(ruské)Liberální peripetie
Ruský liberalismus se vždycky považoval za součást velkého západního liberálního projektu, kulturně-politický liberalismus dovedl Rusko k bolševické revoluci, jeden ruský pravoslavný metropolita napsal, že Lenin se dá považovat za největšího ruského liberála. Reaganismem inspirovaný ekonomický liberalismus posledního Gorbačovova období byl stejně fascinující jako dnešní svoboda při volbě pohlaví. V ruských národně orientovaných novinách Vzglad se politolog Nikita Kurkin zabývá variantami ruského liberalismu.
Velkým problémem dnešního liberalismu je mutace tradičních evropských a amerických verzí liberalismu do anachronismu. V Rusku se tradičně rozlišuje systémový ekonomický liberalismus a nesystémový kulturně-politický. Obě verze zaostávají za dnešním západním etalonem až do té míry, že se rýsuje perspektiva jejich vymření. Největším specifikem doby je transformace liberální ideologie do něčeho nového, nazývá se to wokeismus. Jedná se mix levého liberalismu, progresismu, ekologismu, politického feminismu a čím dál víc o ideologii demokratického socialismu. Nic nového nevzniká bez boje se starým. Američtí publicisté většinou přičítají Trumpovi zásluhu na popularitě wokeismu. Wokeismus bojuje se zastaralými verzemi liberalismu a s ekonomickým neoliberalismem, jak byl chápán v devadesátých letech, když už vůbec pomineme chápání liberalismu v 19. století. Wokeismus bere v potaz chápání jistých kategorií privátního života, včetně takových otázek jako je náboženské vyznání, výchova dětí a osobní vztahy. Od předchozích verzí liberalismu se odlišuje vynucovaným až trestným charakterem. Je to verze principiálně radikální, cílí na likvidaci oponentů, veřejně je skandalizuje a nutí k pokání za špatné názory. Adepti politické korektnosti tvrdili: „Nesmíte toto říkat“, adepti woke liberalismu hlásají: „Musíte toto říkat – jinak budete pykat“. Tento přístup se ve velkém projevil na sociálních sítích, kde byly zablokovány stovky tisíc účtů, včetně prezidenta Trumpa. Nový liberalismus konstantně sílí v USA, jeho přívrženci velmi posílili v řadách poslanců demokratické strany. Konflikt mezi starými a novými liberály se přenesl na celý svět a problém je aktuální i v Rusku. Liberálové postsovětské éry cítili duchovní příbuznost na prvním místě s americkými liberály. V Rusku tento střet může mít ostré kontury, staroliberálové se chápali jako antisocialistická a antisovětská síla. Levicový radikální liberalismus proniká i do Ruska, projevem tohoto procesu byla polemika kolem manifestu divadelního režiséra Bogomolova, který se dá popsat jako obrana ideologie starého liberalismu. Americké memy v diskuzi na sociálních sítích se obvykle používají ve sporech s představiteli staršího pokolení (1943-63), i když Bogomolov je mladší. V Nové gazetě (prozápadní, protivládní noviny) to jednoduše komentovali „jedná se o (baby)boomer“ a domnívali se, že dál není nutné polemizovat, reakce těchto novin se blíží reakcím představitelů nového liberalismu na západě.
Převládajícím typem v ruském liberalismu je jedna z peripetií starého liberalismu, konstituovala se v letech 1987-1990 díky dvěma osobám, které ovlivnily formování týmu mladých sovětských ekonomů, kteří byli schopni provést neoliberální reformy. Byl to prezident londýnského mozkového trustu Ljubo Sirc, druhým byl poradce Thatcherové, britský ekonom Ralf Harris. Oba dva byli přesvědčeni, že ekonomika socialistických zemí padne a státy východního bloku budou potřebovat liberálně tržní reformátory. Našli je v osobě Anatolije Čubajse a jeho souputníků. Jádro systémových liberálů se formovalo v roce 1990 na konferenci v Paříži, sestávalo z Gajdara, Čubajse, Illarionova, Glazjeva, Basiljeva, Nečajeva, Kagalovského atd. Později přibyli Kudrin a Gozman. Tato skupina měla obrovský vliv v celém postsovětském období. V devadesátých letech ruská liberální elita navázala úzké kontakty s tehdejším liberálním establishmentem demokratické strany, který se orientoval na rodinu Clinton. Klíčovými postavami v něm byli ministři financí v Clintonově administrativě Robert Rubin a Larry Summers, stáli u zrodu neoliberálního ekonomického modelu globalizace spojeného se známým washingtonským konsensem. Současný ruský liberalismus ztrácí na západě tradiční partnery, které vytěsňují noví liberálové. Symptomatická byla záležitost kolem bývalého ministra a jedné z nejvlivnějších postav starého liberalismu Larryho Summerse. Před volbami byl ekonomickým poradcem Bidenova týmu a kandidátem na nejvyšší posty v administrativě, skupina progresívních liberálů kolem Bidena ho přinutila odstoupit. Ruský liberalismus ztrácí se západem společnou řeč, thatcherismus a reaganomika nejsou už módní. V devadesátých letech stoupenci neoliberálních metod převedli zemi na tržní koleje, cenou za to byla likvidace sovětské střední třídy a vyloučení významnější role národních intelektuálů (včetně silové komponenty ruské elity), kteří byli považováni za spolupachatele minulého.
