usa doktrina

Jaká doktrína?

USA neoplývají jen gigantickým arzenálem zbraní, který se nachází na půl cesty mezi výrobním závodem a šrotovnou, ale stejně tak množstvím všech možných think-tanků a tisíců odborníků zabývajících se geopolitikou a hlavně Ruskem a Čínou, kteří stejně jak válečné montovny, musí hodně produkovat. Ve velké většině pusto a prázdno. Velmi studovaným tématem je ruská válečná doktrína a co nejvíc Američany trápí, je použití jaderných zbraní, totiž to jediné je zdržuje od toho, aby se jejich vojenská mašinerie už dávno nerozjela a svět se netěšil vítězství liberální svobody. Nasazení jaderných zbraní v planetárním měřítku by definitivně zdevastovalo život, je celkem odůvodněné tvrzení. Američané byli první, kdo nastartovali jaderné zbrojení a dokonce je použili. Otázka, má dnes někdo právo použít jaderné zbraně nebo jimi strašit protivníka, který je sice silnější, ale jeho záměry, jak se přesvědčujeme denně z tisku západních zemí, jsou ušlechtilé?

       V Americe je populární termín eskalace-deeskalace, hlavně ve vztahu k ruské politice. V některých analýzách se mluví o moskevské doktríně eskalace-deeskalace v regionálních konfliktech, tj. limitované použití jaderných zbraní ruskou stranou v regionálním konfliktu, které by šokovalo protivníka do té míry, že by žádal o mír. Tato idea straší Pentagon řadu let. Např. pokud by se rozjeli světlonosiči svobody NATO a jejich lokálních pomocníků z Polska, Rumunska, Ukrajiny, Baltu atd., odborníci ve štábu v Pentagonu spekulují, že Rusko použije lehčí atomové zbraně, nedá se totiž předpokládat, že by se Rusku mohlo podařit zastavit tento osvobozující proud konvenčního železa. V těchto úvahách je bizarní, že představa obtěžuje lidi v Pentagonu, v Česku, Polsku, Litvě atd. se touto představou nikdo netrápí. Ruská hlavní města a klíčová centra jsou v minutovém dosahu raket a letadel americké armády ve východní Evropě.  Má ruský generální štáb jinou možnost než rozhodnout o omezeném jaderném bombardování základen ve východní a střední Evropě? Správně dedukují stratégové Pentagonu, že generální štáb nemá jinou možnost. Ruská strana tuto teorii odmítá, z reálné politiky a historie je evidentnější, že ruská strana nikdy nepoužije jaderné zbraně jako první, Rusové jsou z pochopitelných důvodů neústupní, není totiž kam ustoupit, stejně jako kdysi Stalin rozhodl, že Moskva ani Leningrad se nevyklidí i kdyby proto mluvilo sebevíc důvodů. Ruskou doktrínou je jednání o míru a deeskalaci. I kdyby to bylo sebe obtížnější, musí se pořád jednat, to je ruská doktrína. Zbraně Rusko použije až po protivníkovi. Emil Ludwig ve Vilémovi II. popsal vstřícnost ruského cara k německému císařovi, i po jeho sebevětších protiruských podlostech na Balkáně, byl car ochoten se s Vilém kdykoliv setkat když o to požádal, často za velmi bizarních okolností, které císař miloval. Kreisky napsal, byli jsme šestset krát v Moskvě a nakonec jsme dosáhli přesně, co jsme potřebovali: Sověty stáhly armády z Rakouska, recipročně i západní velmoci a neutralita Rakouska a dodneška trvající rozkvět země byly garantovány. Nekonečná jednání západního světa s Gromykem k smrti nudily, ale nakonec se podepsaly dohody garantující bezpečnost všech a došlo ke komplexní deeskalaci. Doktrína Pentagonu ztroskotává na jednom faktu, který západní svět nemůže vůbec otevřít a tak musí think-tanky i televizně zmanipulovaní občané západních zemí a jejich politikum pracovat s falešnou premisou. Putin není žádným amorálním monstrem, ale je to jeden z nejmorálnějších politiků dnešní politiky, člověk absolutních zásad, který dodržuje dohody, jemuž jde o blaho Ruska v úplně normálním chápání pojmu. Není žádným diktátorem, ale velkou většinou lidu zvoleným prezidentem v politickém systému, který odpovídá ruské tradici. Západ se obelhal do té míry, že tento fakt dnes už musí ignorovat, pak se ovšem obtížně hledá vhodná politika.
      Podle Gasseta svoboda a demokracie se nadají naimportovat, jak se domnívají země východní Evropy, výsledek je velmi tristní. Pokud by se respektoval scénář a sliby amerických politiků Gorbačovovi počátkem devadesátých let, východoevropské země by byly podstatně cennějším spojencem západu než je tomu dnes. Neutrální země s vlastními armádami a budující vlastní ekonomiku bez politicky podmíněných almužen z Evropské unie. Armády dnes pod hranicí viditelnosti, politickým programem většiny partají je zvednutí výdajů na zbrojení nad 2%, jenom totální ztráta smyslu pro realitu může věřit, že to k něčemu bude kromě zisků pro výrobce zbraní. Suverénní východoevropské státy s politickou a ekonomickou strukturu, jak je běžné u většiny zemí světa, ideově nasměrované na západní principy, by byly úžasným spojencem západu, státní atrapy jsou zátěží všem a problémem pro sebe samotné. Jejich objektivita k Rusku by byla založené na Bismarckově výroku: "V zahraniční politice nejde o pocity, ale o zájmy a schopnost brát vzájemnost za vodítko".