renaud houllebeck eutahnasie

Tak snadné

Ve čtvrtek bude hlasovat francouzské Národní shromáždění o zákonu euthanasie, což samo o sobě je zrovna v dnešní době poněkud bizarní, evropskounijní společnost se nachází v letargii pomalu přecházející do stádia pozvolné smrti, budoucnost určitě nebude akceptovat dnešní legislativní nesmysly.  Euthanasie má mnoho výkladů, které se v dnešním EU světě jeví rozumnými, jejich rozumnost dostane jinou barvu, když si uvědomíme, že se diskutují v stejném gradu s antirasistickým žvaněním, zákony proti islamofobii a diskriminaci třetích pohlaví. Francouzský zákonodárný sbor nemá v posledních třiceti letech dobrý rekord, několikrát pošlapal vůli lidu vyjádřenou v lidovém hlasování, dobrovolně se proměnil ve filiálku bruselské byrokracie, dovedl zemi do okovů eura a nepřirozenými zákony libanizoval zemi. Advokáti euthanasie argumentují „dobrým příkladem“ Lucemburska, Holandska a Belgie, ovšem je to přesvědčivý argument? Holandští šmelináři, jak je nazýval portugalský historik Herculano, nejsou dobrým příkladem, a v Belgii a Lucembursku je to ještě horší, etnická populace se zde rychle odpařuje v politické euthanasii. 

        92letá francouzská herečka Line Renaud dokladuje fakt, že stáří neznamená nutně moudrost, v dojímavém textu, který citují francouzské noviny vyzývá poslance, aby ve čtvrtek hlasovali pro euthanasii. Herečka asistovala smrti manžela a matky a byla svědkem jejich utrpení, vyvozuje z toho, že člověk má do posledního dechu právo na svobodu, tj. rozhodnout se pro rychlou smrt z rukou kolemstojícího zdravotního personálu. Francouzské zákony umožňovaly v zdůvodnitelném a výjimečném případě lékařskou asistenci konce v případě dlouhotrvajícího utrpení, navržený zákon má jiný fundament, opírá se o  právo člověka na rozhodnutí o své smrti. Člověk má mít v rukou rozhodování a v případě nedostatku komfortních pocitů, to jednoduše zavřít. Navržený zákon totálně banalizuje lidský život už v tak banální společnosti. Člověk si nedal život a nemůže ho bez důsledků jen tak uzavřít. Dlouhodobému utrpení těžce nemocného vždycky asistují lékaři nebo nejbližší, zákon jim nedává možnost něco skončit, ale pomoct těžce nemocnému na této těžké cestě a je na jejich svědomí, jak pomůžou, papež Jan Pavel II. v poslední fázi odmítl terapii.  Thomas Kroiss napsal v slavné knize o rakovině, že k těžce nemocným by měli mít přístup jen lékaři hluboce věřící v Boha, samozřejmě v českém případě by to nebylo moc praktické, v této ordinaci by byla nekonečná fronta umírajících. Náš život nám patří, správně vyvozuje herečka, ale nepatří nám smrt a bez síly smrti není život, ale skomírání.
       V Talmudu se praví, že smrt je to nejsilnější, co Bůh ve vesmíru stvořil, nemůže být přemožena, chtíc nechtíc ji musíme všichni čelit, tím se podobáme a tento úděl z nás dělá univerzální lidstvo. Hereččiným úvahám dělají média, která vesměs zákon favorizují, reklamu, dala si přání asistované euthanasie i do testamentu, „když přijde utrpení, odcházím“, ale cizíma rukama, sama jednat nehodlá. Evropskounijní společnost zavře i starého člověka, který se rozhodne ukončit život, do blázince, kde mu nasadí psychofarmaka, aby mu devastovala vůli. Je to symptomatické pro celou Evropskou unii bez vůle a mozku, panická hrůza před činem. Člověku se vsugeruje, že je lepší, když zodpovědnost převezme školený personál kolem, zodpovědnost a rozhodování je v EU vždy někde jinde, učitel nerozhoduje podle vlastního dobrozdání, ale podle ministerských pokynů, které nejsou z ministerské dílny, ale z anonymní evropskounijní kanceláře. Stát si nedovolí lék, který kdosi anonymní v Bruselu neschválil. Až absurdně nejsme kompetentní ani v otázkách národních sympatií k jinému státu nebo etniku (např. Srbům), EU byro organizuje naše sympatie.
       Legalizací euthanasie ztratí Francii právo na respekt, napsal ve Figaru spisovatel Houellebeck. Tvrdě odsoudil navržený zákon, důvody pro zákon považuje ze snůšku lží: „Nikdo nechce umřít, obecně dáváme přednost i omezenému životu, zbývají malé radosti, život je ze své podstaty procesem ztráty“. Spisovatel se podivuje argumenty advokátů zákona, domnívá se, že jsou tak hanebné, že by neměly nikdy být ani vysloveny. Civilizace, která něco takového dovolí, nemá právo na respekt.