kanada trudeau

Přepočítal se

Téměř nemožné se zhmotnilo, ještě před pár týdny to vypadalo jednoznačně, planetární pokrok v nejbigotnější odrůdě, tj. Trudeau II., zvítězí v předčasných volbách 20. září a  povládne dalších pět let v druhé největší zemi světa a zoufalí, tj. konzervativní, zůstanou už navždy zoufalými. V posledních dnech přichází z této velké země svěží zprávy, Trudeauovi liberálové prohrávají v průzkumech s konzervativci o dvě, tři, čtyři procenta. Ve většinovém volebním systému může mít parlamentní většinu i strana s menším procentem hlasů, v Kanadě se nedá z malého rozdílu v průzkumech odhadnout parlamentní většina, ale tentokrát jsou náznaky, že by mohla být konzervativní, Trudeau totiž prohrává v průzkumech ve všech regionech.

         Řádné parlamentní volby se měly konat v roce 2023, Trudeau vládne s podporou levicové NDP a Quebeckého bloku, konzervativní opozice nenašla poslední roky silného lídra, který by přesvědčivě oponoval Trudeauově vládnutí. Průzkumy dlouhodobě ukazovaly na popularitu vlády a tak se Trudeau rozhodl rozpustit parlament, vyhrát volby a vládnout dalších pět let. K rozpuštění parlamentu ovšem nebyl žádný důvod kromě Trudeauovy mocenské ambice. Kanadští liberálové jsou nejhorší variantou planetárního progresu, bílý muž v jejich pojetí zavinil všechno pozemské zlo, samozřejmě se může vykoupit konverzí k islámu. V roce 1974 otec dnešního ministerského předsedy Pierre Trudeau vedl též menšinovou vládu, rozpustil předčasně parlament a vyhrál volby, ovšem v moderní politické historii to není tak běžné. Chirac bezdůvodně rozpustil v roce 1997 parlament, Francouzi to chápali jako silně antidemokratický krok, Chirac ztratil parlamentní většinu a musel kohabitovat s Jospinem. V průzkumech populární Renzi si chtěl v roce 2016 vynutit souhlas Italů s ústavními reformami v referendu, setrvání ve funkci podmínil kladným výsledkem referenda, Italové neslyšeli na toto vydírání a Renzi vypadl ze hry. V roce 2017 to byla Tereza Mayová, její strana vládla malou většinou v parlamentu, Mayová vsadila na popularitu konzervativců a rozpustila sněmovnu, Britové v tom rozpoznali antidemokratický postup a odměnili ji ztrátou parlamentní většiny. Mayová přišla o post. Podobně David Cameron, velká část konzervativců žádala referendum o setrvání Británie v EU, Cameron, který nesouhlasil s vystoupením Británie z EU, sice vypsal referendum, ale domníval se, že zvrátí výsledek hlasování když dá v sázku svoji autoritu a funkci předsedy vlády, nakonec prohrál politickou kariéru. Velmi silným příkladem je Sarkozyho podvod s referendem, Francouzi odmítli v referendu v roce 2005 55% většinou evropskounijní ústavu, Sarkozy zfalšováním národní vůle zmařil svoji politickou kariéru.
        Trudeau při rozpuštění parlamentu kalkuloval s tím, že se mechanicky zhmotní průzkumy veřejného mínění do parlamentního složení, odhadovalo se, že v 338 členné dolní sněmovně liberálové budou mít 190 poslanců. Většina Kanaďanů nesouhlasila s rozpuštěním sněmovny z důvodu partajního egoistického zájmu. Volební kampaň se začala nazývat trudeaurendum, veřejné mínění se polarizovalo. Došlo k incidentům nezvyklým v umírněné Kanadě, po samotném premiérovi házeli lidé na předvolebních shromážděních kameny. Poprvé po několika letech se konzervativci dostali do vedení v předvolebních průzkumech. Je  pozoruhodné, že Trudeau ztrácí vedení nejen ve všech regionech, ale i ve všech společenských sektorech včetně mládeže a žen, kde měl hlavní oporu. Podle matematických modelů jsou dnes šance liberálů na formování vlády 10%, šance konzervativců v čele s bývalým armádním důstojníkem Erinem O´Toolem na menšinovou vládu 50%. Pokud Trudeau skutečně prohraje volby, bude to znamenat velkou ránu nejen pro kanadský establishment, ale pro establishment celého západu. Světový pokrok má ovšem v záloze kanadské pošty, informační společnosti apod., lze jenom doufat, že většina lidí použije klasickou formu hlasování ve volebních místnostech a nesvěří hlas pokrokovým kanálům.