Globalismus a svoboda
V letech studené války jsme západ nazývali svobodným světem, se kterým jsme jednoznačně spojovali ekonomickou, intelektuální a uměleckou svobodu. Existovala jenom jedna forma důkazu této pravdy, ve všech třech oblastech se zdálo, že západní svět prosperuje lépe než východní. Nakonec při bližším zkoumání mohlo dojít k i redukci této pravdy, v komunistickém světě existovali též velcí myslitelé i lepší umělečtí tvůrci, důkaz západní svobody jsme tedy zredukovali na jedno - svobodný svět ekonomicky prosperuje lépe. Existovali na západě velcí tvůrci jako Baldwin, Vidal, Mailer atd., kteří ve svých dílech naznačovali, že totalita má hluboké kořeny i tam, ale termín „společenská kritika“ samotný po socialistickém tréninku odpuzoval, svobodný svět se zdálky jevil svobodný a přitažlivý jako nuda pláž u Agde. Dnes už nikoho nezajímá míra intelektuální nebo umělecké svobody období studené války v západním světě, ale je zřejmé, že charakter omezení v intelektuálních a uměleckých oblastech v západních společnostech je dnes silnější než jsou přirozené limity a dá se charakterizovat jako totalitární potlačení svobody. Ekonomické zákony globalismu, které americká hegemonie vnutila světu, pohltily normy a principy všech ostatních oblastí.
Velké umění a velcí umělci se v minulosti museli obejít bez subvencí, nikdo až na výjimky jim je nadával, dnes se bez subvencí umělecký a intelektuální svět neobejde, a subvence imputovaly těmto sektorům planetárně vládnoucí hodnoty, tj. americké hodnoty - moralismus bez morálky, manicheismus a unifikaci. Americká hegemonie se skrývá za ideologií lidských práv, po válce platil imperativ světa bez válek, americká ideologie nahradila tento imperativ imperativem lidských práv, umožnilo to USA beztrestně vyvolat po světě řadu válek a zabít ve jménu lidských práv a šíření demokracie spousty lidí. Malířka a kunsthistorička Aude de Kerros v Revue de Conflicts analyzuje aktéry západní kulturní revoluce, která dovedla velkou část evropského světa do konformní závislosti na New Yorku. V této hře nejde o prostou manipulaci v západním světě, jde o formování betonové kulturní a umělecké konstrukce, o nastolení jednotného modu myšlení, žití, oblékání atd., sdíleného všemi a všude po světě. Jde o totalitární formu nejhoršího druhu. Nikdy neměl svět intelektuálů, umělců a třída ekonomických aktérů tak silný vliv, ovlivňují volené zástupce i politické režimy. Tyto procesy jsou patrné z pozorování systému současného mezinárodního umění, jeho platformy jsou instalované na všech kontinentech, jeho sítě vytváří finanční hodnoty, publicitu, rétoriku, hypervizibilitu. V tomto systému cirkulují ideje a produkce hodnot: na vrcholu najdeme miliardářské sbírky, pak média, experty, hypergalerie, aukční síně, veletrhy umění, sítě muzejních institucí, umělců a uměleckých produkčních zařízení. Výsledek jednotného „současného umění“je všude viditelný – globální, minimalistický a dekonstrukce identity. Sebeproklamované „mezinárodní současné“ umění je astronomicky kótované, bankám konformní a rentabilní, je nosičem sociálního dogmatu humanity a její budoucnosti, protektorem žánru, klimatu, imigrace, atd.
Kooptace nebo vytěsnění.
Pravidla hry jsou jednoduchá: pokud umělec, intelektuál, badatel atd. se neztotožní s novou definicí umění, myšlení a vědy, je vytěsněn z uznání, kariéry, financování, sympozií, mediální viditelnosti a mezinárodní cirkulace. Nekorespondování s normami stačí k vyvolání sociální smrti. Pokud nonkonformní tvůrce získá nějakou viditelnost je eliminován, mediálně očerňován, obviňován a odsouzen: žádné argumenty, ale adjektiva. První úder, který dostane: zastaralý! reakční! populista! ubohý! Nestačí-li to, přijde druhý úder: fašista! extrémní pravičák!
Svatořečení průměrných.
