchod k průměrné mzdě je nepoměrně menší než ve Francii. Ve Francii se argumentuje procenty částky, kterou průměrný Francouz za život odvedl důchodovému systému a při zohlednění doby dožití, mu ji systém vrátí. Že se jedná o výplatu ušetřených (odvedených) prostředků se v Čechách nezmiňuje. Důchody se poměřují s dnes vyprodukovanými zdroji, a zde je problém, současná doba totiž neprodukuje až na výjimky vůbec nic, v žádné oblasti. Práce se minimalizovala a stala se nutným zlem, která nás odvádí od podstatného, tj. odpočinku od ničeho. Důchody v rétorice minulých epoch kompenzovaly celoživotní práci člověka, zohledňovaly jeho vklad společnosti a vrátily stáří důstojnost. Přirozená spirála tvoření se bez ohledu na systém vlády každou novou generací znovuobnovovala, tento přirozený běh věcí se dnes na Západě zvrátil. Ve společnostech, kde smysluplná práce nemá centrální roli, nepomůže žádná důchodová reforma, velmi rychle se problémy nastolí znovu Zrůdná poloha neoliberálních konceptů v české verzi nakonec problém ještě zjednodušila: "přece stát nebude platit dlouhé roky válení starců někde na plážích". Tato logika ovšem dává smysl, když už málokdo pracuje a dochází finance, ať tito sedření minulou prací a oškliví stářím rychle zmizí první.
Když v Čechách boj o důchody, pak na ekranu TV prověřených ekonomů pod dozorem televizních wipek. To, co jsme systému za život odvedli se v Čechách nepočítá, Čech se třese strachy, že ve státě nejvyšší evropské inflace mu režim milostivě doplní důchod o inflační diferenciál, přitom zde nejde o potravinovou inflaci, která jediná je důchodcům relevantní, ale zahrne to i inflaci na trhu s tanky a minomety. Francouz přesně ví, kolik kotizuje (odvádí) do důchodového systému, Čech ani přesně neví, kolik procent mu stát sebere na sociálních odvodech, přitom odvody jsou zde jedny z nejvyšších v Evropě. Když vyjdeme z novinové statistiky, kde se lze dočíst, že do zdravotního systému průměrný Čech za 40 let práce nasype 2,5 milionu, a procento odvodu do sociálního systému ze mzdy je dvakrát vyšší než do zdravotního, pak do tohoto systému nasype za svůj život něco pod 5 milionů. Když zohledníme statistiku WorldData, Čech se dožívá 78,3 let, Francouz o 4 roky déle, pokud by Čech dostával průměrně 20 000 důchodu, vyčerpá ze sociálního systému 2,6 milionu a zhruba dvěma miliony sponzoruje sociální systém. Mediální fikce nám sugeruje, že za dvakrát nižší důchod než by odpovídalo odvodům, vděčíme režimu nebo nějaké politické partaji. Tato drzá režimní rétorika maskuje podstatu věci, důchod je splátkou našetřených prostředků, navíc značně zredukovaných. Ostatní sociální výdaje by měly být podmíněny ekonomickým potenciálem společnosti, důchodce přece nemůže ze svých redukovaných našetřených peněz sponzorovat výši příspěvku v nezaměstnanosti nebo jiné nároky. Do předloňského roku odvody do sociálního systému bez výjimky daleko přesahovaly výdaje, najednou je to opačné, nesvědčí to o krizi sociálního systému, ale o malé schopnosti politiky něco vymyslet a vylepšovat ekonomický (i morální) potenciál státu.
Když v Čechách boj o důchody, pak na ekranu TV prověřených ekonomů pod dozorem televizních wipek. To, co jsme systému za život odvedli se v Čechách nepočítá, Čech se třese strachy, že ve státě nejvyšší evropské inflace mu režim milostivě doplní důchod o inflační diferenciál, přitom zde nejde o potravinovou inflaci, která jediná je důchodcům relevantní, ale zahrne to i inflaci na trhu s tanky a minomety. Francouz přesně ví, kolik kotizuje (odvádí) do důchodového systému, Čech ani přesně neví, kolik procent mu stát sebere na sociálních odvodech, přitom odvody jsou zde jedny z nejvyšších v Evropě. Když vyjdeme z novinové statistiky, kde se lze dočíst, že do zdravotního systému průměrný Čech za 40 let práce nasype 2,5 milionu, a procento odvodu do sociálního systému ze mzdy je dvakrát vyšší než do zdravotního, pak do tohoto systému nasype za svůj život něco pod 5 milionů. Když zohledníme statistiku WorldData, Čech se dožívá 78,3 let, Francouz o 4 roky déle, pokud by Čech dostával průměrně 20 000 důchodu, vyčerpá ze sociálního systému 2,6 milionu a zhruba dvěma miliony sponzoruje sociální systém. Mediální fikce nám sugeruje, že za dvakrát nižší důchod než by odpovídalo odvodům, vděčíme režimu nebo nějaké politické partaji. Tato drzá režimní rétorika maskuje podstatu věci, důchod je splátkou našetřených prostředků, navíc značně zredukovaných. Ostatní sociální výdaje by měly být podmíněny ekonomickým potenciálem společnosti, důchodce přece nemůže ze svých redukovaných našetřených peněz sponzorovat výši příspěvku v nezaměstnanosti nebo jiné nároky. Do předloňského roku odvody do sociálního systému bez výjimky daleko přesahovaly výdaje, najednou je to opačné, nesvědčí to o krizi sociálního systému, ale o malé schopnosti politiky něco vymyslet a vylepšovat ekonomický (i morální) potenciál státu.
Žádné komentáře:
Okomentovat