post modernism

Parametry epochy post

Obvykle se na Západě o současné epoše mluví jako o době post-, často modernismu nebo demokracie, v Česku je to jednodušší, žijeme v době post-rozumu, v žádném případě to není není nic hanlivého, myslí za nás ti lepší v EU a v NATO, zlý duch pochybnosti o tomto dobru se vyhání jednou za čas mávátky demokracie na letenské pláni, dojemně při tom nyjí herečky a TV moderátorky. Ve věku postmodernismu je tradiční modernismus reakční, západní společnost často pojmenovává své stavy podivnými termíny, ovšem čím podivnější, tím víc post a tedy víc pokrokovější a méně reakční. Např. úžasný termín americké antireakční filozofie postcontemporary, jeden z velkých amerických myslitelů doby postmodernismu píše o Courbetově obrazu "Lom", je to obraz metaforické kastrace, násilí páchané umělcem na přírodě (americkým black se to nedoporučuje, jsou moc citliví). Podle tohoto amerického společenského vědce je architektura formou, která subvertuje logiku zdi, velmi zábavné americké teorie, až na to, že Praha není posmodernistickou laboratoří pouze pro NATO, ale její současná architektura (viz. Masaryčka) je laboratoří těchto amerických osvíceneckých teorií. Nemůžeme se domnívat, že postmodernistické perverze neuchvátily všechny společenské sektory, v úvodníku Decline ve věhlasném The New Criterion se píše, "pohleďte na shnilé vrchní armádní velení, počínaje ministrem Lloyd "Stand Down" Austinem a předsedou náčelníků štábů generálem Mark "White Rage" Milleyem, oba dva se ztotožňují s imperativy woke ideologie, se shnilou doktrínou, která nejenže protiřečí střízlivým mužným hodnotám vojenské etiky, ale též principům, na nichž jsou USA založeny..."  Konzervativní kunsthistorik a sociální komentátor Roger Kimball, odhaluje podstatu postmodernismu, ukazuje, že za tímto vzdušným intelektualismem se skrývá kariérismus, konformním žvaněním zaplnit akademické žurnály a udělat si reputaci. Postmodernističtí vědci říkají, že černoch by neměl číst velké evropské autory, byl by deformován expozicí opresívní kultury a bílého imperialismu, soudí duchovní výkvět americké postmodernistické kultury.

         Moderní epocha odkázala stát do role ochránce objektivních práv každého člověka, původně šlo výlučně o práva na ochranu proti nežádoucím vnějším zásahům, každý má nárok na stejná práva, která očekává od ostatních a tato práva jsou založená na objektivnosti a dostupnosti práv pro všechny, nejsou podmíněna žádnými subjektivnímu pocity a náhledy o tom, co je dobré a špatné. Už zdánlivě vědecky podložená škodlivost kouření, založená na vysoké korelaci kouření a rakoviny plic, která legitimizuje zákaz kouření ve veřejných prostranstvích, je brutálním zásahem do prvotního principu práv pro všechny. Na subjektivně interpretované korelaci se vybudovala zákonná represe, která velmi rychle přesáhla do dalších oblastí. Postmodernimus na rozdíl od moderní epochy nepoužívá rozumu k tomu, aby se limitovala moc, ale právě naopak, aby expandovala. Čím víc rozum přestává mít charakter kritického kreativního nástroje, stává se nástrojem represívních aparátů. Objektivní fakta nejsou založená na nějakém typu rozumu, jsou jednoduše objektivní a není k tomu co dodat. Aspirace postmodernismu vedou k tyranii, obzvlášť když se aplikuje v politice, začalo to kouřením a dnes jsme u zákonem vynucované vakcinace. Vlastním své tělo, říkají postmodernistické feministky, a tedy si v něm mohou dovolit podle libovůle zabít plod, na druhé straně, jak vidět z vakcinačních kampaní, o našich tělech se rozhoduje jinde. Politické autority mají neomezená práva prosazovat své představu o dobru, v servilních Čechách je to horší, platí zde představa o dobru někoho jiného.
           Totalitarismus nastává když populace nevěří režimní narativě, pak musí nastoupit odstupňovaný teror. Postmodernismus vybudoval síť fikcí, v politice pracuje s post-faktickou realitou, na které staví geopolitickou a ekonomickou politiku. Rozdíl mezi dnešním postmoderním totalitarismem a minulými variantami je v jednom, předchozí typy obvykle mluvily o jednom velkém dobru, jako je beztřídní společnost nebo nacistické rasově čisté společenství, postmoderní totalitarismus operuje více "dobry", ochrana zdraví, ochrana klimatu, právo na vlastní lůno, na genderovou volbu atd. Osvícený politický systém podle potřeby krmí občana dalšími dobry. Dnešnímu postmodernismu nechybí obvyklé komponenty totalitarismu: ideologie, servilní věda, pověry a  kulty.