Emmanuel Todd: absolutní priorita doby...
Francouzský demograf, ekonom, historik atd. Emmanuel Todd je zcela výjimečný v podání perfektní sociální fotografie francouzské a evropské společnosti. Demograf např. předpověděl v roce 1986 rozpad SSSR, L´ilussion économique nemají paralelu v postižení tragických následků pro evropské ekonomiky v důsledku politické instalace společné měny eura. Demograf vypracoval velmi originální antropologickou typologii tradiční rodiny a společenské pohyby koreluje s antropologickým typem. V rozsáhlém hovoru v Marianne odkrývá zákonitosti společenských pohybů, často velmi adekvátní i pro českou realitu.
Demograf tvrdí, že mezi volebními výsledky Marine le Penové (MLP) a Macrona existuje dokazatelná korelace, v neděli v druhém kole regionálních voleb se to též potvrdilo, propadli oba. Exaktně 85% variace jedné volební proměnné vysvětluje druhý volební výsledek. Podle Todda v roce 2017 hlas pro Macrona byl hlasem proti MLP a částečně proti lidu. Samotný elitismus diplomovaných je prázdný, tváří se emancipovaně, je plný moderních grandiózních projektů, ale neumí nic jiného než se stavět proti populismu. Hlas pro Macrona (a jeho partaj) není normálním volebním hlasem, ale úsilím vůbec existovat, je to hysterie malého měšťáka. V Česku tomuto modelu se čtyřletým posunem oproti Francii nejspíš odpovídají hlasy havlistickým partajím, které konfederovaly do jednoho zglajchšaltovaného bloku piráti-demokratický blok servilních proamerických a pro-EU partají, v zádech s „demokratickými“ bojůvkami mladých. Podle Todda se malý měšťák částečně definuje animozitou proti lidem práce. Podobný fenomen v USA v případě Trumpa, demokratický establishment, média a univerzity mají hlavním bodem programu „ne“ Trumpovi, jinak žádný program nemají.
Podle Todda končí padesátiletá perioda (1968-2018) a nastává období (2018-68) hnutí typu „žluté vesty“, jejichž reprezentanti nakonec přijdou k moci. Všechny společenské třídy (včetně finanční aristokracie) budou konfrontovány s ekonomickým propadem a poklesem životního standardu období konce reprezentativní demokracie. Rozbujelá státní administrativa není schopna obnovit ekonomickou rovnováhu a její zásahy nakonec ohrozí životní standard, lidem nezbude nic jiného, než se postavit proti. Nové penzijní reformy nejsou než příslib nízké životní úrovně až do smrti. Žluté vesty se postavily defensivní silou proti brutálnímu násilí státní administrativy, mladé žluté vesty mají energii, patří ke třídám, které manuálně pracují. Todd říká, že je nesnesitelný rádoby ušlechtilý universální diskurs státní administrativy státu, který propadá šílenství. Protesty žlutých vest, železničářů, proti pensijní reformě atd. nevyšly naprázdno, uvědomily francouzskou veřejnost. Protestující ve Francii senzibilizovali národní vědomí, jejich protesty ukázaly, kam patří tradiční odborové centrály programované zrady.
Todd se domnívá, že problém nerovnosti bohatství není centrálním problémem Francie, tento bod jeho analýzy je velmi adekvátní i českému prostředí. Ve Francii 1% lidí se příjmem daleko vzdaluje ostatním, ovšem pokud se tato kategorie srovná se světem, jejich poloha není zdaleka tak brilantní, ve světovém měřítku jsou tito jednoprocentní chudáky. Ve zbývajících 99% je vidět nerovnostní stabilitu. Hluboký příkop mezi 10% nahoře a zbytkem společnosti, jak se pozoruje v anglosaském světě, ve Francii neplatí. Když se odfiltruje od státních statistik balastní informace, je vidět, že od roku 2000 pomalu klesá životní standard. Todd říká, že pozoruje i nárůst mortality nově narozených, zpomalení geografické mobility atd. Demografické indikátory jsou generelně spolehlivější než čisté ekonomické ukazatele. Zarážející je pokles natality ve všech společenských vrstvách a programovaný pád školní úrovně. Dotýká se to dětí nejvyšších kádrů, stejně jako dětí dělnických profesí. Je patrný pokles standardů ve všech společenských kategoriích. Televize se kompletně zbláznila, stala se sovětskou: na bázi nereprezentativních příkladů sugeruje lidem, že Macronova politika něco dobrého přináší. Francouzská finanční aristokracie, která je na mezinárodní úrovni směšnou, není motivovaná vylepšit sociální situaci Francouzů, ale naopak se na nich mstí. Byly časy, kdy vysokoškolský diplom byl zárukou dobrého pracovního místa, absolvent měl víc kulturních a intelektuálních možností, tento segment fungoval na principech meritokracie, absolventi znali věci, měli vysoké platy a byli privilegovaní. Dnes je to jiné. Školní mobilita klesla k nule, školní systém nefunguje dobře. Pokud deskripce společnosti podle úrovně vzdělání je relevantní popisu jevů, pak je třeba popsat jevy falešného vědomí, protože ekonomická realita už nenásleduje. Reálná inteligence se separovala od vzdělávací úrovně. Není třeba být dogmatikem, velká část dobrých studentů jsou inteligentní lidé. Pokles úrovně školního systému je určitě katastrofou pro meritokracii, ale skrývá se v tom jeden revoluční aspekt: čím dál víc inteligentních lidí nemá potřebu studovat, a nahoře procento diplomovaných kreténů roste. Např. proti inteligentním mladým lídrům žlutých vest stáli mladí diplomovaní kreténi Macronova kabinetu. Inteligence žlutých vest oproti diplomovaným kreténům nahoře. Široké vrstvy lidí se na to rychle začaly adaptovat. Todd, který učí na univerzitě, říká, že má problém se studenty, tento vrcholový evropský intelektuál má pocit, že pro ně znamená ztrátu času.
