Neoliberalistický kánon u konce s dechem..
Analýza Érica Joulliota na placeném informačním serveru ElucidMedia, kterou převzali i v Les-Crises aj., byla čtenáři považována za úvahu veřejného zájmu, čtenáři hlasovali a přinutili redakci zpřístupnit článek bez placení. Historik esejista Éric Joulliot se pokouší najít odpověď na otázku, proč byl Macron znovu zvolen, i když nemá žádnou většinovou podporu ve společnosti a navíc velká většina Francouzů se domnívá, že není schopen vyřešit vůbec nic. Éric Zemmour např. tvrdí, že rusko-ukrajinská válka vrátila voliče ke starému rozložení sil a byla hlavním důvodem jeho volebního propadu. Pár procent hlasů pro Marine le Penovou oproti minulým volbám se též nedá považovat za úspěch pro alternativu degenerovanému mainstremu. Joulliot jde ke kořenům problému, nazval svůj článek Pyrhovo vítězství oligarchického bloku.
Macronovo druhé období vládnutí nebude znamenat tiché vody, jeho vítězství garantuje dalších pět klidných let pro nejblahobytnější sociální vrstvy. Podle všeho v roce 2027 by nejbohatší měli být víc bohatí a životní podmínky ostatních budou degradovat. V sociálním konzervativismu Macronova typu bezesporu existuje logika trestů. Od roku 2017, co vládne, prezident prokázal, že v jeho logice jsou chudí první zodpovědní za svou situaci, jsou prvními poraženými v neoliberální moderně, v důsledku své morální nedokonalosti a intelektuální slabosti nejsou schopni se na dobu adaptovat. I když mají právo na národní solidaritu ve formě sociální ochrany, musí se jim pravidelně připomínat, že stojí šílené peníze, které je zavazují k vděčnosti a též musí vyvinout větší úsilí. Nejde o zničení sociálního státu - zvedlo by to riziko revoluce, o níž Žluté vesty prokázaly, že není pouze teoretickou - ale o nastolení uklidňující atmosféry v očích všech, rozdělení společnosti na dva různé světy, vyvolení, jejichž je prezident šampionem, a svět zavržených, kteří jsou oběti svých osobních nedostatků spíše než nespravedlivého systému. Střední třída se mezi těmito dvěma světy musí chovat slušně: musí se stoicky smířit s rozkladem, který se jí zmocňuje a každých pět let si musí vzpomenout, že neexistuje jiná alternativa k zavedenému řádu než fašismus a chaos. Znovu se prokázala účinnost toho, co lze nazvat volebním vydíráním. Rozsah úspěchu je sice menší než v roce 2017 (58% proti 66%), ale nikdy žádný prezident tak nehorázně nehájil zájmy nejbohatších jako Macron, musí být spokojen, že většina voličů rezignovala a hlasovala pro něho.
Macronovým znovuzvolením oligarchický systém triumfoval, už to trvá čtyřicet let. Nastolil se v osmdesátých letech, kdy politické strany odevzdaly Francii neoliberální globalizaci. Sociální a ekonomická destrukce této orientace byla zamaskována cudným závojem otevření Francie k Evropě, což má být vyšší morálka, kterou se likvidují případní protivníci. Všechno je to doprovázeno masívním veřejným zadlužováním, které je nepostradatelné ze tří důvodů: financování stále nákladnější sociální ochrany, léčba chronické nestability finančního kapitalismu - paradoxně je stát posledním útočištěm v obdobích krize - a vytvoření v podobě gigantického trhu s veřejným dluhem kotvu, kterou tento typ kapitalismu potřebuje. 40 let po svém narození dospěl tento systém ke konci svých politických, ekonomických a sociálních možností. Politické strany, které se s ním ztotožňují, dostávají kolem 35% hlasů v prvním kole, oproti 75% v roce 2007. Jasná většina občanů si přeje alternativu tomuto systému nebo jeho úplné vymizení. Jejich přání není vyslyšeno, protože systém vládnoucího typu demokracie nastolil paradoxně vládu menšiny. Vítězství šampionů oligarchie proměnilo volby v událost bez významu. Politický život se redukoval na automatické nastolování vládnoucí moci, formálně potvrzené volební masou, které se nedovolila jiná možnost. Lid byl zbaven svého suverénního práva.
Hlavní zainteresovaný si byl tak vědom této skutečnosti, že nepovažoval vůbec za nutné vést volební kampaň nebo odhalit svůj program, tak to bylo nevýznamné. Konjunkturální situace a mocný strukturální efekt vedou k smutnému konstatování totální depolitizace: k udržení moci není potřeba substance, prázdnota to bez úsilí zajistí lépe. Tato prázdnota vede též ke konci partajního systému a k programovému dovršení neoliberalismu, jehož konečná logika je post-politická: k zajištění své vlády nepotřebuje nic jiného než souhlasného impotenta, šťastného, že může gestikulovat na povrchu, v okamžiku, kdy stát ztratil hlavní páky ekonomických akcí.
