giscard estaign

 VGE

Někdo významný kdysi řekl „všichni mrtví jsou úžasní“, po smrti Valéry Giscard d´Estaign se pokroková Evropa včetně českotelevizních tetek předhání v oslavných panegyriích, je to zvláštní, před pár lety ve francouzském zábavném kýči pozval moderátor Drucker, aby zaplnil programovou mezeru mezi pop hvězdami, Giscarda do pořadu, když vysvětlil exprezidentovi, že volil Mitteranda, mladé pokrokové publikum jásalo nadšením. Giscard nikdy nebyl moc populární, ale věřilo se, že je schopný ordinovat zemi přesně ten typ ekonomické ozdravné kůry, kterou potřebuje, když se zbavil Chiraca a nominoval na post předsedy vlády Raymonda Barreho, byl to i pro Čechy záviděníhodný tandem. Francouzi ovšem preferují něco šťavnatějšího než suchého aristokrata a sedm let jim stačilo, pak dali přednost Mitterandovi.

       Velmi rychle se ukázalo, že to byla z pohledu funkční ekonomiky státu velká chyba, znárodňoval, pak zase privatizoval atd., je Mitterandovou zásluhou, že se definitivně nastolil odstup od německé ekonomické výkonnosti a Francie akceptovala německou dominanci nejen v ekonomice.  Giscard z francouzské politiky vymazal gaullismus a ten se už přes řadu pokusů nikdy neobnovil, vsázel na to, že v liberální, otevřené ekonomické soutěži musí Francie dobře obstát, pokud by vedli Francii optimální političtí manažeři jemu podobní, měla by tuto šanci. Francie by dobře obstála v globální liberální soutěži, což znamená, že by dopadla podobně dobře jako Německo, fungující ekonomika a mravně devastovaná a nepohyblivá společnost se silnými antidemokratickými prvky, totiž v absurdní dialektice ekonomická mizérie dá lidem odvahu, aby čelili režimu. Rozdíl mezi Giscardem a jeho slabými následníky spočívá v lepší a slabší gesci podniku zvaný stát, Jak se ukazuje, to samo o sobě nestačí. Giscard a jeho následníci v delším časovém hodnocení nebyli schopni konkurovat de Gaullovi a jsou příčinou dnešní francouzské krize, národní vůdce je něco jiného než manažer podniku.
      Pokud se domníváme, že co nejvíc potratů je moderní, pak Giscard modernizoval, ve Francii plnoletost začínala 21lety, snížil věk na 18, podílel se na vzniku dnešní podoby EU, inicioval radu šéfů vlád a nakonec předsedal shromáždění, které vymyslelo dnešní podobu evropské ústavy (2004).  Giscard reformoval společnost v neoliberálním smyslu, kdysi chaotická socialistická levice se tvářila jako jeho velký oponent, dnes si pokrokoví osvojili Giscardovy reformy, ty jsou hlavním bojištěm mezi konzervativními a pokrokovými. Giscard a Barre trpěli obsesí rozpočtové přísnosti, Giscard se podílel na projektu společného evropského platidla, vyznával liberální politiku totální adaptace ekonomiky státu na vnější podmínky. Liberální Giscardovská Francii není schopna si představit jiný osud země než je federovaná Evropa, bizarně socialistické popř. sociáldemokratické vize splývají s liberálními Giscardovými vizemi. Gaullismus dával Francii sílu, perspektivu a otvíral ji cestu osudu, Giscardův liberalismus ji dovedl do nicoty, bezmocnosti a vlády evropskounijních dogmat, ukazuje to, že všemocná technokracie v politice, která si usurpuje monopol na pravdu, je nakonec něco velmi nemocného. VGE byl jednoduše moderní, progresívní a má posmrtné místo na pokrokovém liberálním hřbitově EU.