Antropologická diverzita formuje populismus a elitismus ve společnosti, antropologické konstanty se nedají eliminovat. Antropologický model umožňuje pochopit, proč po ekonomické krizi přišel v Německu nacismus, ve Francii Blum a v USA Roosevelt, stejně tak se dá vysvětlit Trump, Macron a Johnson atd. Trumpovým politickým idolem je Andrew Jackson, prezident první reálně demokratizace v USA, též xenofobní a antielitistický. Marx docela přesně předpověděl atomizaci francouzského státu, ta taky dovedla nevýznamné individuum Ludvík Bonaparte k moci a dodejme 2017 Emmanuela Macrona. Dnešní období likvidace reprezentativní demokracie po Maastrichtu a přijetí eura definují absolutní prioritu doby – návrat k národní nezávislosti. Tento neogaullistický náhled opakuje Todd kromě finanční oligarchie všem společenským třídám
Nedávný vývoj zlikvidoval průmyslovou buržoazii, z USA a Anglie přišla neoliberální ideologie, francouzské elity se snažily o souznění, ale ve Francii jsou centrovány státem. Vysocí funkcionáři mohou mluvit o snížení veřejných výdajů, mohou produkovat neoliberální rétoriku, mluvit o trhu a flexibilitě, ale reprezentují vysokou byrokracii, ztělesňují to, co odsuzují, stát. Nejsou schopni inkarnovat reálnou kapitalistickou ekonomiku. Absolutním příkladem je euro, všichni američtí a němečtí liberální ekonomové v něm vidí antiliberální instrument. Všeobecná monetární flexibilita nemůže znamenat uvěznění různých národů v jedné měně. Tito funkcionáři aplikují monetární praktiky, které nejsou kompatibilní se zákonem poptávka a nabídka. Hlásají Francouzům fráze o občanské společnosti, ale dokázali zničit průmysl i občanskou společnost. Permanentně povyšují roli státu, který však nemá žádný prostor pro ekonomické manévrování, jeho existence se redukuje na represívní kapacitu ve společnosti, která je čím dál víc ubožejší.
Podle Todda končí padesátiletá perioda (1968-2018) a nastává období (2018-68) hnutí typu „žluté vesty“, jejichž reprezentanti nakonec přijdou k moci. Všechny společenské třídy (včetně finanční aristokracie) budou konfrontovány s ekonomickým propadem a poklesem životního standardu období konce reprezentativní demokracie. Rozbujelá státní administrativa není schopna obnovit ekonomickou rovnováhu a její zásahy nakonec ohrozí životní standard, lidem nezbude nic jiného, než se postavit proti. Nové penzijní reformy nejsou než příslib nízké životní úrovně až do smrti. Žluté vesty se postavily defensivní silou proti brutálnímu násilí státní administrativy, mladé žluté vesty mají energii, patří ke třídám, které manuálně pracují. Todd říká, že je nesnesitelný rádoby ušlechtilý universální diskurs státní administrativy státu, který propadá šílenství. Protesty žlutých vest, železničářů, proti pensijní reformě atd. nevyšly naprázdno, uvědomily francouzskou veřejnost. Protestující ve Francii senzibilizovali národní vědomí, jejich protesty ukázaly, kam patří tradiční odborové centrály programované zrady.
