economist polony chloemorin

Je to ještě demokracie?

Úderná osvětová brigáda týdeníku The Economist vyplodila tzv. „Democracy Index 2020“, země světa setříděné podle 60 kritérií, které mají vypovídat o demokratickém stavu země. Je předem jasné, že státy rozklížených  západních demokracií uvede politickokorektní osvěta do první skupiny, sympatizanti politkorektní perverze, jako je masová imigrace, budou v první skupině první, političtí oponenti určení k likvidaci, jako Rusko, budou patřit do skupiny diktatur, v tomto případě srovnatelné a islámskou absolutní monarchií Katarem a Zimbabwe, škoda, že autoři např. nesrovnali svobodu psaní v názorově variabilním ruském a unifikovaném německém tisku. Estonsko, kde je jazyk třetiny lidí téměř zakázán, kde probíhají permanentní hony na ruské čarodějnice, má být demokratičtější zemí než Česká republika. Česká republika se v demokratickém pořadí neliší od Botswany nebo Malajsie, což je samo o sobě nesmyslem, ne proto, že by Botswana byla méně demokratická, ale proto, že je diametrálně jiná. Mechanická kritéria, jako svoboda náboženství u imigrovaných menšin nebo pocit svobody u praktikantů nestandardního typu sexu, s demokracií souvisí pouze v exaltovaném anglosaském chápání demokracie, dokonce pokud se vnucují tato kritéria celé planetě, jde o velmi totalitární proces.

       Francie v demokratickém známkování Economistu též poněkud zaostává, patří sice do první skupiny zemí, ale padla do kategorie „defektní“, kam patří i ČR, v Synthese-nationale se tím zabývají excelentní novinářka Natacha Polony a expertka asociace Jean-Jaures Chloé Morin. Kategorizace v Economistu mluví o rozdílu mezi republikou a liberální demokracií, kritéria korespondují anglosaským liberálním demokraciím. Jedno z kritérií je religiózní svoboda, francouzský princip republikánského sekularismu je považován za neliberální. V Economistu se jedná o koncept demokracie, který není citlivý ke kulturnímu pozadí jednotlivých zemí. Economists předpokládá, že jejich demokratickou vizi musí sdílet všichni. Princip sekularizace je velmi frapantní, v anglosaském tisku se najde nesčíslně článků, které popisují, jak se ve Francii s muslimy špatně zachází, je zajímavé, že elity, které se o demokracii jako takovou moc  nezajímají, ale o demokracii jak ji předkládá Economist. Michel Onfray upozorňuje na redukování svobody tisku, ale nebere se vážně,  Onfray bere v potaz fungování celého systému a pro mainstream to není akceptovatelné. Třicet let ve Francii demokracie slábne nejen v institucionálních aspektech, ale i v demokratické kultuře, udělá se všechno proto, aby se jisté problémy nezmiňovaly a satanizují nepohodlné náhledy. Před volbami se jedni kandidáti oznámkují jako rozumní a druzí neakceptovatelní, důsledkem je nezájem a neúčast lidí. Voliči, kteří hlasují pro Marine Le Pen, stále ještě věří v systém a vstupují do hry i když soudí, že jde o velmi pokleslou demokracii a že nemohou nikdy vyhrát. Mainstream dnes tvrdí, jak pestrá jsou francouzská média, existuje politická debata a argumentují Zemmourem a Onfrayem. Je to iluze politické debaty, politická nabídka se předkládá v podobě dvou týmů, pravice a levice, jako by šlo o výběr nejlepších hráčů a o sestavení super týmu, ale politika je něco jiného, je to konfrontace hodnot. Pokud se redukuje politika na pragmatické aspekty, neguje se existence alternativních možností a sociálních zájmů nebo odlišných náboženství. Lidi toto nezajímá, cítí se vyloučeni a vede to k revoltám typu žlutých vest. Dnes panuje princip, který někdo nazývá epistokracie, tj. vláda znalých. Neexistuje politická alternativa, ale existují lidé, kteří znají vládnout a ostatní to neznají.
      Abychom pochopili věc „Macron“ musíme jít k roku 2000, tvrdilo se, že je nezbytné nastolit anglosaský bipartismus, který je moderní, ale protože existovala Národní fronta (RN), tento bipartismus nikdy nefungoval, bylo nutné volební spojení pravicových liberálů a levice, RN se nepovažovala za možnou alternativu. Přidejme k tomu sebelikvidaci hlavních politických stran z toho důvodu, že odmítly klíčové politické téma -  kritiku  Evropské unie, otevřelo to cestu neoliberalismu. Politické síly si zakázaly analyzovat destrukci dělnické třídy a středních tříd a hledat odpověď. Instrumentalizace Evropské unie, která nastolila systém deregulace, neomezenou cirkulaci kapitálu, zboží a lidí, zabila evropskou demokracii. Římské dohody se opíraly o evropské preference, v roce 1986 se společný trh proměnil na jediný trh a udělal z EU ekonomickou zónu nejvíc otevřenou na světě. Jsme jediní, kteří se odmítají chránit proti deloajální konkurenci. Skutečná politická debata o Evropské unii je velmi urgentní, ale technokraté v Bruselu nejsou demokratickou strukturou. Je otázkou, jak dospějeme k tomu, aby se nastolila lidová vůle, vysoká státní administrativa věří, že na její straně jsou znalosti, pohrdá nejen vůlí lidu, ale i politikou. Domnívají se, že se jedná o rozum a pravdu a to je mimo debatu, ale mýlí se, jejich racionalizace pramení v ideologické doktríně. Politika a politici jsou čím dál tím slabší, protože se přestali prověřovat sítem opravdových voleb, a de facto se nemění. Tváří v tvář kulturní, fyzické, ekonomické a sociální nejistotě je společnost čím dál víc fragmentovaná,  jistou oporu skýtá společenství podobných, může to být religiózní sekta, sociální skupina nebo sexuální orientace. Zde máme pocit sdílených hodnot a vizí a nemáme chuť se konfrontovat s jinými. Digitální svět tento pocit zesílí, můžete si vybrat bublinu v níž budete žít, různé typy reality zde paralelně koexistují. Je otázkou, jak z toho? Znovu vytvořit národ je velmi komplexní proces, je třeba zapojit nové generace, kterým se musí předat minulá existence a vzbudit vědomí národního trvání. Renan řekl, že národ, to je každodenní plebiscit, který se opírá o nohy společné paměti. Role školy při utváření národní paměti je absolutně nepostradatelná, posledních čtyřicet let se tak často reformovala, že vymazala národní  kazajku.