Zastavit růst nevýznamnosti v časech pseudodemokracií (Cornelius Castoriadis)
Lidé vydávající se v Česku za disidenty nás uvrhli pod knutu neomaleného a trapného establishmentu a koloniální podřízenosti na USA a Bruselu, a taky ne-významnosti, jak o ni píše „podstatný disident“ Castorias. „Podstatný disident v časech ne-myšlení“, v Le Monde diplomatique tak uvedli dvacet pět let staré interview Cornelia Castoriase (1922-97) z France-Inter. Filozof, sociolog, historik, ekonom, esejista, Edgar Morin ho nazval titánem myšlení. Castorias v hovoru analyzuje malost politické elity, jejímž posláním je šíření neoliberálního integrismu a zdůrazňuje zodpovědnost občana v těchto časech. Ne-myšlení doby plodí ne-společnost a sociální rasismus. Z Castoriasova interview ve France-Inter v roce 1996:
Dobu charakterizují jakési krize, spory atd., ale okamžitě je patrná jejich nevýznamnost. Nebo spory mezi pravicí a levicí, dávno to ztratilo smysl, jedni i druzí mluví o tomtéž. Ve Francii socialisté dělali jakousi politiku, pak přišel Balladour, dělal totéž, socialisté se vrátili a opět totéž. Chirac vyhrál volby v roce 1995 sloganem „budu dělat něco jiného“, ale pokračoval v tomtéž. Političtí představitelé jsou bezmocní. Jediné, co mohou dělat, je sledovat proud, tj. provádět ultraliberální politiku. Socialisté když se dostali k moci nedělali nic jiného. Nejsou to politikové, ale mikropolitikové. Lidé, kteří za každou cenu loví volební preference, nemají žádný program a z toho důvodu jsou schopni všeho.
Existuje vnitřní vazba mezi touto odrůdou politické nulity a nevýznamnosti v jiných oblastech, v umění, ve filozofii, v literatuře. Takový je duch doby, všechno podporuje šíření nevýznamnosti. Politika je bizarní záležitostí, předpokládá dvě schopnosti mezi nimiž není žádná vazba. První je schopnost dostat se k moci, pokud se nedostanete k moci, sebelepší ideje k ničemu nejsou. Druhou schopností je znalost vládnutí. Neexistuje žádná garance, že někdo, kdo neumí vládnout se nedostane k moci. V monarchiích dostat se k moci vyžadovalo být blízko králi, dnes v našich pseudodemokraciích dostat se k moci vyžaduje telegeničnost a podlézání publiku. Používám termín pseudodemokracie protože tzv. reprezentativní demokracie není opravdovou demokracií. Rousseau říkal, Angličané věří, že jsou svobodní, protože každý pátý rok volí své zástupce, ale jsou svobodní jen jeden den za pět let, v den voleb. Ne, u uren se nepodvádí, podvádí se jinde, možnosti výběru jsou podvedené. Úžasná Aristotelova fráze: „Kdo je občanem? Občanem je ten, kdo je schopen vládnout a přijmout vládu.“ Proč by si občané neměli být schopni vládnout? Protože celý politický svět se je snaží přesvědčit, že to neumí, že existují schopní experti, kterým se to musí svěřit? Zažíváme kontra-vzdělávání v politice. Místo toho, aby se člověk naučil přijímat jakoukoliv zodpovědnost a byl iniciativní, navykne si jít v řadě nebo hlasovat pro možnosti, které mu jiní předloží. Protože lidé nejsou úplnými idioty, nevěří politice a stávají se cynickými. V moderních společnostech od americké revoluce až do konce druhé světové války existoval živý sociální a politický konflikt. Dělníci stávkovali, a nebylo to vždycky kvůli malým korporativním zájmům. Zabývali se i velkými otázkami, které tížily všechny. Boje byly charakteristické pro posledních dvě stě let.
