čtvrtek 12. srpna 2021

matthias politycki

Utekl do Vídně

Německý spisovatel Matthis Politycki (Ženský román, Světem za 180 dní) vzbudil mediální pozornost v Německu, ve veřejném prohlášení vyjevil, že odtud prchá do Rakouska. Média něčemu takovému obvykle nevěnují pozornost, tento případ je však výjimečný tím, že se jedná o spisovatele a publicisty, který je považován za levicového. Politycki je dobře etablován v mainstreamové mediální sféře, vydávají ho zavedená nakladatelství, často publikuje v literárních novinových rubrikách atd., což je v dnešním Německu dostupné pouze pro levicovým sítem prověřené osoby. Podezření z pravicového názoru zakládá na automatické vyškrtnutí z této nadstavby. V červenci v článku „Rozloučení z Německem“ ve Frankfurter Allgemeine vysvětlil spisovatel motivy, které ho vedly k tomuto rozhodnutí. Spisovatel píše, že na počátku, stejně jako většina levicových lidí, politickou korektnost uvítal, ale poslední fáze politické korektnosti, která usurpovala společenský diskurs, není podle spisovatele než pervertováním levicového myšlení. Spisovatel kritizuje chabou kulturu diskuze, falešné levicové představy o identitě a genderu a zbastardění jazyka: „Všichni máme co ztratit, a začalo to už v literatuře. Jaký jazyk a slova používat, kdo v důsledku svého pohlaví, barvy kůže a sexuální orientace už pomalu nesmí psát. Svoboda fantazie, svoboda myšlenky a řeči jsou už ohroženy.“

        V Junge Freiheit se nad spisovatelovým poznáním zamýšlí Karlheinz Weißmann. Politycki nepochopil podstatné, není to jen problém lidí levicové inklinace, ale širší problém, tato logika vychází z názoru, že nepervertovaná levice má intimní vztah ke svobodě. Toto ovšem neplatí. I velmi povrchní pohled na minulost odhalí, že historické usilování o svobodu u většiny levicových hnutí sloužilo taktickým cílům. Hodlaly mobilizovat přívržence a odzbrojit protivníky. Pro levici nejsou nikdy rozhodující myšlenky o svobodě, ale přesvědčení o svém poslání být agentem historie (Hanno Kesting). Levice zná zákonitosti, kterými se řídí pokrok, jeho odpůrci nemohou očekávat žádné slitování. Nikdy nepřestalo platit „strana má vždycky pravdu..“. Podřízení vlastního názoru nadřazenému názoru strany, taky pořád platí. „Svoboda, kromě nepřátel svobody“, říkal Robespierre. Nebo „Svoboda pro jinak myslící“ u Luxemburgové byly jenom fráze. „Je zakázáno zakazovat“ v roce 1968, otevřelo cestu anarchii a teroru. Velká policejní jednotka musí na universitě v Hamburku jistit proti levicovým útokům přednášky zakladatele AfD profesora Luckeho. Na plakátech kolem university nápisy: „Lucke táhni z Hamburku“. Levicoví kolegové profesora Luckeho žádali soudní zkoumání o jeho věrnosti ústavě. Funkcionářka strany levicových Petr Sitte: „Na vysokých školách neexistuje žádný problém se svobodou výzkumu a výuky, docenti se musí vypořádat se sociálním protestem a kritikou nepopulárních autorů a jejich textů (bílí muži, sex normální, klasici).“ Sociální demokracie, zelení a levicová partaj se odlišují pouze v mikroskopických nuancích. Podle poslance strany FDP  Jens Brandenburga tlaky a atmosféra zastrašování na universitách negují platnost článku 5 ústavy, zaručujícího svobodu názoru a projevu. Posice reprezentantů levice a zelených v universitních postech jsou nedotknutelné, zajistí to nejen neohrozitelnou mocenskou polohu levice v pedagogickém procesu, ale důsledkem jejich hegemonie je slabá vzdělanostní úroveň a ideologií deformované nastupující generace. Jádrem ideologie, která se zmocnila vysokých škol je princip rovnosti   nerovných, zneplatnění principu meritokracie a výkonu. Sociálních věd a kulturních studií se už dávno zmocnili málo schopní, znalosti zde nehrají roli, pasívně se přechází formální požadavky.

Žádné komentáře: