suverenita sapir

Suverenita podmínkou demokracie

Boj za národní suverenitu dnes odsouvá všechny ostatní politické cíle do nižších rovin. Pomalu se v politických diskurzech znovu vyjevuje noblesa a síla pojmu, s konkrétní aplikací je to slabší. V pátek se na Václaváku demonstrovalo za národní a státní suverenitu, v neděli poněkud unyle za likvidaci obou. Jedno z nedělních hesel, "nemějte strach z inflace", je asi i raritou na Mount Everestu hlouposti, strach z inflace mají ekonomičtí nobelisté, světové banky, vlády atd., v Čechách dostal na nedělním shromáždění nálepku populistický. V podstatě se v  pátek demonstrovalo za národní suverenitu a v neděli proti principu národní suverenity, v neděli se demonstrovalo za princip, který říká, že  imperialisté z NATO a EU mají větší kapacitu pro lásku a toleranci než národní stát. Tuto lež šíří imperialisté samotní. Strach (i odvaha) plynou z lidské podstaty, a národ stojí nejblíž této podstatě. Po loajalitě k sobě samotnému a k rodině, je člověku nejbližší národní loajalita, často větší než obě předchozí. Historická politická kauzalita věky budovala národní solidaritu, evropskounijní nebo natovská loajalita je krátkodobým a přechodným jevem. Izraelský filozof suverenity Yoram Hazony píše, že jako gravitace formuje hvězdy, loajalita formuje národy. V jedněch italských novinách se objevilo tvrzení, že Meloni má velmi blízko k Hazonymu, což by bylo velmi dobré, ve zkratce dotyčný filozof považuje Evropskou unii za odporné dočasné monstrum. Pokud Meloni nezradí, všechno je na dobré cestě. Velkým teoretikem pojmu je francouzský ekonom a historik Jacques Sapir, ve svých knihách jde ke kořenům pojmu a ukazuje na jeho aktuálnost. V Les-Crises hovor s Jacques Sapirem o suverenitě.

