Proč se zbavit EU (a) „elit“
Velmi erudovaný americký intelektuál koptského původu Raymond Ibrahim je specialistou na islám a Blízký východ, jeho knihy na dané téma mají velkou publicitu v USA a ve Francii. Raymond Ibrahim osvětluje zajímavá a historicky velmi podstatná fakta, o kterých nemají tzv. evropské elity ani tuchy, je otázkou, zda-li dlouhodobě vydrží evropskounijní koncept vidění tvářit se, že Evropa se narodila Maastrichtskou dohodou anebo zákonitě přijde to, co Evropa už zažívala, dnes navíc s ignorantskými a nekompetentními pseudoelitami, které kromě dobře maskované korupce a proimigrační bigotnosti, ničím neoplývají. Raymond Ibrahim v hovoru s francouzským kulturně-politickým měsíčníkem Le Nef.
Averze mezi křesťanstvím a islámem je historickou náhodou nebo je inherentní toku islámských dějin?
Určitě je vepsaná v jeho dějinném proudu. Poloha moderních historiků je velmi problematickou, mají tendenci ignorovat náboženské aspekty a koncentrovat se na národní identity. Víme, že během staletí některá „východní“ etnika dobyla velkou část Evropy: Arabové, Mauři, Berbeři, Turci a Tataři, nebo Umayyadové, Abbasidové, Seldžuci a Ottomani. Moderní historikové ignorují fakt, že všechny tyto invaze se opíraly o jednu logiku a jednu rétoriku džihadu, stejnou jako mají dnes teroristické skupiny a Islámský stát. Ať se jedná o Araby, kteří poprvé napadli křesťanský svět v 7. století nebo Turky a Tatary, kteří terorizovali východní Evropu až do 18. století, opravňovali svoje invaze muslimským učením - osudem islámu je pomocí džihadu ovládnout celý svět. Stále platí islámský klasický kánon, jak nakládat s bezvěrci, mají tři možnosti: konverzi k islámu, akceptování statusu dhimmi (tj. platit daň) nebo smrt. Okamžitě po dobytí křesťanského území byly chrámy zničeny nebo přeměněny v mešity a všichni křesťané prodáni, koho nezabili, byl odsouzen do otroctví, často sexuálního. Stupeň současné západní ignorance je evidentní, západní elity tvrdí, že skupiny jako Islámský stát se nechovají podle učení islámu. Platí opak, nejenže jednají v striktní konformitě s tradiční islámskou vizí světa – nenávidět, bojovat, zabíjet a odsoudit nevěřící do otroctví – ale záměrně imitují velké džihadisty minulosti (meč Allahův Khalid bin al-Walid), západ má tendence nic nevědět.
Podle vás samotný termín „západ“ maskuje reálnou historii, totiž sugeruje, že východní a severoafrická území dobytá islámem, tj. Sýrie, Egypt, Malá Asie a severní Afrika, nejsou součástí řecko-křesťanského dědictví: vždycky se mluví o Byzanci a nikdy o řecko-římském císařství?
Postkřesťanská Evropa a její geografické implikace (Amerika, Austrálie atd.), nejenže nejsou schopny pochopit opravdovou historii islámu, ale nechápou ani svou vlastní historii, obzvlášť dopad islámu. Co se dnes nazývá západem bylo celá staletí teritoriem jeho náboženství (historicky exaktní termín křesťanstvo). Několik staletí před příchodem islámu se tato teritoria stala křesťanskými a byla součástí jedné globální civilizace. Islám se násilnou formou zmocnil většiny těchto území, některých navždycky (Střední východ, severní Afrika, Anatolie..), některých temporálně (Španělsko, Balkán, středomořské ostrovy). V tomto čase se velká část Evropy stala neochvějnou baštou křesťanství, která nebyla dobyta, ale permanentně atakována. V tomto smyslu je termín „západ“ ironickým způsobem přesný. Západ byl doslovně nejzápadnější výspou velkého křesťanského civilizačního bloku, jehož velkou část islám amputoval. V roce 330 římský císař Konstantin založil nové hlavní město císařství, nazývalo se Nový Řím nebo později Konstantinopol. Císařství bylo hluboce křesťanské a přežilo tisíc let, celý svět včetně nepřátel je nazýval římským císařstvím, staletí bylo civilizační výspou proti islámu. Od roku 1857 se nazývá Byzancí – je to neologismus, který nalomil historické souvislosti a významy. Termíny „západ“ a „Byzanc“ mají jednu funkci: potlačit slovo křesťanství ve vědomí potomků těch, kteří za něj bojovali a položili své životy. Bitva u Manzikertu (1071) znamenala pro Turky totéž, co pro Araby bitva u Yarmuku (636), Erdogan a turečtí hodnostáři to oslavují jako velké vítězství islámu. Evropské elity na druhé straně nikdy neoslavují evropská vítězství nad islámskou invazí: je to znak odmítání minulých vítězství? U některých evropských elit je to ještě horší než minimalizování defenzívních vítězství jejích předků nad islámem, některé elity to přímo odsuzují. Roste počet Španělů, kteří vidí v reconquistě – staletí bojů za osvobození Španělska od islámu – zdroj hanby, netolerantnosti a zpátečnictví svých předků, obzvlášť oproti muslimské Andaluzii, údajně tolerantní a pokročilé. Ve skutečnosti hanba, kterou cítí „elity“ ke svým předkům a chvála, kterou nešetří k jejich nepřátelům jsou velmi vypovídající, svědčí o stupni jejich indoktrinace, která je antipodem reality.