Popírání ideologií wokeismu-socialismu i neoliberálních ekonomických praktik vede ke vzniku intelektuální třídy inspirované ruskými konstruktéry a inženýry 20. a 19. století, kteří osnovali technologický fundament Ruska v obraze roku 1913. Za hranicemi Ruska najdou spojence ve vlivných elitních kruzích Ameriky a Evropy liberálně-konzervativní orientace, které též nehoří radostí z nové totality s lidskou tváří. Druhý způsob přežití liberalismu je ještě originálnější, jde o tvůrčí pokračování sovětského experimentu – v liberálním hávu pod novým jménem a s novou adaptovanou ideologií, samozřejmě alternativní k wokeismu. Obě varianty vyžadují velkou intelektuální práci a dlouhé plánovací horizonty, navždy to změní charakter ruských liberálů, ale umožní jim to neztratit místo v ruské společnosti.
Převládajícím typem v ruském liberalismu je jedna z peripetií starého liberalismu, konstituovala se v letech 1987-1990 díky dvěma osobám, které ovlivnily formování týmu mladých sovětských ekonomů, kteří byli schopni provést neoliberální reformy. Byl to prezident londýnského mozkového trustu Ljubo Sirc, druhým byl poradce Thatcherové, britský ekonom Ralf Harris. Oba dva byli přesvědčeni, že ekonomika socialistických zemí padne a státy východního bloku budou potřebovat liberálně tržní reformátory. Našli je v osobě Anatolije Čubajse a jeho souputníků. Jádro systémových liberálů se formovalo v roce 1990 na konferenci v Paříži, sestávalo z Gajdara, Čubajse, Illarionova, Glazjeva, Basiljeva, Nečajeva, Kagalovského atd. Později přibyli Kudrin a Gozman. Tato skupina měla obrovský vliv v celém postsovětském období. V devadesátých letech ruská liberální elita navázala úzké kontakty s tehdejším liberálním establishmentem demokratické strany, který se orientoval na rodinu Clinton. Klíčovými postavami v něm byli ministři financí v Clintonově administrativě Robert Rubin a Larry Summers, stáli u zrodu neoliberálního ekonomického modelu globalizace spojeného se známým washingtonským konsensem. Současný ruský liberalismus ztrácí na západě tradiční partnery, které vytěsňují noví liberálové. Symptomatická byla záležitost kolem bývalého ministra a jedné z nejvlivnějších postav starého liberalismu Larryho Summerse. Před volbami byl ekonomickým poradcem Bidenova týmu a kandidátem na nejvyšší posty v administrativě, skupina progresívních liberálů kolem Bidena ho přinutila odstoupit. Ruský liberalismus ztrácí se západem společnou řeč, thatcherismus a reaganomika nejsou už módní. V devadesátých letech stoupenci neoliberálních metod převedli zemi na tržní koleje, cenou za to byla likvidace sovětské střední třídy a vyloučení významnější role národních intelektuálů (včetně silové komponenty ruské elity), kteří byli považováni za spolupachatele minulého.
Popírání ideologií wokeismu-socialismu i neoliberálních ekonomických praktik vede ke vzniku intelektuální třídy inspirované ruskými konstruktéry a inženýry 20. a 19. století, kteří osnovali technologický fundament Ruska v obraze roku 1913. Za hranicemi Ruska najdou spojence ve vlivných elitních kruzích Ameriky a Evropy liberálně-konzervativní orientace, které též nehoří radostí z nové totality s lidskou tváří. Druhý způsob přežití liberalismu je ještě originálnější, jde o tvůrčí pokračování sovětského experimentu – v liberálním hávu pod novým jménem a s novou adaptovanou ideologií, samozřejmě alternativní k wokeismu. Obě varianty vyžadují velkou intelektuální práci a dlouhé plánovací horizonty, navždy to změní charakter ruských liberálů, ale umožní jim to neztratit místo v ruské společnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat