profesionalní management

Třída profesionálního managementu 

James Foley na serveru conter.co.uk o středostavovských aktivistech ve válce proti kulturně zaostalým, Foley se zabývá anglosaským světem, ale jeho úvahy mají širší platnost. Třída profesionálního managementu (TPM), ke které patří Blair, Mandelson, Clintonovi atd., má velkou zásluhu na zbastardovatění politické kultury dnešní doby. Kdysi jeden skotský socialista napsal, že socialistické hnutí je brzděno klikou ve svých řadách, která je v hnutí nikoliv kvůli socialismu, ale proto, že v něm vidí prostředek ventilace svých teorií o otázkách, jako je sex, náboženství, očkování, veganství atd. Orwella jímalo podobné zoufalství: “Typický socialista je malý člověk, job typu bílý límeček, často s vegetariánskými sklony, někdy tajně tetovaný…, pouhé slovo socialismus nebo komunismus má magnetickou sílu pro pijáka čisté ovocné šťávy, nudisty, nositele sandálů, pro sex maniaky, quakery, pro pacifisty a feministy..“  Vypovídá to o dlouhé historii nebezpečí pro levicová hnutí, že je převálcují excentrici ze střední třídy. Foley píše, že historická reminiscence pomůže rozšifrovat dnešní epochu. Navzdory klice středostavovských úchylkářů následující roky ukázaly na úspěch proletářského projektu. Od Orwella se doba radikálně změnila, tenkrát intelektuálové mohli čerpat z autonomní moudrosti nezávislých řemeslníků, dělnické třídy, žen, vojáků, rolníků, továrních zaměstnanců. Asociovaná kultura pracujících dosáhla svého vrcholu a pak nastal kolaps, nejen ovšem ve stranických organizacích, ale i v odborech, náboženství, sportu a kultuře. Třída pracujících je většinová, ale vyprázdněná, separovaná od politické a kulturní reprezentace.

         Naopak tradiční střední třída se expanzí univerzit a zaměstnání typu bílých límečků transformovala. Taky zde později došlo k vrcholu, nadprodukce kulturních elit kolidovala po roku 2008 s krizí kapitalistického systému. Mzdy absolventů klesly na úroveň třídy pracujících. Ovšem ekonomická konvergence byla doprovázena kulturní a politickou divergencí. Graduovaní se ztotožnili s levicí, ale jejich hlad po  prestiži šel s nimi, z toho důvodu universalistické výzvy se vypařily, dnešní levičáctví znamená nesmírnou akumulaci subkultur, které usilují o morální odlišení od padlé kulturní většiny. Zde se podle Foleye nachází kořeny kontraverse celé profesionální manažerské třídy. Termín TPM samotný se poprvé objevil v době ústupu nové levice v sedmdesátých letech. Pozorovala se akumulace manažerských a profesionálních byrokratů, kteří byli současně příčinou i důsledkem univerzitní expanze. Už po válce Djilas, Galbraith a Burnham odlišovali „new class“ od „petty bourgeoisie“ nebo tradičních profesionálních segmentů. Tato nová třída posílila v období levičáctví post-1968. Zájmem TPM bylo destruovat třídu kapitalistů, ale netoužili po triumfu dělnické třídy, jejich antagonistický postoj ke kapitalistům se snoubil s povýšeneckým elitismem vůči třídě pracujících. Radikalismus post-1968 vyprchal a vtiskl kulturní imprint akademické půdě. Tedy universalista apeluje na chomoutový, džínový typ želví rebelie, v univerzitním budoáru předává ideje  studentům. Výsledný mix kulturního radikalismu, politické hypnózy a ekonomické adolescentnosti dnes ovládá univerzitní kampusy, odtud pak vyzařování této energie do graduovaných profesí jako módy, žurnalistiky a umění. David Graeber pozoroval: „Kampusy, které se v šedesátých letech koncentrovaly na aktuální sociální hnutí nebo dokonce revoluční hnutí, byly vesměs apolitické. Na druhé straně jazyk a senzibilita těchto hnutí se udržely, staly se bodem reprodukce třídy, která už není pomocnou třídou vládnoucí moci, ale je jí velmi blízká“. Když byly levicové populistické strany po 2008 konfrontovány s ekonomickou austerity a snažily se prosadit, zjistily, že jsou v zajetí svých stoupenců, tj. subkultur mobilních graduovaných, v Anglii ideologický corbynismus, to jsou blairisti bez Tony Blaira. Blairova klika odřezala labourismus od severního (dělnického) jádra a oslovila mladou, ambiciózní střední třídu, která se ztotožňovala s globalismem. Corbynův experiment skončil, široké spektrum liberálních voličů je novým jádrem labourismu. Nejenom v Británii jde o levici, kde se třída pracujících neodvažuje říct své jméno. Univerzitní graduovaní stimulováni postmoderním curriculum, mají mandát sebezkoumání bělosti, heteronormativity a patriarchátu. Říká se tomu privilegium. Kolem sebe postavili paranoidní izolované stěny proti kritice. Pokud je otázka položena, odseknou, že dělnická třída se změnila (nekorektně), a že jsou předvojem sociální většiny, která prochází univerzitami. Pouhá zmínka o TPM vyvolá obvinění z třídního redukcionismu, dnes je to největší akademický hřích.
      V Americe dávné progresívní doby, třída profesionálního managementu byla antagonistická Rockefellerům a Carnegieům, spolu s odbory cílila na záměnu vlády korporací autoritou společenských plánovačů. Od sedmdesátých let se stala TPM spojencem velkokapitalistické filantropie, jejich největší aspirací je nadace Rockefeller nebo Carnegie. Slouží postliberální epoše tím, že ji poskytují morální rétoriku, postavené na svaté trojici: meritokracii, dozoru nad politickou korektností a eliminaci špatných hlasů. Leninismus se považoval též za morální avantgardu, na rozdíl od té dnešní, se snažil o dynamickou vazbu k většině, jeho cílem bylo přesvědčit a vést masy. Postoj dnešních aktivistů  TPM je radikálně odlišný. Současní pokrokoví nemají čas přesvědčovat pracující, naopak jejich cílem je kulturní rozdíl od vadné většiny, Clintonová ji nazvala politováníhodnou. Ctnost se nešíří, ale hromadí se. Pokrokoví TPM akcentují vše, co je v jejich vizi dělá lepšími než masy. Je to koncipováno prostřednictvím hvězdných válek, Harryho Pottera nebo Tolkienových trollů, podivínských hnutí odporu, učitelova mazlíčka, který zachrání den. Mezitím se mezi vrstevníky TPM konkurence stává hrou s nulovým součtem bodů, soutěží se o zmenšující se počet pracovních míst. Protože jejich přínos se už neměří abstraktní numerikou, jako je profit a ztráta nebo produktivita, jejich zaměstnatelnost je definovaná konkurencí nehmotného stavu. Ctnost se stává tržní komoditou – a o to víc, když je chápána jako vzácná. Lidé trénovaní v tomto režimu symbolické manipulace, operují pobouřením, které podněcuje morální paniku, ale nejsou schopni čelit identitě své třídy.  V liberálních povoláních se navzájem hlídají, aby prosadili druh sociální shody vyžadované jejich třídou. Opustili profesionální standardy výzkumů, aby se zabývali transgresí nebo lépe transgresi proměnili ve fetiš, příznačná je fanatická oddanost TPM procedurálním regulacím a administrativní strategii.