Píšete o tom, že křížové výpravy měly velký vliv na následné události, i jedním z důvodů cesty Kryštofa Kolumba bylo znovuzískání Jeruzaléma?
Nepřátelství islámu bylo tak obrovské, že každý aspekt života v obklíčené Evropě tím byl dotčen, včetně cest a obchodu. Osmani dominovali východní Středomoří – kdo se přiblížil jejich teritoriu, hrozilo mu otroctví. Kolumbus hledal jinou trasu směrem na východ, Portugalci na cestě do Asie obeplouvali Afriku. Kolumbus měl prozaičtější zadání než se prezentuje v učebnicích, hledal potenciální spojence v dlouhé válce s islámem. Kolumbus stejně jako jiní před ním byl křižákem.
Doktrína „taquiyya“, která definuje chování muslimů v nemuslimském světě, je ještě aktuální?
Taquiyya (simulace) vede muslima, jak oklamat nemuslimy, např. tvářit se jako heretik nebo že džihad neplatí, popř. simulovat konverzi ke křesťanství, je to všechno stále platné. Dr. Sami Nassib Makarem, velká autorita v tomto tématu, napsal: „Taquiyya má fundamentální význam v islámu, všechny muslimské sekty ji praktikují. Taquiyya je velmi rozšířená v politickém islámu obzvlášť v moderní době.“
Pojem křesťanské solidarity dnes úplně zmizel, nejen u politické třídy a evropských vládních administrativ, ale všeobecně i z veřejného povědomí. Jak je to v islámu?
Solidarita existuje především u těch, kteří znají historii – průměrný muslim má mnohem lepší znalosti o historii islámu než průměrný Evropan o své historii. A co je ještě horší, v Evropě jsou tendence „vzdělávat“ – tj. vymývat mozky, implantovat falešné historie, které mají satanizovat evropskou minulost a dědictví, přikrašlovat historii jiných, obzvlášť muslimů. Džihad je prokazatelně součástí islámu vepsané do Koránu, žádná islámská autorita to nikdy nenegovala, popírá se to pouze před auditoriem nevěřících ve formě taqiyya. Nelze říct, že muslim si nemůže počínat západním civilním způsobem, být reformovaným atd., ale pak to znamená, že ignoruje učení islámu. Být konformní západnímu modelu v islámu znamená stát se něčím úplně odlišným.
Určitě je vepsaná v jeho dějinném proudu. Poloha moderních historiků je velmi problematickou, mají tendenci ignorovat náboženské aspekty a koncentrovat se na národní identity. Víme, že během staletí některá „východní“ etnika dobyla velkou část Evropy: Arabové, Mauři, Berbeři, Turci a Tataři, nebo Umayyadové, Abbasidové, Seldžuci a Ottomani. Moderní historikové ignorují fakt, že všechny tyto invaze se opíraly o jednu logiku a jednu rétoriku džihadu, stejnou jako mají dnes teroristické skupiny a Islámský stát. Ať se jedná o Araby, kteří poprvé napadli křesťanský svět v 7. století nebo Turky a Tatary, kteří terorizovali východní Evropu až do 18. století, opravňovali svoje invaze muslimským učením - osudem islámu je pomocí džihadu ovládnout celý svět. Stále platí islámský klasický kánon, jak nakládat s bezvěrci, mají tři možnosti: konverzi k islámu, akceptování statusu dhimmi (tj. platit daň) nebo smrt. Okamžitě po dobytí křesťanského území byly chrámy zničeny nebo přeměněny v mešity a všichni křesťané prodáni, koho nezabili, byl odsouzen do otroctví, často sexuálního. Stupeň současné západní ignorance je evidentní, západní elity tvrdí, že skupiny jako Islámský stát se nechovají podle učení islámu. Platí opak, nejenže jednají v striktní konformitě s tradiční islámskou vizí světa – nenávidět, bojovat, zabíjet a odsoudit nevěřící do otroctví – ale záměrně imitují velké džihadisty minulosti (meč Allahův Khalid bin al-Walid), západ má tendence nic nevědět.
Podle vás samotný termín „západ“ maskuje reálnou historii, totiž sugeruje, že východní a severoafrická území dobytá islámem, tj. Sýrie, Egypt, Malá Asie a severní Afrika, nejsou součástí řecko-křesťanského dědictví: vždycky se mluví o Byzanci a nikdy o řecko-římském císařství?
