Pandemie ještě
Další vlna pandemie, od pátku zavřeny i oázy civilizace, hospody a badatelny univerzitních knihoven, když si odmyslíme dobové zbytečnosti, jako impotentní fitcentra a chlórem sycené bazény, člověk si uvědomí, jak křehká je civilizace. Ejhle v ateistickém světě se zrodila velká víra, všechno se ztlumí v dobré víře, že to ztlumí i pandemii, jedno nebezpečné centrum nákazy však nikdo nezavře, televizní kanály, které sabotují jakoukoliv rozumnou strategii boje s pandemií. Česká televize v podstatě diktuje strategie a předem zpochybňuje opatření, která stávající krizoví manažeři vymyslí, každé opatření administrativy se v tom samém šotu dopovídá komenty lidí typu Fialy, Rakušana.., z nichž samotných nabíhá husí kůže „všechno jsme věděli, my jsme to říkali a předpovídali..“. Strategie boje je dobrá, do jaké míry je dobrá v očích českotelevizních vipek, Česká televize je příčinou selhání mechanismů výběru těch nejlepších, kteří by nás vedli. Neúspěšný boj s virovou nákazou a nakonec víceméně fatalistická domněnka, že mechanická aplikace triviálních kroků něco vyřeší, jsou důkazem toho, že politický systém, který se zde praktikuje, není dobrý, dlouhodobý evropskounijní diktát nám přivodil degenerativní stavy společenské pasivity a ztráty smysluplné kreativity v mnoha oblastech.
Ve francouzském magazínu Atlantico kulatý stůl odborníků sumarizuje téměř roční boj západu s pandemií. Kde jsou kořeny asijské efektivnosti boje? Jaký je vlastně vliv politických systémů na postupy boje s pandemií? Koronavirová pandemie je velmi citlivým ukazatelem efektivity politického systému, parametry pandemie jsou totiž velmi proměnlivé, Rakousko mělo zjara úžasné parametry, politici to vydávali za důsledek své schopnosti věci řešit, v poslední vlně jsou jejich parametry horší než ve srovnatelných zemích. Sanitární krize v západních společnostech je podle Atlantico známkou špatného stavu zdravotních ekosystémů a národních ekonomik. The Lancet koncem září publikoval typologii gesce protivirových postupů v asijských a evropských zemích, časopis zohlednil klíčové faktory gesce sanitární krize: znalost situace; společenská angažovanost; kapacita zdravotních systémů; kapacita kontrolovat hranice. Do jaké míry se společnost ztotožní s omezujícími opatřeními je podle časopisu Lancet pouze jedním z parametrů, který vysvětluje efektivnost opatření. V některých západních zemích se z omezujících opatření stala politická záležitost, plošná omezující opatření mají být hlavním faktorem v zamezení šíření.
Účastníci diskuze v Atlantico se shodli na tom, že na prvním místě je patrný rozdíl v kvalitě i kvantitě operačních sanitárních nástrojů mezi západem a východoasijskými zeměmi, v západních zemích dlouho přetrvával a v některých oblastech přetrvává, nedostatek základních prostředků, jako roušky, reanimační lůžka, rychlé plošnější testy stále nejsou k dispozici atd., gesce systému zdravotních zařízení a jich samotných je v západních zemích slabá – byrokratizace, vadné pojímání centralizace-decentralizace, vágní pravidla zodpovědnosti, neracionální procesní kroky atd. Druhým absolutně zřetelným bodem rozdílu je schopnost politických a sanitárních autorit východoasijských zemí, např. v jižní Korei měli k dispozici rychlý test na Covid-19 již 4. února, v Japonsku 25. února vypracovali plán identifikace limitovaných clusterů, vycházeli z logické premisy, že velké procento kontaminace mají na svědomí specifické sociální interakce, která je nutné okamžitě uchopit, v Čechách nemáme do dneška nic takového. Třetím významných bodem rozdílu je mediální styl veřejné komunikace a kredibilita této komunikace. Silný občanský postoj ve vazbě s důvěryhodnou veřejnou mocí dávají lepší výsledky než formální omezení. Ve Francie a v USA (v ČR) neustálé mediální a politické polemiky negují čitelnost a účinnost akcí, které jsou nevyhnutné. Zdá se, že existuje velká vzdálenost od reálných omezovacích opatření, která se týkají malé skupiny obyvatelstva (izolace teritoria, efektivní izolace nakažených, digitální registrace rizikových osob a jejich kontaktů) a opatření dotýkajících se celé populace. Západní země kombinují neschopnost nasadit limitovaná a cílená opatření (izolace kontaminovaných, nekonečné debaty kolem digitálních aplikací..) s obligatorním atestem a pokutou za nedodržení plošného omezení.
