korsika paris

Ostrov poslední útěchy

Záviděníhodný národ tito Korsičané, absolutně odmítají být součástí globalizací banalizované Francie, Korsičané preferují zůstat Korsičany. Separace od Francie začala v sedmdesátých letech, kdy Francie, jak řekl i Vladimír Putin, začala být kolonizována bývalými koloniemi. Od francouzské revoluce je Korsika součástí Francie, nikdy se ovšem nepodařilo francouzskému státu zlomit národní svébytnost Korsičanů a vytvořit z ostrovní populace Francouze s tolerovanou regionální odchylkou typu Bretaně. Francie dokázala jenom dočasně ztlumit nebo zkorumpovat ostrovní touhu po nezávislosti. Ostrov má status francouzského regionu s většími pravomocemi pro regionální parlament i pro prezidenta regionální vlády než ostatní regiony. Korsičané jsou národem už od dob Kartága a nikdo tento malý národ nemůže zlomit. Arabsko-islámskou imigraci na ostrov, prosazovanou Evropskou unií, tento malý národ nepovolí a pařížské „pokrokové“ vlády posledních třiceti let si to nedokáží vynutit ani finanční korupcí, ani silou.  Na Korsice bychom našli odpověď na otázku „proč musí existovat národ“. Regionální volby ve Francii, jejichž druhé kolo proběhlo v neděli, šokovaly voličskou abstencí až do té míry, že se dá tvrdit, že nejsou legitimní a konsekventně nejsou legitimní vládnoucí politické struktury. Pouze Korsika volila, v metropolitní Francii abstenovalo kolem 70%, na Korsice jenom 40% oprávněných voličů.

       Korsičané mají odjakživa velký zájem o politiku, politika se diskutuje, o kvalitách kandidátů se debatuje všude možně na veřejných místech, na rozdíl od českého politického slepičení organizovaného televizí, v evropskounijním protektorátě ČR se dokonce vžil náhled, že debatovat o politice není moc zajímavé a málo vkusné. Korsičané se neidentifikují s elitou francouzského centra, jak je běžné v jiných regionech, žijí svým národní politikem. Na ostrově mohou vyniknout jen lidé, jejichž kvality jsou prokazatelné a bází jejichž činění je národní identita a její uchování, nikdo jiný neprojde. Napravo nebo nalevo v tomto etniku nedává smysl. 58% Korsičanů dalo hlas nacionalistickému bloku a zvolilo prezidentem charismatického národního tribuna Gilles Simeoni. Na Korsice musí politik umět komunikovat s lidem, v Česku stačí dobře sedět v televizi. Korsičtí nacionalisté se vyznačují jistou ambivalentností, aby mohli zvítězit tak velkým procentem, musí se programově setkat i s radikálním národním jádrem, které žádá okamžitou separaci od Francie, i s umírněnými nacionalisty, kteří preferují silnou autonomii, ale nejsou pro okamžitou  nezávislost. Nacionalisté jsou na Korsice hlavním politickým hnutím, národním hnutím není obvykle cizí ekologická prezervace národního prostoru, korsičtí nacionalisté blokují turistickou expanzi zošklivění ostrova. Korsický nacionalismus je symbiózou pravicových témat, kde hlavním je zachování identity a národní ukotvení, s antiliberální, někdy i levicovou rétorikou, nemusí to být úplně koherentní, ale získá to volební většinu.
      Esejista Paul-Francois Paoli se ptá v magazínu Caseur, „Jak žít se státem, který nemilujeme, ale potřebujeme jeho služby“? Esejista píše, že Korsičané se v časech silné Francie s ní ztotožňovali, otvírala brány dobrodružství, která člověka vynášela. Korsičané se identifikovali s imperiální Francií, s Francií koloniální velmocí, s Francií hnutí odporu proti německému nacismu. De Gaulle byl posledním prezidentem, který byl na ostrově milován a vážen. Korsičané nejsou republikány, ve smyslu francouzského centra. Ztotožňovali se s francouzským impériem, nikoliv s francouzskou revolucí. S antropologického zřetele lze ostrov kvalifikovat jako odjakživa pravicový a konzervativní. Dnes Korsičané absolutně odmítají být součástí globalizací banalizované Francie. Francie neví kým je a kam jde, Korsičané preferují zůstat Korsičany. Separace od metropolitní Francie začala v sedmdesátých letech, Mitterandova manželka  tenkrát řekla: „Francie patří celému světu“, ovšem kromě jednoho etnika – Francouzů samotných. Korsičané by nesnesli skončit jako multikulti Paříž nebo Marseille, s islámskými předměstími. Mají pocit, že Francie propadla imigrantskému šílenství a mravní dekadenci, radikálnímu feminismu a ignoranci lobby LGBT. Esejista se domnívá, že antropologický úpadek západní civilizace otvírá možnosti islámskému alternativnímu modelu, západ překročil limitu, která dělí existenci od zkázy. Korsika je ostrovem, který je ochranou před šílenstvím člověka a před debilitou jeho ideologie.