Todd se domnívá, že problém nerovnosti bohatství není centrálním problémem Francie, tento bod jeho analýzy je velmi adekvátní i českému prostředí. Ve Francii 1% lidí se příjmem daleko vzdaluje ostatním, ovšem pokud se tato kategorie srovná se světem, jejich poloha není zdaleka tak brilantní, ve světovém měřítku jsou tito jednoprocentní chudáky. Ve zbývajících 99% je vidět nerovnostní stabilitu. Hluboký příkop mezi 10% nahoře a zbytkem společnosti, jak se pozoruje v anglosaském světě, ve Francii neplatí. Když se odfiltruje od státních statistik balastní informace, je vidět, že od roku 2000 pomalu klesá životní standard. Todd říká, že pozoruje i nárůst mortality nově narozených, zpomalení geografické mobility atd. Demografické indikátory jsou generelně spolehlivější než čisté ekonomické ukazatele. Zarážející je pokles natality ve všech společenských vrstvách a programovaný pád školní úrovně. Dotýká se to dětí nejvyšších kádrů, stejně jako dětí dělnických profesí. Je patrný pokles standardů ve všech společenských kategoriích. Televize se kompletně zbláznila, stala se sovětskou: na bázi nereprezentativních příkladů sugeruje lidem, že Macronova politika něco dobrého přináší. Francouzská finanční aristokracie, která je na mezinárodní úrovni směšnou, není motivovaná vylepšit sociální situaci Francouzů, ale naopak se na nich mstí. Byly časy, kdy vysokoškolský diplom byl zárukou dobrého pracovního místa, absolvent měl víc kulturních a intelektuálních možností, tento segment fungoval na principech meritokracie, absolventi znali věci, měli vysoké platy a byli privilegovaní. Dnes je to jiné. Školní mobilita klesla k nule, školní systém nefunguje dobře. Pokud deskripce společnosti podle úrovně vzdělání je relevantní popisu jevů, pak je třeba popsat jevy falešného vědomí, protože ekonomická realita už nenásleduje. Reálná inteligence se separovala od vzdělávací úrovně. Není třeba být dogmatikem, velká část dobrých studentů jsou inteligentní lidé. Pokles úrovně školního systému je určitě katastrofou pro meritokracii, ale skrývá se v tom jeden revoluční aspekt: čím dál víc inteligentních lidí nemá potřebu studovat, a nahoře procento diplomovaných kreténů roste. Např. proti inteligentním mladým lídrům žlutých vest stáli mladí diplomovaní kreténi Macronova kabinetu. Inteligence žlutých vest oproti diplomovaným kreténům nahoře. Široké vrstvy lidí se na to rychle začaly adaptovat. Todd, který učí na univerzitě, říká, že má problém se studenty, tento vrcholový evropský intelektuál má pocit, že pro ně znamená ztrátu času.
Antropologická diverzita formuje populismus a elitismus ve společnosti, antropologické konstanty se nedají eliminovat. Antropologický model umožňuje pochopit, proč po ekonomické krizi přišel v Německu nacismus, ve Francii Blum a v USA Roosevelt, stejně tak se dá vysvětlit Trump, Macron a Johnson atd. Trumpovým politickým idolem je Andrew Jackson, prezident první reálně demokratizace v USA, též xenofobní a antielitistický. Marx docela přesně předpověděl atomizaci francouzského státu, ta taky dovedla nevýznamné individuum Ludvík Bonaparte k moci a dodejme 2017 Emmanuela Macrona. Dnešní období likvidace reprezentativní demokracie po Maastrichtu a přijetí eura definují absolutní prioritu doby – návrat k národní nezávislosti. Tento neogaullistický náhled opakuje Todd kromě finanční oligarchie všem společenským třídám
Nedávný vývoj zlikvidoval průmyslovou buržoazii, z USA a Anglie přišla neoliberální ideologie, francouzské elity se snažily o souznění, ale ve Francii jsou centrovány státem. Vysocí funkcionáři mohou mluvit o snížení veřejných výdajů, mohou produkovat neoliberální rétoriku, mluvit o trhu a flexibilitě, ale reprezentují vysokou byrokracii, ztělesňují to, co odsuzují, stát. Nejsou schopni inkarnovat reálnou kapitalistickou ekonomiku. Absolutním příkladem je euro, všichni američtí a němečtí liberální ekonomové v něm vidí antiliberální instrument. Všeobecná monetární flexibilita nemůže znamenat uvěznění různých národů v jedné měně. Tito funkcionáři aplikují monetární praktiky, které nejsou kompatibilní se zákonem poptávka a nabídka. Hlásají Francouzům fráze o občanské společnosti, ale dokázali zničit průmysl i občanskou společnost. Permanentně povyšují roli státu, který však nemá žádný prostor pro ekonomické manévrování, jeho existence se redukuje na represívní kapacitu ve společnosti, která je čím dál víc ubožejší.
Žádné komentáře:
Okomentovat