Západní země byly špatně připraveny a vybaveny pro sanitární krizi. Západní politikum sestává z lidí, jejichž zkušenost se omezuje na řešení jednoduchých politických krizí, nejsou schopni definovat adekvátní komunikaci, ani ověřit, že komunikace dobře funguje. Problémy krizové gesce nelze vysvětlit odmítáním lidí přijmout omezení, problémem je, že jsou nasazeny už dlouho a efekt nikoho nepřesvědčil. Problém je jinde – ti, kteří rozhodují jsou špatně připraveni, tisícihlavá administrativa má daleko ke smysluplné aktivitě, iniciativu spíš zablokuje, obzvlášť když jde o neznámý terén, legitimita veřejné správy je slabá, odtud dojem, že občan není ochoten akceptovat vyšší úroveň omezení. Západní populace bez hlesu akceptuje reglementace nejhoršího druhu, je to možné jen bateriemi mediální narativy, které reglementaci vydávají za dobrou zprávu. Účastníci diskuze v Atlantico odmítli tvrzení, že asijská účinnost boje s pandemií spočívá na tom, že jde o autoritativnější politické systémy, ve srovnání s liberálními demokraciemi na západě. Jižní Korea od počátku přistoupila k pandemii velmi racionálně – digitální sledování clusterů obyvatelstva, strukturovaná a koherentní izolace, ale velmi slabá omezení pohybu obyvatelstva, je velmi sporné jestli obyvatelstvo západních zemí si v této situaci uchovalo ve srovnání s Korejci víc svobody. Místo důsledného digitálního sledování pohybu osob, západ nasadil neefektivní organizaci manuálního sledování. Mobilní operátoři a sociální sítě koncentrují nezměrné množství informace o pohybu lidí, z legislativních důvodů se nedají tato data použít k boji s pandemií, přitom jiné plošné registry všeho možného druhu se bez problému používají.
Neschopnost západních společností najít nejúčinnější a nejlevnější možné řešení se neomezuje pouze na sanitární systém. Politická moc se např. tváří, že je garantem kupní síly pracujících a důchodců, aniž by vytvořila udržitelný důchodový systém, tvrdí se, že západní státy podporují nová industriální odvětví nebo reindustrializaci země, přitom fiskální a byrokratické bariéry jsou velmi těžko překonatelné. Globální účinnost boje s pandemií se musí měřit kritérii minimalizace škod a rizik na veřejném zdraví a ve stejné funkci se musí zohlednit míra destrukce a destabilizace ekonomického systému. Neexistuje žádný protiklad sanitární účinnost kontra ekonomická účinnost, jenom velmi slabá sanitární gesce, jak se vyhnout zdravotním škodám, má za strategii trvalá nediferencovaná omezení, která jsou obzvlášť destruktivní z ekonomického zřetele. Mluví pro to i velmi jednoduché statistiky, nejvíc dotčené ekonomiky z důvodů omezení (recese 10bodová, jako ve Francii a Británii) nejsou absolutně těmi, které dosahují nejlepší sanitární výsledky.
