Gosplan perspektivní
Globalismus, tj. tržní mechanismy bez limit aplikované v celoplanetárním měřítku, prochází velkou krizí, aby pouze cena identifikovala nejméně nákladné způsoby výroby a optimálně lokalizovala zdroje, muselo by se jednat o celoplanetárně spravedlivý systém. Systém nemůže dlouhodobě stavět na nespravedlivých principech typu: máme levný výrobek, protože ho vyrobily otrokyně v Bangladéši. USA dominují světovému finančnímu systému a tvrdě zde prosazují své zájmy, tato do očí bijící nespravedlnost též přispívá ke zborcení globální rovnováhy. Trh je procesem nepřetržitých změn, kde se střetávají nekonzistentní lidské plány a práce, není stavem klidu a odpočinku. Globalismus havaroval, protože byl od počátku nespravedlivě vychýlen jedním směrem, k mocnému západnímu světu, který práci přenechal jiným. Nyní bude čelit velkému problému, jestli po dlouhém odpočinkovém konzumním období navždy s prací neodešly taky invenční schopnosti.
President Biden loni podepsal zákon Chips and Science Act o finanční injekci 280 miliard do vývoje a výroby polovodičů, Amerika si chce z Asie vzít zpátky vývoj a produkci tohoto technologicky klíčového odvětví. Koncem roku prezident schválil první 50miliardovou realizační etapu tohoto impozantního záměru. Nesčíslné množství amerických firem se už uchází o podíl na polovodičovém boomu, firmy a státy Unie začaly přesvědčovat o svých kvalitách a kapacitách vyrábět. Čipy se dnes používají všude, v kávovarech, v autech, lékařských přístrojích atd. a jsou základem rozvoje národní ekonomiky a bezpečnosti. Státy Unie reagovaly velmi rychle, některé už stačily změnit státní legislativu, aby vyšly vstříc firmám, omezily byrokratické normativy a postupy. Odhaduje se, že program vytvoří 50 000 nových pracovních míst. Amerika bezesporu najde energii, aby si obnovila produkční a vývojové kapacity v tomto odvětví, pořád má rezervy v kvalitní pracovní síle, když ne přímo americké, tak odjinud. Polovodiče jsou důležité odvětví, jsou nezbytné pro udržení americké hegemonie, ale o nic méně důležité jsou jiná průmyslová odvětví, která se úplně přesunula do Asie a jejichž produkci Amerika nezbytně potřebuje ke svému životu, na obnovení těchto odvětví by stát už neměl ani finance, ani kvalitní pracovní sílu.
Bidenova iniciativa nemění základní společenské paradigma: "trh si určí své vítěze", ale politika stanovuje trhu cíle a dává mu limitu, kterou jsou státní hranice. Bidenova administrativa dává na subvence do energetické transformace 370 miliard. Evropa je zavalena byrokratickým haraburdím a nedostává se jí kvalitní pracovní síla, kvalitní vedení a hlavně je to kontinent bez vitality a energie pro něco nového. Evropská unie halasí o americké diskriminaci proti zahraničním dodavatelům a o porušování mezinárodních a evropskounijních norem absurdně zakazujících státní podporu průmyslovým odvětvím, přitom celní bariéry existují už od počátků průmyslové revoluce. Trh alokuje nejlevnější zdroje a identifikuje efektivní výrobu v limitách své národní hranice, v jiném rámci tento princip neplatí. V chráněném národním prostředí firmy akumulují prostředky, osvojí si technologii a získávají zkušenosti. V Čechách se tento princip likvidoval od prvních popřevratových dnů v 1989. Jeden z prvních bojů této absurdity se vedl o odvětví vyrábějící dětské potřeby, přitom ve většině zemí jistá forma ochrany tohoto odvětví existuje. Trh musí být podřízen státním prioritám. Americká filozofie tradičně spočívá na komplementaritě veřejného a privátního sektoru, otevřít zájmovému poli co nejširší spektrum průmyslu, přitom vládní politika potencuje obnovu nezbytné infrastruktury a zajistí vyškolenou pracovní sílu, která je klíčová. V zemi, kde existují nesčíslná lobby a zájmové skupiny se vláda snaží zajistit dost příležitostí a demokratická konkurence vybere nejlepší uchazeče.
V Evropě je situace úplně jiná a vlády musí volit úplně jiné typy nástrojů než v Americe. V Evropě nikdy neexistovala americká dynamika privátního sektoru, často vůbec neexistoval nebo už neexistuje. Rozvoj ekonomiky plánoval stát, návrat k nějaké formě centrálního plánování je pravděpodobně jedinou odpovědí na ekonomické problémy, kterým čelíme. Průmyslová politika nejen v zemích reálného socialismu, ale i ve Francii, Itálii, Japonsku atd. byla velmi úspěšně plánovaná centrálními plánovacími orgány. Japonsko v obdobích, kdy plánovací agentura hrála centrální roli ve státě, vykazovalo růst kolem 10 %, v osmdesátých letech pod tlakem americké vlády Japonsko odstoupilo od plánování a nastoupila stagnace. Nicméně japonská zkušenost s plánem ovlivnila jižní Koreu a Malajsii. Ve Francii v obdobích de Gaulleova vládnutí měla státní plánovací komise nadřazenou roli nad ministerstvem financí, průměrný roční růst se do 1970 pohyboval nad 5 %, liberál Giscard d´Estaing z důvodů ideologických pověr státní plán odboural, nikdy se už neobnovil.
