Trochu Céline, trochu Passolini
Eduard Limonov: Francouzi, Němci, Američané atd. už nemají žádnou energii. Měl jsem mnoho příležitostí se o tom přesvědčit. Už neví, co to znamená život. Budoucnost patří Talibům, Turkům, celému tomu divokému davu podezřelých jedinců, kterými Evropané opovrhují a kterým nerozumí. Evropa je již mrtvá, unavená a hluboce změněná, takže nemá smysl mrkání těch nádherných holek v Petit Musc. Musel by přijít Čečenec a vklouznout jim do spodního prádla, aby je naučil, jak to má šlapat. Francouzský filozof Alain de Benoist v italském kulturně politickém magazínu Barbadillo o ruském spisovateli Eduardu Limonovi.
Eduard Limonov je málo pravděpodobným mixem Arthura Rimbauda a Jeana Geneta, trochu Passolini a trochu Céline. Ve skutečnosti se jedná o nezařaditelné individuum, pro které se nenajde místo v žádné Mendělejově tabulce. Básník, chuligán, vagabund a majordomus, pro srbský bojovník v konfliktu v Bosně, disidentský dandy, válečný pes, od přirozenosti opozičník, literární šílenec, milovník žen a šarvátek, nejdřív proti Putinovi a nakonec jeho přívrženec, celý svůj život s vodkou, celý jeho život je sám o sobě neuvěřitelným románem.
Eduard Veniamovič Savenko, známý jako Eduard Limonov se narodil v Džerdžinsku v roce 1943, v průmyslovém městě bývalého SSSR, ale své dětství prožil v Charkově. Jeho otec byl nižším činovníkem NKVD. Od dětství snil o heroických dobrodružstvích, ale brzo skončil v bandě darebáků zodpovědných za všemožné přečiny, později to vylíčil ve svém Autoportrétu dospívajícího bandity a v Malém bastardovi. Frekventoval lokální bohému, obzvlášť literární a začal psát první básně. Ve třiceti se mu podařilo dostat do USA, kde psal i romány. V New Yorku se pohyboval mezi pankáči a avantgardou, žil bídně, přecházel z jedné chatrče do druhé. Vnořil se do podsvětí, frekventoval zloděje, narkomany a bezdomovce, v tomto světě měl mnoho sexuálních zážitků (popsal to v knize Ruský básník preferuje velké negry). Pak si našel na nějakou dobu práci jako majordomus jednoho newyorského milionáře. V roce 1980 se přesunul do Paříže, kde si v nonkonformních kruzích získal mnoho přátel, psal pro komunistickou l’Humanité, též publikoval v časopisech radikální pravice, najde se i v listu vydávaném Jean-Edernem Hallierem, kde se taky setká s Patrickem Bessonem, Philippem Sollersem a Marc-Eduard Nabem. Deklaroval se národním bolševikem. V období kolapsu sovětského režimu útočí na Gorbačova, ale též na světového biřice USA. Napíše výjimečný pamflet "Velký západní hospic", přirovnává západní země k zařízením paliativní péče.
Na konci osmdesátých let ho najdeme ve válce v Jugoslávii, angažuje se na straně srbských nacionalistů a váže se na Radovana Karadžiče. Je vidět i v Abcházii a v Podněsterské republice. V roce 1994 se vrací do Ruska a s Alexandrem Duginem zakládá Národní bolševickou stranu, vydává národně revoluční magazín Limonka (tj. bomba ve vojenském žargonu). V roce 2001 se dostal do vězení za pašování zbraní a organizování převratu v Kazachstánu, stálo ho to dva roky svobody. Poté se spojuje s opozicí k Putinovi a zakládá hnutí Strategie 31. Pokusil se kandidovat na prezidenta a stálo ho to další basu. V roce 2016 napsal spisovatel Emmanuel Carrère románovou podobu jeho životopisu, kniha byla oceněna Prix Renaudot v Paříži a měla velký mediální ohlas. Limonov řekl o spisovali Carrère: "Přeji mu, aby skončil špatně, všichni dobří spisovatelé končí špatně." V úvodu ke své knize, kterou napsal ve vězení, píše o věcech, které považuje za podstatné v životě: "Objevil jsem pouze dvě, válku a ženy." V roce 2019 naposledy navštívil Paříž, chtěl podpořit hnutí žlutých vest. Nemocný, ale pije pořád stejně, spaluje ho vnitřní plamen, který ho vedl celým životem. Je ještě víc antiamerický než kdykoliv předtím, solidární s nezávislými republikami Donbasu, souhlasí s připojením Krymu k Rusku. Naplno pokračuje v publikování. Umírá 17. března 2020 v Moskvě ve věku sedmasedmdesáti. Hrdý na to, že stál vždycky "na chybné straně", hrdý na to, že byl vždycky svobodným.