Tlumení lidské aktivity. Jde o začarovaný kruh. Čím víc se lidé vzdalují z prostoru aktivity, o to víc jej zaplňují byrokraté, politici, a tzv. zodpovědní. Mají dobrý důvod: „Jsme iniciativní, protože lidé nic nedělají“. A čím víc tyto skupiny dominují, tím víc lidé dospívají k závěru: „Nemá smysl se angažovat, je tam dost odborníků, a potom, člověk nic nezmůže.“ Druhým důvodem je vymizení velkých politických ideologií, revolučních, reformistických atd., které skutečně chtěly změnit fungování společnosti. Najdeme tisíce důvodů proč tyto ideologie přestaly korespondovat aspiracím, době a historické zkušenosti. Došlo k enormní události, v roce 1991 se rozpadl SSSR a komunismus. Nenašel se ani jeden mezi politiky - když už nemluvíme o politikářích - který by byl schopen reflektovat k čemu vůbec došlo. Nejdřív ve své první fázi totalitarismus, gulag, atd. - a končí to rozpadem, proces si zasloužil hlubokou reflexi o tom, co hnutí, které chce změnit společnost může dělat, musí dělat, nesmí dělat a nemůže dělat. Nic takového! A co dělají intelektuálové? Oprášili čistý liberalismus počátku 19. století proti kterému se bojovalo sto padesát let, a který dovedl společnost do katastrofy. Nakonec starý Marx měl v něčem pravdu, když se kapitalismus ponechá sám sobě, rozpadne se. Neustále se opakující krize z nadprodukce. Proč se nerozpadl? Protože zaměstnanci bojovali, vynutili se lepší mzdy a vytvořili obrovský spotřební trh, vynutili si snížení pracovní doby, absorbovalo to technologickou nezaměstnanost. Divíme, že existují nezaměstnaní, ale od roku 1940 se nikdy pracovní doba neredukovala.
Liberálové tvrdí, že je třeba důvěřovat trhu! Ale i akademičtí ekonomové to v třicátých letech odmítli, nebyli ani revoluční, ani marxisty. Dokázali, že liberální fráze o ctnostech trhu, který garantuje nejlepší možné alokace zdrojů a spravedlivou distribuci příjmu jsou pusté nesmysly. Bylo to dokázáno, ale nastoupila velká ekonomicko-politická ofenzíva symbolizovaná jmény Reagan, Thatcherová i Mitterand, který řekl: „Už jste se dost nasmáli. Dneska se bude propouštět“, nebo Juppé: „Odstraní se nadbytečný tuk, a pak uvidíte, že trh vám dobro přinese“.
Krize není fatální záležitostí.
Mluví se o terorismu unifikovaného myšlení, tj. ne-myšlení. Je unikátní v tom smyslu, že je to první případ myšlení, které je kompletním ne-myšlením. Unifikované liberální myšlení, kterému se nikdo neodváží oponovat. Jaká byla liberální ideologie ve své vrcholné epoše? Kolem 1850 znamenala velkou ideologií, protože se věřilo v pokrok. Tenkrát liberálové věřili, že s pokrokem je spjat ekonomický blahobyt. Pracovní doba klesala, rostla všeobecná vzdělanost, druh osvícení, který se nepodobal subversívnímu typu osvícení 18. století, ale rozšířil se po celé společnosti. Věda se rozvíjela, humanita humanizovala, společnost civilizovala, a pomalu se dospělo ke společnosti, kde prakticky neexistovalo vykořisťování, kdy tato reprezentativní demokracie aspirovala stát se opravdovou demokracií. Ale nefungovalo to a z toho důvodu lidé této myšlence nevěřili. Dnes dominuje rezignace i u reprezentantů liberalismu. Jaký je hlavní argument doby: „Pravděpodobně to není dobré, ale alternativa je ještě horší.“ To je pozadí ideologického vyčerpání, nepokročíme pokud se neobnoví hluboká kritika systému a nedojde k renezanci lidské aktivity a participace. Krize není fatalitou modernity, které je nutné se poddat nebo se na ni adaptovat ze strachu ze zpátečnictví. Nastoluje se problém role a kompetence každého občana, jak praktikovat demokratická práva a povinnosti s cílem – příjemná sladká utopie – zbavit se generalizovaného konformismu. Vzpomeňme na Aristotela, každý je schopný vládnout, politika není záležitostí specialistů. Neexistuje na to věda, ale existuje názor. Jediným oprávněným většinovým principem je idea, že neexistují političtí odborníci a je to názor, který má největší hodnotu. U Řeků lid rozhodoval, a úředníci, kteří rozhodnutí realizovali byli taženi losem nebo podléhali rotaci. Volby, to znamená výběr nejlepších, odtud vzdělávání lidu. Volí se poprvé, dojde k omylu, podruhé je to lepší. Názor musí být kultivován. Jak kultivovat názor dotýkající se vládnutí? Vládnutím! Demokracie znamená vzdělávání občanů, dneska to neexistuje.
