Změna paradigmatu
O ekonomické strategii a suverenitě v Les-Crises francouzský ekonom Jacques Sapir. Ekonomika a strategie - v tradičním konceptu, kde individuum a kolektiv maximalizují profit na ploše omezujících podmínek, je tendence vymizení této představy. Strategická volba byla diskreditována myšlenkou, že existuje pouze jediná možná volba, pravidla zvítězila nad rozhodnutím. Teorie všeobecné rovnováhy uzavřela dveře pojmu strategie, stejně jako teorie volného obchodu zavřela dveře suverenitě. Ale toto paradigma je v rozkladu.
Strategie je tu zpátky, ať to chceme nebo nechceme. Epidemie Covid-19 rehabilitovala tento pojem, stejně jako pojem suverenity. Pojem „ekonomická suverenita“ se dnes dostal do optiky ekonomů ve Francii i jinde, návrat pojmu implikuje strategické myšlení a znamená to konec jisté formy globalizace. Ekonomka Světové banky Carmen Reinhart: „Covid-19 je hřebíkem v rakvi globalizace“. Kemal Dervis v slavném think-tanku demokratické strany „Brookings Institution: “Covid-19 ukázal právě včas zranitelnost hyper propojené světové ekonomiky, ústup od globalizace se jeví nevyhnutelným. V jistém rozsahu je to žádoucí“. Je to významné konstatování, protože Brookings byl jedním z ideových center nejvíc otevřených globalizaci. Neznamená to, že země přestanou mezi sebou obchodovat, ale v žádoucí podobě se navrátí protekcionismus a odhalí se jeho přednosti, stejně tak se oživí pojem zájmu státu a význam velkých ekonomických strategií.
Tato de-globalizace bude velkou pomstou politiky nad zjednodušující technikou, vítězství rozhodování nad automatismem norem. Technika je dnes hlavním principem ekonomické a finanční sféry. Být suverénním nebo suverénem, to znamená především mít kapacitu rozhodovat, Carl Schmitt to formuloval: „Suverénem je ten, kdo rozhoduje ve výjimečné situaci“. V otázce suverenity je dnes nezbytné se konfrontovat s Carl Schmittem a tedy ho číst, pokud chceme mít inteligentní pojem o budoucnosti. Otázka vztahu politického rozhodování k normám a pravidlům je otázkou delimitace politického a technického prostoru, a je to konstitutivní záležitost debat o suverenitě. Macron kvalifikoval epidemii jako válku, kterou vede státní moc. Diskutuje se o nedostatku roušek, materiálu pro testy atd., nečekaně se objevila hrůza debat vyvolaných porážkou 1940, zjevně zde panovala iluze o „výhodách“ závislosti na zahraničí, kde výpadek ve výrobě může být pro zemi katastrofou. Když kvantifikujeme celoplošnou cenu závislosti podniků na zahraničí, ozřejmí se rozsah globalizační iluze. Dnes se konstatuje, že proti nemocem nejsme vyzbrojeni, protože Francie importuje 60%-80% medikamentů z Číny a z Indie, tato pravda ozřejmuje nutnost farmaceutické suverenity a brutálně odkrývá nezbytnost strategie.
Je důvodné analyzovat pojem nejistoty, epidemie znamenala brutální erupci nepředvídaného. Ne proto, že by to bylo něco nepravděpodobného v 21. století, upozorňoval na to signál SRAS z 2002-2004, ale proto, že zodpovědní političtí a ekonomičtí činitelé žili v paradigmatu odmítajícím radikální nejistotu a z předchozího nedokázali nic vyvodit. Radikální nejistotu popularizoval Nassim Nicolas Taleb v pojmu „Černá labuť“. Jde o klíčové události, které se nedají předvídat, nejsou patrné v běžném čtení historie, ale mohou hrát velkou roli např. ve vědě, financích a technologii, jsou charakterizovány nemožností kvantifikovat jejich pravděpodobnost vědeckými metodami. Důsledkem jsou kognitivní předsudky vyvolané právě probabilistickým schematem, které činí indivuidua i kolektivy slepými k nejistotě a obrovské úloze vzácných událostí v historii.