Umělci kooptovaní do tohoto systému oplývají spektakulární průměrností, ti nejvěhlasnější jsou rovněž nejpoddanější, dávají naději i ostatním umělcům. Za všechno vděčí těm, kteří je vybrali. Nejprůměrnější umělci se mohou ztotožňovat s nejvěhlasnějšími a doufat, že na ně přijde řada.
Kognitivní zmatení.
V období studené války vlivová centra přisoudila intelektuálům a umělcům velkou roli: kritika, de-konstrukce, interpretace. Ukazovali světu, že svobodný svět nejen akceptuje jejich revoluční angažmá, ale subvencuje je a celebruje. To je taky důvod jejich koncentrace v New Yorku a na amerických universitách. Po pádu železné opony v 1991, v období americké hegemonie, jim vlivová centra přisoudila další misi: zaplavit mediální svět a veřejné prostranství ideologickým sloganem a image, aby se vytvořila iluze globální sociální reality. Vyšší sféra, finanční kruhy, intelektuálové, umělci, lidé médií atd. tvoří opravdovou současnou humanitu, zbytek světa je odpadkovým košem historie. Radikální liberalismus stejně jako totalitární komunismus dospěl k historické fatalitě. Nový totalitarismus se zrodil: unifikovaná humanita, unifikované umění a myšlení, unifikovaná věda, všechno to unifikované dobro poslední utopie. Totalitarismus skrytý za liberalismem našel intelektuální zdůvodnění. Konečné vítězství globalismu a triumf dobra a všechno to ve smyslu pokroku: omezování svobody, násilí nekrvavé, ale umrtvující. Kdo je vyloučen: přirozený jazyk, diverzita tvorby, debata, člověk!
Sémantická transformace, definiční proměna.
Definiční proměna termínů umění, věda, muzeum a tvorba byla prvním velkým skokem nejen v západní dekonstrukci, ale v dekonstrukci celé civilizace. Termín „umění“ a „Současné umění“ mají dnes přesně opačný obsah. Tato inverze vyprovokovala totální zmatení všech relevantních pojmů a kritérií. Stejně tak pojmy „umělec“, „historie umění“ a „muzeum“, nemají tradiční obsah. Tento model je velmi účinný v rukách aktérů vlivových center, kteří na něm postavili svou moc a finanční vliv, tento model rezonoval v jiných oblastech jako jsou univerzity, věda a výzkum. Nastolil se kognitivní teror pomocí slovníku, norem, zákonů, morálky, které se stanou kompletními teprve když obsáhnou perverzním způsobem sebeobviňování, satanizaci a strach.
Disident ve svobodném světě.
Média nezmiňují disidenty nebo je satanizují. Plejáda institucí, jako jsou sítě inspektorů tvorby, rozpočtový dohled nad kulturou, dohled nad uměleckými školami, nad médii a uměleckými centry, zabily intimní svět tvorby neloajální konkurencí. Neoficiální umělecká diverzita se stala rychle neviditelnou. Umění státu se stalo totálním, proklamovalo se současně institucionálním i transgresívním. Oficiální umění zajišťuje i permanentní subverzi, stát definuje i disidenty. Svěrací kazajka konformismu pojišťuje stavbu, odporovat jí, vyžaduje sebeobětování. Solženicin řekl: „Na západě nepotřebujete gulag, nedostatek odvahy stačí“. To co se po roce 1991 odehrálo ve světě umění a společenských věd se nyní odehrává v celé vědě. Poslední roky hegemonie slábne, numerické technologie svědčí disidentům, kteří jsou viditelní a slyšitelní. Debata, sdílení myšlenek a poznání se pomalu nastolují. Státní instituce, univerzity, muzea, média atd., nejsou už jedinými referenčními body. Západní svět pomalu odkrývá konkurenční model včetně vědy a umění. Usurpující ideologie hegemona ztratila nevinnost a ctnost, dnes chápeme, že tato utopie nemůže existovat než vynucováním, protože nelze ignorovat civilizační dědictví a vymazat paměť bez násilí. Není možné si přát současně svobodu a globalismus.
Kooptace nebo vytěsnění.
Pravidla hry jsou jednoduchá: pokud umělec, intelektuál, badatel atd. se neztotožní s novou definicí umění, myšlení a vědy, je vytěsněn z uznání, kariéry, financování, sympozií, mediální viditelnosti a mezinárodní cirkulace. Nekorespondování s normami stačí k vyvolání sociální smrti. Pokud nonkonformní tvůrce získá nějakou viditelnost je eliminován, mediálně očerňován, obviňován a odsouzen: žádné argumenty, ale adjektiva. První úder, který dostane: zastaralý! reakční! populista! ubohý! Nestačí-li to, přijde druhý úder: fašista! extrémní pravičák!