Odpočívat nebo být svobodný?
Dnes 60% poslanců doznává, že nerozumí ekonomice, přitom jsou to poslanci, kteří stále rozhodují. Tito poslanci stejně jako ministři jsou obskakováni odborníky, mají své experty, ale mají též své pověry a předsudky. Pokud sledujete chování vládní administrativy, je patrné, že ti, co rozhodují, vybírají mezi experty ty, kteří sdílí jejich názory. Kompletně stupidní hra, kterou se nám vládne. Dnešní instituce odpuzují a odrazují lidi, aby participovali, přitom nejlepším politickým vzděláváním je aktivní účast. Vzdělávání se musí zaměřit na veřejné záležitosti, je nezbytné pochopit ekonomické, společenské a politické mechanismy. Dítě nudí historické lekce i když jsou vzrušující, je nutné učit skutečnou anatomii současné společnosti a její fungování. Naučit se obhajovat názory a ideologie. Dnes jsou lidé velmi skeptičtí, což jim brání v jednání. Skutečně svobodná společnost se musí naučit vidět své limity, vědět, že některé věci se nemohou dělat a není potřeba to zkoušet nebo si to přát. Představa naší doby je o nelimitované expanzi – televizor v každé místnosti, stejně jako počítač, systém se opírá o tyto představy, je nutné je potřít.
Svoboda je něco komplikovaného, jednodušší je nechat se tlačit. Člověk je líný tvor, Thukydides napsal: „Je nutné vybírat: buď odpočívat nebo být svobodný“. Perikles Atéňanům: „Chcete-li být svobodní, je nutné pracovat“. Nelze odpočívat před televizí, před televizí není člověk svobodný. Svoboda, to je aktivita. Svoboda je sebelimitující aktivitou, která ví, že všechno je možné, ale není to nutné. Toto je velký problém demokracie a individualismu.
Existuje vnitřní vazba mezi touto odrůdou politické nulity a nevýznamnosti v jiných oblastech, v umění, ve filozofii, v literatuře. Takový je duch doby, všechno podporuje šíření nevýznamnosti. Politika je bizarní záležitostí, předpokládá dvě schopnosti mezi nimiž není žádná vazba. První je schopnost dostat se k moci, pokud se nedostanete k moci, sebelepší ideje k ničemu nejsou. Druhou schopností je znalost vládnutí. Neexistuje žádná garance, že někdo, kdo neumí vládnout se nedostane k moci. V monarchiích dostat se k moci vyžadovalo být blízko králi, dnes v našich pseudodemokraciích dostat se k moci vyžaduje telegeničnost a podlézání publiku. Používám termín pseudodemokracie protože tzv. reprezentativní demokracie není opravdovou demokracií. Rousseau říkal, Angličané věří, že jsou svobodní, protože každý pátý rok volí své zástupce, ale jsou svobodní jen jeden den za pět let, v den voleb. Ne, u uren se nepodvádí, podvádí se jinde, možnosti výběru jsou podvedené. Úžasná Aristotelova fráze: „Kdo je občanem? Občanem je ten, kdo je schopen vládnout a přijmout vládu.“ Proč by si občané neměli být schopni vládnout? Protože celý politický svět se je snaží přesvědčit, že to neumí, že existují schopní experti, kterým se to musí svěřit? Zažíváme kontra-vzdělávání v politice. Místo toho, aby se člověk naučil přijímat jakoukoliv zodpovědnost a byl iniciativní, navykne si jít v řadě nebo hlasovat pro možnosti, které mu jiní předloží. Protože lidé nejsou úplnými idioty, nevěří politice a stávají se cynickými. V moderních společnostech od americké revoluce až do konce druhé světové války existoval živý sociální a politický konflikt. Dělníci stávkovali, a nebylo to vždycky kvůli malým korporativním zájmům. Zabývali se i velkými otázkami, které tížily všechny. Boje byly charakteristické pro posledních dvě stě let.
