Jak udělat (irskou) kulturu méně rasistickou?
Irsko se zdálky jeví jako národně silná, zarputilá země, hrdá na keltské kořeny, která tvrdě bojovala za svoji nezávislost, irských patriotů je v zahraničí plno, dobře se s nimi pije v pražské hospodě nebo v torontském baru. Ovšem signály ze země samotné jsou už řadu let poněkud rozporné. Keltský tygr už dávno otevřel hranice a začal se tvářit multikulturně, celá záležitost se už před lety zdála málo bezpečnou, irský ekonomický boom přitahoval imigranty, velmi rychle narůstal jejich procentuální podíl v populaci, etničtí Irové mají velmi nízký reprodukční koeficient, dnes čtvrtina dětí má mimoirský původ. Imigrace je obohacením, pokud má charakter vybraného koření, v jistém aspektu není masová imigrace, ať přichází odkudkoliv, nikdy moc bezpečná, zbortí přirozenou stabilitu společnosti, vyšší duchovní opory nahradí banální logika, kromě repliky zahraničního průměru, nepřinese masová imigrace nic originálního.
Originální nejsou ani úvahy o místním rasismu v centrálních novinách Irish Times, irská černá zpěvačka Sallay Garnettová v článku „Jak udělat irskou kulturu méně rasistickou“ píše, že se musí uchopit antirasistické momentum, kterému doba přeje, procentuální podíl bílé populace je v Irsku kolem 92%. Video se smrtí Georga Floyda zpěvačku pořád velmi dojímá. Umělecké asociace v Irsku jsou správně otevřeny multikulturalismu, stačí když dají ve velkém platformu černým a barevným umělcům. Barevní umělci včetně zpěvačky diskutují na sociálních sítích své osobní zkušenosti s rasismem, mladé publikum je velmi vstřícné. Článek tohoto typu není v těchto novinách zdaleka ojedinělý, spíš příklad jejich redakční politiky. Smyslem tohoto typu působení je odhalit strukturální a habituální rasismus, který je v bílé rase apriori přítomný a vytvořit funkční, multikulturní společnost. Podle zpěvačky antirasistické chápání věcí musí rozpoznat černé kořeny v hudbě a vliv černé Ameriky v umění. Nejde jen o barevné umělce, v uměleckých agenturách, i když jsou činné v bílé společnosti, musí platit personální diverzita, jedině tak lze pochopit celou šíří multikulturního umění. Diverzita se musí nastolit ve státních uměleckých radách atd. Udivuje, že centrální noviny v bílé společnosti dělají advokáta podobným názorům, společnost pravděpodobně musí být k něčemu takovému už připravena.
Málokdy mají podobné názory důvod v nějakých ryzích mravních postulátech, spíš pevně stojí na materiálním podkladě, v tomto případě půjde o bahno. Ve společnosti musí být silně zastoupena profitující kasta, která parazituje na irském etniku a to si to nemusí vůbec uvědomovat. Materiální základnou multikulturalistů a multikulturalismu jsou desítky amerických korporací, které mají v irském daňovém ráji své evropské centrály a zde zdaňují svůj evropský profit. Tyto centrály zaměstnávají desítky tisíc lidí z ostatního světa a tato dobře placená sorta rychlých odborníků, která z podstaty věcí není kulturní, ale multikulturní, tj. politickokorektně zbarvený design. Obrovské finance, které nejsou podloženy prací a námahou, ale jsou převedeny do Irska daňovým mechanismem z jiných evropských zemí, spolu s amorfní imigrační masou odjinud, která na nich parazituje, zbortily charakter země i přirozený typ uvažování, jak je patrné z místních novin. Morální narativa a antirasistická nenávist jsou součástí přijímacího pohovoru do evropských centrálen amerických korporací.