Eduard Veniamovič Savenko, známý jako Eduard Limonov se narodil v Džerdžinsku v roce 1943, v průmyslovém městě bývalého SSSR, ale své dětství prožil v Charkově. Jeho otec byl nižším činovníkem NKVD. Od dětství snil o heroických dobrodružstvích, ale brzo skončil v bandě darebáků zodpovědných za všemožné přečiny, později to vylíčil ve svém Autoportrétu dospívajícího bandity a v Malém bastardovi. Frekventoval lokální bohému, obzvlášť literární a začal psát první básně. Ve třiceti se mu podařilo dostat do USA, kde psal i romány. V New Yorku se pohyboval mezi pankáči a avantgardou, žil bídně, přecházel z jedné chatrče do druhé. Vnořil se do podsvětí, frekventoval zloděje, narkomany a bezdomovce, v tomto světě měl mnoho sexuálních zážitků (popsal to v knize Ruský básník preferuje velké negry). Pak si našel na nějakou dobu práci jako majordomus jednoho newyorského milionáře. V roce 1980 se přesunul do Paříže, kde si v nonkonformních kruzích získal mnoho přátel, psal pro komunistickou l’Humanité, též publikoval v časopisech radikální pravice, najde se i v listu vydávaném Jean-Edernem Hallierem, kde se taky setká s Patrickem Bessonem, Philippem Sollersem a Marc-Eduard Nabem. Deklaroval se národním bolševikem. V období kolapsu sovětského režimu útočí na Gorbačova, ale též na světového biřice USA. Napíše výjimečný pamflet "Velký západní hospic", přirovnává západní země k zařízením paliativní péče.
Na konci osmdesátých let ho najdeme ve válce v Jugoslávii, angažuje se na straně srbských nacionalistů a váže se na Radovana Karadžiče. Je vidět i v Abcházii a v Podněsterské republice. V roce 1994 se vrací do Ruska a s Alexandrem Duginem zakládá Národní bolševickou stranu, vydává národně revoluční magazín Limonka (tj. bomba ve vojenském žargonu). V roce 2001 se dostal do vězení za pašování zbraní a organizování převratu v Kazachstánu, stálo ho to dva roky svobody. Poté se spojuje s opozicí k Putinovi a zakládá hnutí Strategie 31. Pokusil se kandidovat na prezidenta a stálo ho to další basu. V roce 2016 napsal spisovatel Emmanuel Carrère románovou podobu jeho životopisu, kniha byla oceněna Prix Renaudot v Paříži a měla velký mediální ohlas. Limonov řekl o spisovali Carrère: "Přeji mu, aby skončil špatně, všichni dobří spisovatelé končí špatně." V úvodu ke své knize, kterou napsal ve vězení, píše o věcech, které považuje za podstatné v životě: "Objevil jsem pouze dvě, válku a ženy." V roce 2019 naposledy navštívil Paříž, chtěl podpořit hnutí žlutých vest. Nemocný, ale pije pořád stejně, spaluje ho vnitřní plamen, který ho vedl celým životem. Je ještě víc antiamerický než kdykoliv předtím, solidární s nezávislými republikami Donbasu, souhlasí s připojením Krymu k Rusku. Naplno pokračuje v publikování. Umírá 17. března 2020 v Moskvě ve věku sedmasedmdesáti. Hrdý na to, že stál vždycky "na chybné straně", hrdý na to, že byl vždycky svobodným.
Žádné komentáře:
Okomentovat