Byla to radikální nejistota, která dovedla Keynese k hypotéze, že vazba mezi úrokem a marginální účinností kapitálu nepodléhá maximalizační proceduře, ale proceduře ospravedlňující rozhodnutí typu „sázka“, Keynes to vyjádřil slovy: „Zachránit si tvář racionálního ekonomického subjektu“. Nejistota posouvá racionalitu substančního modelu do modelu procedurálního, což implikuje strategii. Ekonomika, k velké hrůze těch, kteří omílají fráze o šťastné globalizaci, je silovým prostorem. Je též prostorem specifických akcí a aktérů – je „drsným“ prostorem“ a ne fluidním, jak o něm sní neoklasičtí ekonomové, kteří redukují ekonomickou realitu na obchod a směnu. Antagonismu mezi neoklasickým myšlením a strategickým si všiml už před třiceti lety velký odborník na teoretickou analýzu konfliktů Alain Joxe. V textu Carla Schmitta, který byl napsán pro jeho dceru, se zdůrazňuje opozice námořních mocností proti vnitrozemským, též vliv země a moře na vznik práva, obzvlášť toho, které Grotius pojmenoval lidská práva, a která jsou ve skutečnosti právem mezinárodních vztahů. Námořní mocnosti, kterým z obchodu přicházela největší část jejich bohatství, chtěly vnutit gramatiku námořního prostoru celému mezinárodnímu právu. Laurent Henninger v článku z 2012 neříká nic jiného, a dodává velmi důležité – fluidní prostor nemůže existovat sám o sobě, aby mohl existovat, musí přijmout i drsný prostor země. Všechny velké thalasokracie byly konfrontovány pozemským ukotvením. Podle Henningerovy hypotézy existuje souvislost mezi námořní dominancí a nadvládou bank a GAFA (Google, Amazon, atd.), jejichž dominance se nastoluje ve fluidních prostorech. Tyto problémy akcentují význam strategické vize. Velký ruský myslitel Alexandr Svjecin popsal strategii jako umění a teorii tohoto umění dohromady. Považoval strategii za umění vůdců, rozlišoval taktiku operačního umění a operační umění strategie, vyvstává otázka, zda-li taková typologie může být použita v ekonomickém prostoru. Pod taktikou rozumíme otázky každodenní podnikové gesce, operační umění by znamenalo koncentraci prostředků k dosažení nejlepšího výsledku v daném prostoru (např. specializovaný trh) a strategie hlavní cíle, které si stát k zajištění své suverenity stanoví, jako je zdravotní bezpečnost, industrializace nebo re-industrializace atd. Nadřazenost ideologie norem a pravidel v politickém prostoru současné společnosti byla a je hlavním faktorem vymizení strategického usilování politických vůdců. Zdůraznil to už Carl Scmitt v práci z roku 1932. Tvrdil, že parlamentní liberální demokracie se může konstituovat jen prostřednictvím moci norem a pravidel, jejichž síla odsune do pozadí moc rozhodovacího stratéga, kterým není nikdo jiný než panovník, do nicoty. Fascinace technikou také přispívá k postupnému odstraňování veškeré vůle jednotlivce. Strategie se může vypařit do taktiky nebo přesněji do analýzy bezprostředních instrumentů, je to známý problém ve vojenství, ztráta smyslu pro budoucnost, jehož jedním aspektem je např. ztráta smyslu pro priority.
Tato de-globalizace bude velkou pomstou politiky nad zjednodušující technikou, vítězství rozhodování nad automatismem norem. Technika je dnes hlavním principem ekonomické a finanční sféry. Být suverénním nebo suverénem, to znamená především mít kapacitu rozhodovat, Carl Schmitt to formuloval: „Suverénem je ten, kdo rozhoduje ve výjimečné situaci“. V otázce suverenity je dnes nezbytné se konfrontovat s Carl Schmittem a tedy ho číst, pokud chceme mít inteligentní pojem o budoucnosti. Otázka vztahu politického rozhodování k normám a pravidlům je otázkou delimitace politického a technického prostoru, a je to konstitutivní záležitost debat o suverenitě. Macron kvalifikoval epidemii jako válku, kterou vede státní moc. Diskutuje se o nedostatku roušek, materiálu pro testy atd., nečekaně se objevila hrůza debat vyvolaných porážkou 1940, zjevně zde panovala iluze o „výhodách“ závislosti na zahraničí, kde výpadek ve výrobě může být pro zemi katastrofou. Když kvantifikujeme celoplošnou cenu závislosti podniků na zahraničí, ozřejmí se rozsah globalizační iluze. Dnes se konstatuje, že proti nemocem nejsme vyzbrojeni, protože Francie importuje 60%-80% medikamentů z Číny a z Indie, tato pravda ozřejmuje nutnost farmaceutické suverenity a brutálně odkrývá nezbytnost strategie.
