suverenita stat

Státní suverenita, velká výzva doby

Impérium staví na abstraktních kategoriích, které považuje za univerzální, a které rychle rozdělí lidstvo na dva tábory, jeden, který impérium považuje za dobrý, druhý za vadný. Imperiální stát nemůže být svobodným státem, vždycky je despotickým, podle okolností je to víc nebo méně brutální despotismus. Současnou doktrínou evropskounijního impéria je uniformita, která nebere konce, uniformita v představách poloanonymních byrokratů bruselského centra. Národní stát buduje své jedinečné tradice na staletém příběhu, buduje se historickými pokusy a omyly, lidstvo nemá kromě historického rozumu k dispozici žádnou racionálnější metodu. Obrazem neudržitelnosti impéria je příběh babylonské věže, impérium se nakonec v křečích rozpadne. Impérium nemá žádný vnitřní princip, který by mu bránil od hrůzného zvyku dobývat a devastovat, je limitováno jen prostředky, které má na tento cíl k dispozici. Americké impérium je rozdíráno vnitřnímu rozpory, volební podvody zúžily prostor demokracie, stát je ovládán ideologiemi, které cílí na likvidaci etnik, která stát založila a dovedla k rozkvětu, což je dnes už zřejmé, ale v mediální propagandě v Evropě je americká hodnotová knuta vydávána za vrcholnou humanitu. Spojené státy mohly být příkladem morálního řádu pro ostatní v prvních obdobích své existence, kdy neměly imperiální aspirace. Svoboda individua je podmíněna svobodou národa, podle Herdera, který inspiroval naše osvícence, přirozený stát znamená jeden národ, impéria jsou křehké mašiny a neživotná monstra, která se časem rozloží. Podle Herdera národní charakter trvá věky a vyvíjí se, pokud se v obdobích impéria neztratí. Bohužel procházíme tímto vrcholně nebezpečným obdobím, za levný konzum jsme ochotni komukoliv prodat tisíciletý příběh svých dějin.

         Šéfredaktor novin Il primato nazionale Valerio Benedetti analyzuje v eseji „Suverenita, velká výzva doby“ střet národní suverenity a globalismu. Západní společnosti jsou čím dál víc rozdírané zevnitř nevyléčitelnou frakturou mezi globalismem a  disidentskou státní suverenitou. Suverenita vykrystalizovala jako reakce na politicko-ideologickou démonizaci národního státu, který hrál v historii komunity podstatnou roli. V druhé  polovině dvacátého století se nastolila idea o rozplynutí státu ve světové politicko-morální organizaci, která nakonec nemá jinou strukturu než starý pohrdaný stát. Podle Benedettiho je globalismus jistým druhem liberálně-marxistického incestu, který cílí na totální zničení protivníka a každého ideového disidenta. Globalismus sílil dávno před pádem berlínské zdi a před osmašedesátým. První kroky začaly tzv. „Frankfurtskou školou“, která se dá interpretovat jako velká roztržka s Marxem, pokrok začal obhajovat kapitalismus. Tímto okamžikem začíná progresívní dezerce kultury a socializace historických studií, ekonomická technika se separovala od klasických postulátů ekonomické teorie. Atény byly nahrazeny Frankfurtem, objevil se nový revoluční subjekt – menšina – nová revoluční třída, abstraktní vyumělkovaný pojem „migrant“ v hávu svatého nomáda, vykořeněné individuum bez původu a osudu, částice bez vazeb, přesně jako zboží a kapitál. Ustavil se globální decentralizovaný mocenský aparát, který postupně pohlcuje celý svět a je v permanentní expanzi. Římské dohody 1957 nebyly jenom preludiem k Evropské unii, ale k velmi nebezpečnému konci kultury korelované s národním státem a s identitou. Národní suverenita znamená návrat do historie, je to reakce na globalismus, který nás naopak vrhá mimo historii. Rezignování na suverenitu zbavuje lid kapacity rozpoznat, kdo je vůbec přítel a kdo nepřítel. Když k tomu dojde, všichni se staneme elementem beztvaré stále ztrácející masy. Suverenita evokovaná ve svých fundamentech implikuje dvojí druh reconquisty: nezávislost národa a kapacitu lidu utvářet svůj osud.