Angela Nagle v anglickém Unherd píše, že irská vzdělaná mládež nekriticky převzala móresy amerických akademiků, do mládežnické hantýrky dnes už patří „bílá privilégia“ a „práva barevných“. V jejich logice je všechno národní nebezpečné, superiorní jsou hodnoty nadnárodního kapitalismu přátelsky nakloněného „otevřeným“ hodnotám. Kulturní revoluce z Ameriky prochází přes Irsko do Evropy, je naivní se domnívat, že irská kulturní identita zůstane nedotčena. Nová generace elitních aspirantů (Irů a imigrantů) považuje etnické Iry za bílé ve stejném smyslu jako americká levice. Angela Nagle píše, že nacionalisté nemají šanci tváří v tvář ideologické síle amerického impéria, s jeho sofistikovanými nástroji studené války, s jeho dominantní oligarchií a obrovskou strukturou amerických elitních institucí po celém světě.
Irský příklad může být poučný pro ostatní evropské země, včetně Česka, bez reálné ekonomické základny je Irsko velmi zranitelné, je úplně závislé na agresívních nadnárodních ideologických korporacích, které zde temporálně zaparkovaly. Irská moderní obnova místo toho, aby se budoval národní průmysl, spočívala v tom, že se pozval nadnárodní kapitál a daly se mu velké daňové úlevy, až do dnešní extrémní podoby daňového ráje. Tento typ ekonomiky vedl k hlubokým společenským nerovnostem a úplné služebnosti irského státu a kultury těmto nadnárodním korporacím. Intelektuální a morální fundamenty etnického nacionalismu, který byl tisíc let oporou irské populaci, byly rychle degradovány a nahrazeny liberálním internacionalismem.
Málokdy mají podobné názory důvod v nějakých ryzích mravních postulátech, spíš pevně stojí na materiálním podkladě, v tomto případě půjde o bahno. Ve společnosti musí být silně zastoupena profitující kasta, která parazituje na irském etniku a to si to nemusí vůbec uvědomovat. Materiální základnou multikulturalistů a multikulturalismu jsou desítky amerických korporací, které mají v irském daňovém ráji své evropské centrály a zde zdaňují svůj evropský profit. Tyto centrály zaměstnávají desítky tisíc lidí z ostatního světa a tato dobře placená sorta rychlých odborníků, která z podstaty věcí není kulturní, ale multikulturní, tj. politickokorektně zbarvený design. Obrovské finance, které nejsou podloženy prací a námahou, ale jsou převedeny do Irska daňovým mechanismem z jiných evropských zemí, spolu s amorfní imigrační masou odjinud, která na nich parazituje, zbortily charakter země i přirozený typ uvažování, jak je patrné z místních novin. Morální narativa a antirasistická nenávist jsou součástí přijímacího pohovoru do evropských centrálen amerických korporací.
Angela Nagle v anglickém Unherd píše, že irská vzdělaná mládež nekriticky převzala móresy amerických akademiků, do mládežnické hantýrky dnes už patří „bílá privilégia“ a „práva barevných“. V jejich logice je všechno národní nebezpečné, superiorní jsou hodnoty nadnárodního kapitalismu přátelsky nakloněného „otevřeným“ hodnotám. Kulturní revoluce z Ameriky prochází přes Irsko do Evropy, je naivní se domnívat, že irská kulturní identita zůstane nedotčena. Nová generace elitních aspirantů (Irů a imigrantů) považuje etnické Iry za bílé ve stejném smyslu jako americká levice. Angela Nagle píše, že nacionalisté nemají šanci tváří v tvář ideologické síle amerického impéria, s jeho sofistikovanými nástroji studené války, s jeho dominantní oligarchií a obrovskou strukturou amerických elitních institucí po celém světě.
Irský příklad může být poučný pro ostatní evropské země, včetně Česka, bez reálné ekonomické základny je Irsko velmi zranitelné, je úplně závislé na agresívních nadnárodních ideologických korporacích, které zde temporálně zaparkovaly. Irská moderní obnova místo toho, aby se budoval národní průmysl, spočívala v tom, že se pozval nadnárodní kapitál a daly se mu velké daňové úlevy, až do dnešní extrémní podoby daňového ráje. Tento typ ekonomiky vedl k hlubokým společenským nerovnostem a úplné služebnosti irského státu a kultury těmto nadnárodním korporacím. Intelektuální a morální fundamenty etnického nacionalismu, který byl tisíc let oporou irské populaci, byly rychle degradovány a nahrazeny liberálním internacionalismem.
Žádné komentáře:
Okomentovat