Svatořečení průměrných.
Umělci kooptovaní do tohoto systému oplývají spektakulární průměrností, ti nejvěhlasnější jsou rovněž nejpoddanější, dávají naději i ostatním umělcům. Za všechno vděčí těm, kteří je vybrali. Nejprůměrnější umělci se mohou ztotožňovat s nejvěhlasnějšími a doufat, že na ně přijde řada.
Kognitivní zmatení.
V období studené války vlivová centra přisoudila intelektuálům a umělcům velkou roli: kritika, de-konstrukce, interpretace. Ukazovali světu, že svobodný svět nejen akceptuje jejich revoluční angažmá, ale subvencuje je a celebruje. To je taky důvod jejich koncentrace v New Yorku a na amerických universitách. Po pádu železné opony v 1991, v období americké hegemonie, jim vlivová centra přisoudila další misi: zaplavit mediální svět a veřejné prostranství ideologickým sloganem a image, aby se vytvořila iluze globální sociální reality. Vyšší sféra, finanční kruhy, intelektuálové, umělci, lidé médií atd. tvoří opravdovou současnou humanitu, zbytek světa je odpadkovým košem historie. Radikální liberalismus stejně jako totalitární komunismus dospěl k historické fatalitě. Nový totalitarismus se zrodil: unifikovaná humanita, unifikované umění a myšlení, unifikovaná věda, všechno to unifikované dobro poslední utopie. Totalitarismus skrytý za liberalismem našel intelektuální zdůvodnění. Konečné vítězství globalismu a triumf dobra a všechno to ve smyslu pokroku: omezování svobody, násilí nekrvavé, ale umrtvující. Kdo je vyloučen: přirozený jazyk, diverzita tvorby, debata, člověk!
Sémantická transformace, definiční proměna.
Definiční proměna termínů umění, věda, muzeum a tvorba byla prvním velkým skokem nejen v západní dekonstrukci, ale v dekonstrukci celé civilizace. Termín „umění“ a „Současné umění“ mají dnes přesně opačný obsah. Tato inverze vyprovokovala totální zmatení všech relevantních pojmů a kritérií. Stejně tak pojmy „umělec“, „historie umění“ a „muzeum“, nemají tradiční obsah. Tento model je velmi účinný v rukách aktérů vlivových center, kteří na něm postavili svou moc a finanční vliv, tento model rezonoval v jiných oblastech jako jsou univerzity, věda a výzkum. Nastolil se kognitivní teror pomocí slovníku, norem, zákonů, morálky, které se stanou kompletními teprve když obsáhnou perverzním způsobem sebeobviňování, satanizaci a strach.
Disident ve svobodném světě.
Média nezmiňují disidenty nebo je satanizují. Plejáda institucí, jako jsou sítě inspektorů tvorby, rozpočtový dohled nad kulturou, dohled nad uměleckými školami, nad médii a uměleckými centry, zabily intimní svět tvorby neloajální konkurencí. Neoficiální umělecká diverzita se stala rychle neviditelnou. Umění státu se stalo totálním, proklamovalo se současně institucionálním i transgresívním. Oficiální umění zajišťuje i permanentní subverzi, stát definuje i disidenty. Svěrací kazajka konformismu pojišťuje stavbu, odporovat jí, vyžaduje sebeobětování. Solženicin řekl: „Na západě nepotřebujete gulag, nedostatek odvahy stačí“. To co se po roce 1991 odehrálo ve světě umění a společenských věd se nyní odehrává v celé vědě. Poslední roky hegemonie slábne, numerické technologie svědčí disidentům, kteří jsou viditelní a slyšitelní. Debata, sdílení myšlenek a poznání se pomalu nastolují. Státní instituce, univerzity, muzea, média atd., nejsou už jedinými referenčními body. Západní svět pomalu odkrývá konkurenční model včetně vědy a umění. Usurpující ideologie hegemona ztratila nevinnost a ctnost, dnes chápeme, že tato utopie nemůže existovat než vynucováním, protože nelze ignorovat civilizační dědictví a vymazat paměť bez násilí. Není možné si přát současně svobodu a globalismus.
Žádné komentáře:
Okomentovat