Postkřesťanská Evropa a její geografické implikace (Amerika, Austrálie atd.), nejenže nejsou schopny pochopit opravdovou historii islámu, ale nechápou ani svou vlastní historii, obzvlášť dopad islámu. Co se dnes nazývá západem bylo celá staletí teritoriem jeho náboženství (historicky exaktní termín křesťanstvo). Několik staletí před příchodem islámu se tato teritoria stala křesťanskými a byla součástí jedné globální civilizace. Islám se násilnou formou zmocnil většiny těchto území, některých navždycky (Střední východ, severní Afrika, Anatolie..), některých temporálně (Španělsko, Balkán, středomořské ostrovy). V tomto čase se velká část Evropy stala neochvějnou baštou křesťanství, která nebyla dobyta, ale permanentně atakována. V tomto smyslu je termín „západ“ ironickým způsobem přesný. Západ byl doslovně nejzápadnější výspou velkého křesťanského civilizačního bloku, jehož velkou část islám amputoval. V roce 330 římský císař Konstantin založil nové hlavní město císařství, nazývalo se Nový Řím nebo později Konstantinopol. Císařství bylo hluboce křesťanské a přežilo tisíc let, celý svět včetně nepřátel je nazýval římským císařstvím, staletí bylo civilizační výspou proti islámu. Od roku 1857 se nazývá Byzancí – je to neologismus, který nalomil historické souvislosti a významy. Termíny „západ“ a „Byzanc“ mají jednu funkci: potlačit slovo křesťanství ve vědomí potomků těch, kteří za něj bojovali a položili své životy. Bitva u Manzikertu (1071) znamenala pro Turky totéž, co pro Araby bitva u Yarmuku (636), Erdogan a turečtí hodnostáři to oslavují jako velké vítězství islámu. Evropské elity na druhé straně nikdy neoslavují evropská vítězství nad islámskou invazí: je to znak odmítání minulých vítězství? U některých evropských elit je to ještě horší než minimalizování defenzívních vítězství jejích předků nad islámem, některé elity to přímo odsuzují. Roste počet Španělů, kteří vidí v reconquistě – staletí bojů za osvobození Španělska od islámu – zdroj hanby, netolerantnosti a zpátečnictví svých předků, obzvlášť oproti muslimské Andaluzii, údajně tolerantní a pokročilé. Ve skutečnosti hanba, kterou cítí „elity“ ke svým předkům a chvála, kterou nešetří k jejich nepřátelům jsou velmi vypovídající, svědčí o stupni jejich indoktrinace, která je antipodem reality.
Píšete o tom, že křížové výpravy měly velký vliv na následné události, i jedním z důvodů cesty Kryštofa Kolumba bylo znovuzískání Jeruzaléma?
Nepřátelství islámu bylo tak obrovské, že každý aspekt života v obklíčené Evropě tím byl dotčen, včetně cest a obchodu. Osmani dominovali východní Středomoří – kdo se přiblížil jejich teritoriu, hrozilo mu otroctví. Kolumbus hledal jinou trasu směrem na východ, Portugalci na cestě do Asie obeplouvali Afriku. Kolumbus měl prozaičtější zadání než se prezentuje v učebnicích, hledal potenciální spojence v dlouhé válce s islámem. Kolumbus stejně jako jiní před ním byl křižákem.
Doktrína „taquiyya“, která definuje chování muslimů v nemuslimském světě, je ještě aktuální?
Taquiyya (simulace) vede muslima, jak oklamat nemuslimy, např. tvářit se jako heretik nebo že džihad neplatí, popř. simulovat konverzi ke křesťanství, je to všechno stále platné. Dr. Sami Nassib Makarem, velká autorita v tomto tématu, napsal: „Taquiyya má fundamentální význam v islámu, všechny muslimské sekty ji praktikují. Taquiyya je velmi rozšířená v politickém islámu obzvlášť v moderní době.“
Pojem křesťanské solidarity dnes úplně zmizel, nejen u politické třídy a evropských vládních administrativ, ale všeobecně i z veřejného povědomí. Jak je to v islámu?
Solidarita existuje především u těch, kteří znají historii – průměrný muslim má mnohem lepší znalosti o historii islámu než průměrný Evropan o své historii. A co je ještě horší, v Evropě jsou tendence „vzdělávat“ – tj. vymývat mozky, implantovat falešné historie, které mají satanizovat evropskou minulost a dědictví, přikrašlovat historii jiných, obzvlášť muslimů. Džihad je prokazatelně součástí islámu vepsané do Koránu, žádná islámská autorita to nikdy nenegovala, popírá se to pouze před auditoriem nevěřících ve formě taqiyya. Nelze říct, že muslim si nemůže počínat západním civilním způsobem, být reformovaným atd., ale pak to znamená, že ignoruje učení islámu. Být konformní západnímu modelu v islámu znamená stát se něčím úplně odlišným.
Žádné komentáře:
Okomentovat