Účastníci diskuze v Atlantico se shodli na tom, že na prvním místě je patrný rozdíl v kvalitě i kvantitě operačních sanitárních nástrojů mezi západem a východoasijskými zeměmi, v západních zemích dlouho přetrvával a v některých oblastech přetrvává, nedostatek základních prostředků, jako roušky, reanimační lůžka, rychlé plošnější testy stále nejsou k dispozici atd., gesce systému zdravotních zařízení a jich samotných je v západních zemích slabá – byrokratizace, vadné pojímání centralizace-decentralizace, vágní pravidla zodpovědnosti, neracionální procesní kroky atd. Druhým absolutně zřetelným bodem rozdílu je schopnost politických a sanitárních autorit východoasijských zemí, např. v jižní Korei měli k dispozici rychlý test na Covid-19 již 4. února, v Japonsku 25. února vypracovali plán identifikace limitovaných clusterů, vycházeli z logické premisy, že velké procento kontaminace mají na svědomí specifické sociální interakce, která je nutné okamžitě uchopit, v Čechách nemáme do dneška nic takového. Třetím významných bodem rozdílu je mediální styl veřejné komunikace a kredibilita této komunikace. Silný občanský postoj ve vazbě s důvěryhodnou veřejnou mocí dávají lepší výsledky než formální omezení. Ve Francie a v USA (v ČR) neustálé mediální a politické polemiky negují čitelnost a účinnost akcí, které jsou nevyhnutné. Zdá se, že existuje velká vzdálenost od reálných omezovacích opatření, která se týkají malé skupiny obyvatelstva (izolace teritoria, efektivní izolace nakažených, digitální registrace rizikových osob a jejich kontaktů) a opatření dotýkajících se celé populace. Západní země kombinují neschopnost nasadit limitovaná a cílená opatření (izolace kontaminovaných, nekonečné debaty kolem digitálních aplikací..) s obligatorním atestem a pokutou za nedodržení plošného omezení.
Západní země byly špatně připraveny a vybaveny pro sanitární krizi. Západní politikum sestává z lidí, jejichž zkušenost se omezuje na řešení jednoduchých politických krizí, nejsou schopni definovat adekvátní komunikaci, ani ověřit, že komunikace dobře funguje. Problémy krizové gesce nelze vysvětlit odmítáním lidí přijmout omezení, problémem je, že jsou nasazeny už dlouho a efekt nikoho nepřesvědčil. Problém je jinde – ti, kteří rozhodují jsou špatně připraveni, tisícihlavá administrativa má daleko ke smysluplné aktivitě, iniciativu spíš zablokuje, obzvlášť když jde o neznámý terén, legitimita veřejné správy je slabá, odtud dojem, že občan není ochoten akceptovat vyšší úroveň omezení. Západní populace bez hlesu akceptuje reglementace nejhoršího druhu, je to možné jen bateriemi mediální narativy, které reglementaci vydávají za dobrou zprávu. Účastníci diskuze v Atlantico odmítli tvrzení, že asijská účinnost boje s pandemií spočívá na tom, že jde o autoritativnější politické systémy, ve srovnání s liberálními demokraciemi na západě. Jižní Korea od počátku přistoupila k pandemii velmi racionálně – digitální sledování clusterů obyvatelstva, strukturovaná a koherentní izolace, ale velmi slabá omezení pohybu obyvatelstva, je velmi sporné jestli obyvatelstvo západních zemí si v této situaci uchovalo ve srovnání s Korejci víc svobody. Místo důsledného digitálního sledování pohybu osob, západ nasadil neefektivní organizaci manuálního sledování. Mobilní operátoři a sociální sítě koncentrují nezměrné množství informace o pohybu lidí, z legislativních důvodů se nedají tato data použít k boji s pandemií, přitom jiné plošné registry všeho možného druhu se bez problému používají.
Neschopnost západních společností najít nejúčinnější a nejlevnější možné řešení se neomezuje pouze na sanitární systém. Politická moc se např. tváří, že je garantem kupní síly pracujících a důchodců, aniž by vytvořila udržitelný důchodový systém, tvrdí se, že západní státy podporují nová industriální odvětví nebo reindustrializaci země, přitom fiskální a byrokratické bariéry jsou velmi těžko překonatelné. Globální účinnost boje s pandemií se musí měřit kritérii minimalizace škod a rizik na veřejném zdraví a ve stejné funkci se musí zohlednit míra destrukce a destabilizace ekonomického systému. Neexistuje žádný protiklad sanitární účinnost kontra ekonomická účinnost, jenom velmi slabá sanitární gesce, jak se vyhnout zdravotním škodám, má za strategii trvalá nediferencovaná omezení, která jsou obzvlášť destruktivní z ekonomického zřetele. Mluví pro to i velmi jednoduché statistiky, nejvíc dotčené ekonomiky z důvodů omezení (recese 10bodová, jako ve Francii a Británii) nejsou absolutně těmi, které dosahují nejlepší sanitární výsledky.
Žádné komentáře:
Okomentovat