Tlumení lidské aktivity. Jde o začarovaný kruh. Čím víc se lidé vzdalují z prostoru aktivity, o to víc jej zaplňují byrokraté, politici, a tzv. zodpovědní. Mají dobrý důvod: „Jsme iniciativní, protože lidé nic nedělají“. A čím víc tyto skupiny dominují, tím víc lidé dospívají k závěru: „Nemá smysl se angažovat, je tam dost odborníků, a potom, člověk nic nezmůže.“ Druhým důvodem je vymizení velkých politických ideologií, revolučních, reformistických atd., které skutečně chtěly změnit fungování společnosti. Najdeme tisíce důvodů proč tyto ideologie přestaly korespondovat aspiracím, době a historické zkušenosti. Došlo k enormní události, v roce 1991 se rozpadl SSSR a komunismus. Nenašel se ani jeden mezi politiky - když už nemluvíme o politikářích - který by byl schopen reflektovat k čemu vůbec došlo. Nejdřív ve své první fázi totalitarismus, gulag, atd. - a končí to rozpadem, proces si zasloužil hlubokou reflexi o tom, co hnutí, které chce změnit společnost může dělat, musí dělat, nesmí dělat a nemůže dělat. Nic takového! A co dělají intelektuálové? Oprášili čistý liberalismus počátku 19. století proti kterému se bojovalo sto padesát let, a který dovedl společnost do katastrofy. Nakonec starý Marx měl v něčem pravdu, když se kapitalismus ponechá sám sobě, rozpadne se. Neustále se opakující krize z nadprodukce. Proč se nerozpadl? Protože zaměstnanci bojovali, vynutili se lepší mzdy a vytvořili obrovský spotřební trh, vynutili si snížení pracovní doby, absorbovalo to technologickou nezaměstnanost. Divíme, že existují nezaměstnaní, ale od roku 1940 se nikdy pracovní doba neredukovala.
Liberálové tvrdí, že je třeba důvěřovat trhu! Ale i akademičtí ekonomové to v třicátých letech odmítli, nebyli ani revoluční, ani marxisty. Dokázali, že liberální fráze o ctnostech trhu, který garantuje nejlepší možné alokace zdrojů a spravedlivou distribuci příjmu jsou pusté nesmysly. Bylo to dokázáno, ale nastoupila velká ekonomicko-politická ofenzíva symbolizovaná jmény Reagan, Thatcherová i Mitterand, který řekl: „Už jste se dost nasmáli. Dneska se bude propouštět“, nebo Juppé: „Odstraní se nadbytečný tuk, a pak uvidíte, že trh vám dobro přinese“.
Krize není fatální záležitostí.