Dá se namítnout, že Macron navzdory svému ekonomickému dogmatismu se tváří v tvář covidu proměnil, akceptoval, že stát je posledním útočištěm schopným jednat a zabránit ekonomickému kolapsu injekcemi hory veřejných peněz do ekonomiky. Kupodivu masívní státní peníze podpor nenarušily neoliberalistická kánon, i když moment, ze kterého se bolestně vzpamatováváme, jej v praxi znehodnotil, ale přesvědčení na nichž neoliberalismus staví, jsou tak silná, že jimi zjevně nic nedokáže otřást. Je nutné konstatovat, že systém, který dokázal degradovat akce státu ve všech oblastech, mu na oplátku nabídl šanci se bez limit zadlužit, obzvlášť v objetí eurozóny. Macron ve svých politických volbách od 2017 volí Evropskou unii spíš než sociálně potřebné. Francouzi v druhém jeho prezidentování mohou očekávat důchod v pětašedesáti, princip málo placených minijobů, jak se praktikuje od roku 2000 v Německu, ve francouzské verzi financovaným státem. Budou komunikační prostředky v příštích letech stačit, aby opět vyvolaly v lidech pocit, že neexistuje žádná alternativa? Zdá se to méně zřejmé než v minulosti. Žluté vesty ukázaly, že tato rétorická síla se vyčerpala a francouzský lid má kapacitu vzpoury tváří tvář nespravedlivé, ale ne nezbytné politice.
Macronovým znovuzvolením oligarchický systém triumfoval, už to trvá čtyřicet let. Nastolil se v osmdesátých letech, kdy politické strany odevzdaly Francii neoliberální globalizaci. Sociální a ekonomická destrukce této orientace byla zamaskována cudným závojem otevření Francie k Evropě, což má být vyšší morálka, kterou se likvidují případní protivníci. Všechno je to doprovázeno masívním veřejným zadlužováním, které je nepostradatelné ze tří důvodů: financování stále nákladnější sociální ochrany, léčba chronické nestability finančního kapitalismu - paradoxně je stát posledním útočištěm v obdobích krize - a vytvoření v podobě gigantického trhu s veřejným dluhem kotvu, kterou tento typ kapitalismu potřebuje. 40 let po svém narození dospěl tento systém ke konci svých politických, ekonomických a sociálních možností. Politické strany, které se s ním ztotožňují, dostávají kolem 35% hlasů v prvním kole, oproti 75% v roce 2007. Jasná většina občanů si přeje alternativu tomuto systému nebo jeho úplné vymizení. Jejich přání není vyslyšeno, protože systém vládnoucího typu demokracie nastolil paradoxně vládu menšiny. Vítězství šampionů oligarchie proměnilo volby v událost bez významu. Politický život se redukoval na automatické nastolování vládnoucí moci, formálně potvrzené volební masou, které se nedovolila jiná možnost. Lid byl zbaven svého suverénního práva.
Hlavní zainteresovaný si byl tak vědom této skutečnosti, že nepovažoval vůbec za nutné vést volební kampaň nebo odhalit svůj program, tak to bylo nevýznamné. Konjunkturální situace a mocný strukturální efekt vedou k smutnému konstatování totální depolitizace: k udržení moci není potřeba substance, prázdnota to bez úsilí zajistí lépe. Tato prázdnota vede též ke konci partajního systému a k programovému dovršení neoliberalismu, jehož konečná logika je post-politická: k zajištění své vlády nepotřebuje nic jiného než souhlasného impotenta, šťastného, že může gestikulovat na povrchu, v okamžiku, kdy stát ztratil hlavní páky ekonomických akcí.
Dá se namítnout, že Macron navzdory svému ekonomickému dogmatismu se tváří v tvář covidu proměnil, akceptoval, že stát je posledním útočištěm schopným jednat a zabránit ekonomickému kolapsu injekcemi hory veřejných peněz do ekonomiky. Kupodivu masívní státní peníze podpor nenarušily neoliberalistická kánon, i když moment, ze kterého se bolestně vzpamatováváme, jej v praxi znehodnotil, ale přesvědčení na nichž neoliberalismus staví, jsou tak silná, že jimi zjevně nic nedokáže otřást. Je nutné konstatovat, že systém, který dokázal degradovat akce státu ve všech oblastech, mu na oplátku nabídl šanci se bez limit zadlužit, obzvlášť v objetí eurozóny. Macron ve svých politických volbách od 2017 volí Evropskou unii spíš než sociálně potřebné. Francouzi v druhém jeho prezidentování mohou očekávat důchod v pětašedesáti, princip málo placených minijobů, jak se praktikuje od roku 2000 v Německu, ve francouzské verzi financovaným státem. Budou komunikační prostředky v příštích letech stačit, aby opět vyvolaly v lidech pocit, že neexistuje žádná alternativa? Zdá se to méně zřejmé než v minulosti. Žluté vesty ukázaly, že tato rétorická síla se vyčerpala a francouzský lid má kapacitu vzpoury tváří tvář nespravedlivé, ale ne nezbytné politice.
Žádné komentáře:
Okomentovat