Obvykle politici aspirující na restauraci suverenity ji prezentují jako nástroj jedné země, který ji garantuje rozhodování o vlastním osudu. Je to dobrý způsob výkladu pojmu?
        Rozhodovat o svém osudu je podstatou pojmu. Záleží též na schématu. Národ je koncept. Jenom lid inkarnuje bytí, které aspiruje na rozhodování o svém osudu. Řekové a Římané to znali; comitia tributa (koncil plebejců) mohla modifikovat rozhodnutí konzulátu. Pojem lidové suverenity, jak je vidět, byl vepsán do historie dávno před francouzskou revolucí. Můžeme použít i definici Jeana Bodina: kapacita tvořit zákon. Tvrzení, že chceme obnovit suverenitu lidu, postrádá smysl, pokud neřekneme jaké prostředky chceme k jejímu dosažení použít. Koncept suverenity se často zužuje na partikulární suverenity: ekonomické, energetické, potravinové, digitální, též vojenské nebo i juristické. V kontextu studené války a americké doktríny "flexibilní odpovědi" bylo de Gaullovo rozhodnutí o francouzské nukleární kapacitě klíčovým rozhodnutím, které dalo Francii nástroj být pánem svého osudu. V jistém smyslu je celý svět trochu suverenistickým, ale co týče opatření, která by konstruovala a uchovávala národní suverenitu, počet zemí se velmi zredukuje. Hovory o suverenitě nemají smysl, pokud se zapomene zmínit národní politika, která rozhodnutí a které mezinárodní dohody mají suverenitu garantovat a konstruovat. Dnes jen málo politiků (ve Francii) není pro suverenitu, ale když se začne mluvit o opatřeních, jejich počet se zredukuje.
      Tedy pokud má lid a národ v rukou rozhodování o vlastním osudu, mluvíme o suverenitě. Implikuje to nutnost specifikovat cíle suverenity. Jinak řečeno, jde o realizování agresívních aspirací nebo o realistické vize? Zajímavé je srovnat Německo a Francii. Německá hymna Deutschland Uber Alles, evokuje jazykovou komunitu, francouzská hymna Marseillaise ukazuje na historický obsah a defenzívní válku. Nejenže suverenita implikuje prostředky, ale i záměry, a ty nás vrací k tradičnímu schematu pravice-levice, které strukturuje naši imaginaci a politický život.
Nemá suverenita ve Francii v důsledku kulturní a geografické heterogenity zvláštní důležitost?
        Apriori, ať jde o homogenní nebo diverzifikovanou společnost, otázka suverenity bude vždycky položena. Totiž nakonec se nastolí otázka, zdali lid hodlá být pánem svého osudu nebo žít pod knutou někoho jiného. Velká heterogenita lidu může vést k secesi, která fragmentuje společnost a vytváří nebezpečí  pro suverenitu. Ciceron řekl, že množství ještě nedělá lid, stejně jak sídliště nedělá město. Jsou to instituce, které zformují lid. Instituce staví na suverenitě, plyne to ze způsobu, jak jsou utvořeny a do jaké míry jsou legitimní. François Guizot v "Lekcích o evropské civilizaci" neříkal nic jiného, instituce vzniká kompromisem, a každá instituce rozšiřuje základnu suverenity těch, kterým je určena. Otázka heterogenity vede k jiné otázce: jde o exogenní heterogenitu, která předchází vzniku národa a lidu nebo je endogenní? Konstitutivní lid (v 8. až 13. století) ve Francii nebyl nikdy homogenní, vede to k myšlence, že suverenita v budoucnosti vyřeší problém dnešní heterogenity, a zabrání rozpadu lidu, bez lidu suverenita neexistuje. Vitální důležitost má boj s různými formami "separatismu", který se napájí z třídních rozdílů, z rozdílů založených na bohatství, na náboženství atd. Nejde o to, tyto rozdíly násilím eliminovat, ale hledat  cesty k jejich neutralizaci, pokud je to možné. Ve Francii v období náboženských válek (1562-1590) existovalo nebezpečí, že národní suverenita úplně zmizí. Liberální politika se domnívá, že svoboda svědomí stačí, aby se nastolil společenský mír. Jean Bodin (1529-96) se domníval, že suverenita musí být absolutní, totální a nedělitelná. Ukázal, že není možné na bázi zdůvodňování někoho jiného přesvědčit, doporučil proto omezit náboženské debaty ve veřejném životě. Vyvozujeme z toho, že pro smysluplnou veřejnou debatu, otázky, které se nevztahují k rozumu, v debatě nemají místo, musí se ponechat ve sféře intimního.
Suverenita je podmínkou demokracie - vláda lidu, pro lid, lidem - ale není postačující podmínkou. Zdůrazňujete význam politické koncepce lidu. Proč?
     Suverenita je nezbytná pro existenci demokracie. Lid, který je ovládán jiným lidem, nemůže být svobodný. Všechny pokusy, které se snaží proměnit lid v populaci, pohrdají institucemi, které konstruoval lid. Koncepce lidu je politická. Jde o lid "pro sebe" a ne o lid "o sobě", podle Lukacsovy formule. Lid je politickou konstrukcí, jak ukázal už před 2000 lety Cicero, to lid odlišuje od populace. Populace může mít etnické a náboženské instituce, ale neformuje lid. Esencialistický přístup, který se snaží existující lid se všemi jeho rozpory přeměnit do nějaké iniciující čisté populace, jako to dělá politický islám nebo evropskounijní ideologie, je fantazií.
         Dnes i Macron argumentuje suverenitou, deklaruje farmaceutickou, energetickou suverenitu atd., velmi rychle to zní prázdně. Pokud někdo chce konstruovat suverenitu státu, musí nejdřív deklarovat její ztrátu, a pak definovat prostředky na její obnovení, samozřejmě musí to zahrnout též finanční prostředky, je nutné říct, jak se zajistí renezance a obnovení průmyslu, když stát je členem EU, kde volný trh je zákonem.