V Čechách vysmívaná státní plánovací komise kvalitativně převyšovala dnešní ministerstvo průmyslu a financí, plánování průmyslového rozvoje nebylo v rozporu s ekonomickými principy, problémem byl přenos do ekonomické reality, kterou kádrově ovládali bilakovci, jak zmiňuje Štrougal v pamětech. Česká republika v obratu ekonomické politiky směrem k reindustrializaci a obnovování tradičních principů ekonomického fungování, což se rýsuje, bude čelit dvěma typům problémů: na jedné straně je svázána nepohyblivostí a dogmatismem evropskounijních center a na druhé straně bude čelit smutné skutečnosti, že neexistují centra a elita, které by byly schopny plánovat rozvoj nezávislé české ekonomiky a klíčový materiál ekonomického rozvoje, tj. schopní podnikatelé a průmyslově vyškolená pracovní síla, není nikde vidět.
Bidenova iniciativa nemění základní společenské paradigma: "trh si určí své vítěze", ale politika stanovuje trhu cíle a dává mu limitu, kterou jsou státní hranice. Bidenova administrativa dává na subvence do energetické transformace 370 miliard. Evropa je zavalena byrokratickým haraburdím a nedostává se jí kvalitní pracovní síla, kvalitní vedení a hlavně je to kontinent bez vitality a energie pro něco nového. Evropská unie halasí o americké diskriminaci proti zahraničním dodavatelům a o porušování mezinárodních a evropskounijních norem absurdně zakazujících státní podporu průmyslovým odvětvím, přitom celní bariéry existují už od počátků průmyslové revoluce. Trh alokuje nejlevnější zdroje a identifikuje efektivní výrobu v limitách své národní hranice, v jiném rámci tento princip neplatí. V chráněném národním prostředí firmy akumulují prostředky, osvojí si technologii a získávají zkušenosti. V Čechách se tento princip likvidoval od prvních popřevratových dnů v 1989. Jeden z prvních bojů této absurdity se vedl o odvětví vyrábějící dětské potřeby, přitom ve většině zemí jistá forma ochrany tohoto odvětví existuje. Trh musí být podřízen státním prioritám. Americká filozofie tradičně spočívá na komplementaritě veřejného a privátního sektoru, otevřít zájmovému poli co nejširší spektrum průmyslu, přitom vládní politika potencuje obnovu nezbytné infrastruktury a zajistí vyškolenou pracovní sílu, která je klíčová. V zemi, kde existují nesčíslná lobby a zájmové skupiny se vláda snaží zajistit dost příležitostí a demokratická konkurence vybere nejlepší uchazeče.
V Evropě je situace úplně jiná a vlády musí volit úplně jiné typy nástrojů než v Americe. V Evropě nikdy neexistovala americká dynamika privátního sektoru, často vůbec neexistoval nebo už neexistuje. Rozvoj ekonomiky plánoval stát, návrat k nějaké formě centrálního plánování je pravděpodobně jedinou odpovědí na ekonomické problémy, kterým čelíme. Průmyslová politika nejen v zemích reálného socialismu, ale i ve Francii, Itálii, Japonsku atd. byla velmi úspěšně plánovaná centrálními plánovacími orgány. Japonsko v obdobích, kdy plánovací agentura hrála centrální roli ve státě, vykazovalo růst kolem 10 %, v osmdesátých letech pod tlakem americké vlády Japonsko odstoupilo od plánování a nastoupila stagnace. Nicméně japonská zkušenost s plánem ovlivnila jižní Koreu a Malajsii. Ve Francii v obdobích de Gaulleova vládnutí měla státní plánovací komise nadřazenou roli nad ministerstvem financí, průměrný roční růst se do 1970 pohyboval nad 5 %, liberál Giscard d´Estaing z důvodů ideologických pověr státní plán odboural, nikdy se už neobnovil.
V Čechách vysmívaná státní plánovací komise kvalitativně převyšovala dnešní ministerstvo průmyslu a financí, plánování průmyslového rozvoje nebylo v rozporu s ekonomickými principy, problémem byl přenos do ekonomické reality, kterou kádrově ovládali bilakovci, jak zmiňuje Štrougal v pamětech. Česká republika v obratu ekonomické politiky směrem k reindustrializaci a obnovování tradičních principů ekonomického fungování, což se rýsuje, bude čelit dvěma typům problémů: na jedné straně je svázána nepohyblivostí a dogmatismem evropskounijních center a na druhé straně bude čelit smutné skutečnosti, že neexistují centra a elita, které by byly schopny plánovat rozvoj nezávislé české ekonomiky a klíčový materiál ekonomického rozvoje, tj. schopní podnikatelé a průmyslově vyškolená pracovní síla, není nikde vidět.
Žádné komentáře:
Okomentovat