Mluví se o terorismu unifikovaného myšlení, tj. ne-myšlení. Je unikátní v tom smyslu, že je to první případ myšlení, které je kompletním ne-myšlením. Unifikované liberální myšlení, kterému se nikdo neodváží oponovat. Jaká byla liberální ideologie ve své vrcholné epoše? Kolem 1850 znamenala velkou ideologií, protože se věřilo v pokrok. Tenkrát liberálové věřili, že s pokrokem je spjat ekonomický blahobyt. Pracovní doba klesala, rostla všeobecná vzdělanost, druh osvícení, který se nepodobal subversívnímu typu osvícení 18. století, ale rozšířil se po celé společnosti. Věda se rozvíjela, humanita humanizovala, společnost civilizovala, a pomalu se dospělo ke společnosti, kde prakticky neexistovalo vykořisťování, kdy tato reprezentativní demokracie aspirovala stát se opravdovou demokracií. Ale nefungovalo to a z toho důvodu lidé této myšlence nevěřili. Dnes dominuje rezignace i u reprezentantů liberalismu. Jaký je hlavní argument doby: „Pravděpodobně to není dobré, ale alternativa je ještě horší.“ To je pozadí ideologického vyčerpání, nepokročíme pokud se neobnoví hluboká kritika systému a nedojde k renezanci lidské aktivity a participace. Krize není fatalitou modernity, které je nutné se poddat nebo se na ni adaptovat ze strachu ze zpátečnictví. Nastoluje se problém role a kompetence každého občana, jak praktikovat demokratická práva a povinnosti s cílem – příjemná sladká utopie – zbavit se generalizovaného konformismu. Vzpomeňme na Aristotela, každý je schopný vládnout, politika není záležitostí specialistů. Neexistuje na to věda, ale existuje názor. Jediným oprávněným většinovým principem je idea, že neexistují političtí odborníci a je to názor, který má největší hodnotu. U Řeků lid rozhodoval, a úředníci, kteří rozhodnutí realizovali byli taženi losem nebo podléhali rotaci. Volby, to znamená výběr nejlepších, odtud vzdělávání lidu. Volí se poprvé, dojde k omylu, podruhé je to lepší. Názor musí být kultivován. Jak kultivovat názor dotýkající se vládnutí? Vládnutím! Demokracie znamená vzdělávání občanů, dneska to neexistuje.
Odpočívat nebo být svobodný?
Dnes 60% poslanců doznává, že nerozumí ekonomice, přitom jsou to poslanci, kteří stále rozhodují. Tito poslanci stejně jako ministři jsou obskakováni odborníky, mají své experty, ale mají též své pověry a předsudky. Pokud sledujete chování vládní administrativy, je patrné, že ti, co rozhodují, vybírají mezi experty ty, kteří sdílí jejich názory. Kompletně stupidní hra, kterou se nám vládne. Dnešní instituce odpuzují a odrazují lidi, aby participovali, přitom nejlepším politickým vzděláváním je aktivní účast. Vzdělávání se musí zaměřit na veřejné záležitosti, je nezbytné pochopit ekonomické, společenské a politické mechanismy. Dítě nudí historické lekce i když jsou vzrušující, je nutné učit skutečnou anatomii současné společnosti a její fungování. Naučit se obhajovat názory a ideologie. Dnes jsou lidé velmi skeptičtí, což jim brání v jednání. Skutečně svobodná společnost se musí naučit vidět své limity, vědět, že některé věci se nemohou dělat a není potřeba to zkoušet nebo si to přát. Představa naší doby je o nelimitované expanzi – televizor v každé místnosti, stejně jako počítač, systém se opírá o tyto představy, je nutné je potřít.
Svoboda je něco komplikovaného, jednodušší je nechat se tlačit. Člověk je líný tvor, Thukydides napsal: „Je nutné vybírat: buď odpočívat nebo být svobodný“. Perikles Atéňanům: „Chcete-li být svobodní, je nutné pracovat“. Nelze odpočívat před televizí, před televizí není člověk svobodný. Svoboda, to je aktivita. Svoboda je sebelimitující aktivitou, která ví, že všechno je možné, ale není to nutné. Toto je velký problém demokracie a individualismu.
Žádné komentáře:
Okomentovat