nostalgie brno

Nostalgie

Brno je úžasné město, obrovské historické jádro, které žije, současná architektura naštěstí do města moc nevrtala a spíš objekty své lásky pouze oprášila a udržuje je způsobem triviálního, ale dobrého  údržbáře. Kde se o něco pokusila, výsledek je mizerný, ale dá se to rychle zbourat. Na pražské centrum je víc peněz, a tedy víc ohavnosti, na neštěstí se pražské centrum proměnilo v trapné turistické terárium, kde Čech cítí čím dál větší ekelhaft. Tramvaj zpátky na Václavák a zlořečená hrůza u Masarykova nádraží, příklad běžné symbiózy velkých korupčních peněz a ošklivosti. O Praze Meyrink řekl, že zná hodně měst i s krásnějším historickým  jádrem, ale Praha má něco navíc, mystickou tajuplnou atmosféru, kde žije minulost, Sorosem inspirovaná administrativa a kultura z tohoto zázraku udělaly newyorskou periferii. I v městských částech, kam ještě nepadlo oko globálního mamonu, jako jsou Vinohrady, Vršovice atd., se městu moc nedaří, chybí něco, čím Brno oplývá. Totiž přirozený podnikatelský duch malé střední třídy, jedině tento populační segment je zárukou povznesení města, Praha je do té míry parazitním  kolosem, že malá střední třída zde téměř neexistuje. Tuto vrstvu nepotencuje pouze touha po zisku, ale radost z budování rodinného byznysu, z výsledku práce, radost z práce samotné, která řekněme je matkou pokroku. Praha, to je jezero lehce dostupných peněz, práce je zde považovaná za zlo, které nikam nevede, totiž jasné, že efekt  přináší dobré pádlo k subvenci, dotaci a ke korupční známosti.

        V Brně celá velká oblast od divadla až k Semilasu je vzorem úžasného podnikatelského inkubátoru, esteticky působící ulice, obchod vedle obchodu, přirozené rekonstrukce malých vlastníků, kde perverze oficiózní architektury se nemůže uplatnit. Ve srovnání s tím např. Vinohradská a Korunní, které by mohly aspirovat na výjimečnou polohu, působí dojmem chudých příbuzných se slabým vkusem. Část brněnského centra kolem Zeleného rynku je přímo českým zázrakem, staří pamětníci zde mohou cítit návrat do doby první republiky nebo ještě dál do dob moravsko-rakouského města staré monarchie. Dík dvěma faktorům: dobám minulým, které budovaly a dík tomu, že dnešní evropskounijní doba zde nic netvořila. Zajímavé, že dnešní impotentní doba se snaží vyvolat dojem, že to všechno je její dílo, dýchá to i z uliční výstavky o architektuře naproti Mendelové škole. Propagandistická kulturní centra se zmocnila objektů staré radnice a distribuují materiály o úžasně tvořivé evropskounijní epoše, přitom v této oblasti, která přitahuje z toho důvodu, že se uchovala její minulá tvář, kde i socialistická epocha dodala adekvátní díla jako je Internacionál a na okraji této oblasti nové divadlo, jsou EU propagandistická centra nadbytečným a z pedagogického zřetele škodlivým faktorem.
     Churchill řekl, stavíme budovy a potom tyto budovy staví nás. V Praze šeď typu Palladium, obchodní centra Flora, Stodůlky, Smíchov a nyní kolem Masaryčky staví naše doba, potom zpětně tyto stavby formují naši estetiku a duši, člověka přítomnosti neformuje terárium na Starém městě, kam přichází občas jako turista, ale místo, kde tráví většinu času a kde každodenně relaxuje. V Brně je člověk obklopen urbanismem, který mu otvírá estetickou perspektivu a vizi budoucnosti v každodenní vsazenosti, bohužel perspektivu otravovanou neomalenou propagandou. Španělé, Italové, Francouzi (i Brňáci) se nenechali vytlačit z přirozených center velkých měst. V Lisabonu je plno turistů, ale v centru žijí hlavně Portugalci, na Camoesově ulici se např. najde i velký domov důchodců, Pražák žije v betonu a v smradu z nekonečných obchvatů na periferii úžasných reliktů minulosti. Co to bylo za civilizace, které budovaly tak úžasná centra, jako je Havelský trh, Plaza Mayor v Salamance, zajímavé náměstí i v Sokolově před hornickým domem od Wellse. Brněnské širší centrum, kde turisté moc nejsou vidět, člověka napojuje na universální civilizační rytmus. Evropan hledá svoji původní podstatu v labyrintech uliček svých měst, má-li velké štěstí i v podloubích, kde může uniknout dogmatům doby. V pražském betonu, který už definitivně deformoval bytosti, které tam přežívají, se nedá nikam uniknout, ale spíš umřít v pekelných mukách odcizení, které přináší evropskounijní natovská epocha. Jeden španělský sociolog napsal, že historická náměstí a spleti uliček kolem mají podobnou strukturu jako náš mozek, odpovídají zákoutím našich myšlenek, které kolují neuronovým labyrintem a dávají vzniknout šťastnému spojení inteligence, paměti a představivosti. Brno je v této perspektivě španělského sociologa šťastným městem, podobně i Klatovy a Volyně...