Je důvodné analyzovat pojem nejistoty, epidemie znamenala brutální erupci nepředvídaného. Ne proto, že by to bylo něco nepravděpodobného v 21. století, upozorňoval na to signál SRAS z 2002-2004, ale proto, že zodpovědní političtí a ekonomičtí činitelé žili v paradigmatu odmítajícím radikální nejistotu a z předchozího nedokázali nic vyvodit. Radikální nejistotu popularizoval Nassim Nicolas Taleb v pojmu „Černá labuť“. Jde o klíčové události, které se nedají předvídat, nejsou patrné v běžném čtení historie, ale mohou hrát velkou roli např. ve vědě, financích a technologii, jsou charakterizovány nemožností kvantifikovat jejich pravděpodobnost vědeckými metodami. Důsledkem jsou kognitivní předsudky vyvolané právě probabilistickým schematem, které činí indivuidua i kolektivy slepými k nejistotě a obrovské úloze vzácných událostí v historii.
Byla to radikální nejistota, která dovedla Keynese k hypotéze, že vazba mezi úrokem a marginální účinností kapitálu nepodléhá maximalizační proceduře, ale proceduře ospravedlňující rozhodnutí typu „sázka“, Keynes to vyjádřil slovy: „Zachránit si tvář racionálního ekonomického subjektu“. Nejistota posouvá racionalitu substančního modelu do modelu procedurálního, což implikuje strategii. Ekonomika, k velké hrůze těch, kteří omílají fráze o šťastné globalizaci, je silovým prostorem. Je též prostorem specifických akcí a aktérů – je „drsným“ prostorem“ a ne fluidním, jak o něm sní neoklasičtí ekonomové, kteří redukují ekonomickou realitu na obchod a směnu. Antagonismu mezi neoklasickým myšlením a strategickým si všiml už před třiceti lety velký odborník na teoretickou analýzu konfliktů Alain Joxe. V textu Carla Schmitta, který byl napsán pro jeho dceru, se zdůrazňuje opozice námořních mocností proti vnitrozemským, též vliv země a moře na vznik práva, obzvlášť toho, které Grotius pojmenoval lidská práva, a která jsou ve skutečnosti právem mezinárodních vztahů. Námořní mocnosti, kterým z obchodu přicházela největší část jejich bohatství, chtěly vnutit gramatiku námořního prostoru celému mezinárodnímu právu. Laurent Henninger v článku z 2012 neříká nic jiného, a dodává velmi důležité – fluidní prostor nemůže existovat sám o sobě, aby mohl existovat, musí přijmout i drsný prostor země. Všechny velké thalasokracie byly konfrontovány pozemským ukotvením. Podle Henningerovy hypotézy existuje souvislost mezi námořní dominancí a nadvládou bank a GAFA (Google, Amazon, atd.), jejichž dominance se nastoluje ve fluidních prostorech. Tyto problémy akcentují význam strategické vize. Velký ruský myslitel Alexandr Svjecin popsal strategii jako umění a teorii tohoto umění dohromady. Považoval strategii za umění vůdců, rozlišoval taktiku operačního umění a operační umění strategie, vyvstává otázka, zda-li taková typologie může být použita v ekonomickém prostoru. Pod taktikou rozumíme otázky každodenní podnikové gesce, operační umění by znamenalo koncentraci prostředků k dosažení nejlepšího výsledku v daném prostoru (např. specializovaný trh) a strategie hlavní cíle, které si stát k zajištění své suverenity stanoví, jako je zdravotní bezpečnost, industrializace nebo re-industrializace atd. Nadřazenost ideologie norem a pravidel v politickém prostoru současné společnosti byla a je hlavním faktorem vymizení strategického usilování politických vůdců. Zdůraznil to už Carl Scmitt v práci z roku 1932. Tvrdil, že parlamentní liberální demokracie se může konstituovat jen prostřednictvím moci norem a pravidel, jejichž síla odsune do pozadí moc rozhodovacího stratéga, kterým není nikdo jiný než panovník, do nicoty. Fascinace technikou také přispívá k postupnému odstraňování veškeré vůle jednotlivce. Strategie se může vypařit do taktiky nebo přesněji do analýzy bezprostředních instrumentů, je to známý problém ve vojenství, ztráta smyslu pro budoucnost, jehož jedním aspektem je např. ztráta smyslu pro priority.
Žádné komentáře:
Okomentovat