elitní remeslo

Unifikovaní elitní

Homogenizované evropskounijní elity, jedna uhlířská víra, unifikovaná apparance i slovník, diplom získají stejně obtížně jako kdysi pionýrský šátek, k ničemu už v dnešní době není, je pro elity stejně významný jako jejich snová realita, tu skutečnou ignorují, žijí v pavučině influencerů, kteří jim předkládají vykonstruovanou realitu s vyškrtanými termíny a obrazy, které uráží jejich soucitnou duši. Většina z nich si nárokuje elitní příslušnost, ale při detailnějším zkoumání je jasné, že elitním moc neoplývají. Proslulý demograf a historik Emmanul Todd napsal: "meritokracie aneb smrt diplomovaných kreténů". Totiž lidé této společenské skupiny neudělali ani minimum proto, aby patřili mezi elitní, narodili se na správném místě a společenská zdviž je automaticky vynesla k diplomu a kariéře. Evropská společnost prošla od společnosti zemědělců až k inovátorům inženýrům 19. století, o místo na slunci se muselo tvrdě bojovat a hlavně pracovat. Dnes se parazituje na tom, co předchozí vytvořili, meritokracie není nutná, mezi elitní se vstupuje jistou formou kooptování. Evropskounijní elity kooptují mezi sebe v zásadě všechny dostatečně servilní a ideologicky oddané absolventy nesčíslných vysokých škol. 

            Důstojnost a užitečnost profese se v dnešní době nezohledňují, proto je zajímavá úvaha Marie-Odile Valot-Degueurce v magazínu Front Populaire o užitečných a důstojných profesích a o společensky málo potřebném elitním zbytku, problém dobře popsal už i Jiří Wolker v Baladě... Listujete časopisy, televizními kanály, rádiem, všude elity rozdávají  své rozumy. Absolventi prestižních vzdělávacích fabrik a adepti velkých politických kariér. Jakmile projdete vzácným "sezame otevři se", můžete tvrdit, že jste mezi vyvolenými a máte právo na iniciativu i když je trapná. Valot-Degueurce píše, že jako mladé výzkumnici ji ředitel laboratoře vyčítal, že se stýká s "modrými límečky" a ne "bílými", technický personál ji připadal užitečnější a zajímavější než většina kolegů "bílých límečků". I když to na první pohled není zřejmé, v elitní nomenklatuře se každý musí podřídit třídnímu diktátu. Valot-Degueurce píše, že rezignovala na elitní nomenklaturní job, aby se věnovala řemeslu (zlatník ormanentalista) a splynula se společenskou vrstvou, která ji byla blízkou. Tesař musí být dobrý v trigonometrii a v znalosti materiálů, hodinář v mikro nebo mega mechanice, malíř je často licencovaným chemikem ap. a každodenně musí prokazovat svoji způsobilost. Nepostradatelnost těchto profesí  má vyšší grády než nepostradatelnost diplomovaných nomenklaturníků. Jeden podnikatel popsal, jak jeho 17letý syn chtěl opustit gympl a stát se zedníkem, podnikatel proti tomu nic neměl, o to víc proti tomu argumentovali profesoři na gymplu: "Nechcete snad udělat ze syna zedníka?" Podle nich musíte být dostatečný blb na to, stát se zedníkem. Valot-Degueurce píše, že má tendenci preferovat zašpiněnou dělnickou blůzu před kravatou, žluté vesty před  obleky politiků, přesněji takové lidi, které prezident  Macron za lidi ani nepovažuje, protože je vůbec nevidí.
         Je vůbec šance, že by v Evropě elitní přestalo znamenat formální diplom, který většinou na nic není, je zbytečný a často napůl podvedený, ale vrátili bychom se ke zdravému rozumu a elitní by znamenalo do jaké míry je jedinec schopen něco udělat pro druhé a jak je v tom kompetentní? Dočkáme se, že orientace našich středoškoláků se nasměruje k této dlouho zapomenuté formě elitního a vrátí se do centra jejich pozornosti praktické a technické obory a středoškoláci pochopí, že vyhřívat se v bahně dnešního elitismu moc elitní není.